Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 198/98Nález ÚS ze dne 13.07.1999Odpovědnost účastníka řízení za zvolený procesní postup

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 103/15 SbNU 47
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.198.98
Datum podání29.04.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

173/1990 Sb.

232/1991 Sb.

40/1964 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 198/98 ze dne 13. 7. 1999

N 103/15 SbNU 47

Odpovědnost účastníka řízení za zvolený procesní postup

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 13. 7. 1999 v ústním jednání

a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České obce

sokolské, zastoupené JUDr. J. M., advokátem, za účasti vedlejších

účastníků Tělovýchovné jednoty Sokol M., zastoupené JUDr. J. R.,

advokátkou, a Českého svazu tělesné výchovy, zastoupeného JUDr. K.

P., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu České republiky ze

dne 11. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, Krajského soudu v Brně

ze dne 1. 2. 1995, sp. zn. 12 Co 336/93, a Okresního soudu

Brno-venkov ze dne 25. 1. 1993, sp. zn. 7 C 839/92, týkající se

restituce, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a po

výzvě Ústavního soudu doplněnou následným podáním, a tedy

v podstatě za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34

odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadla stěžovatelka

ve své restituční věci (Okresní soud Brno-venkov 7 C 839/92)

rozhodnutí obecných soudů, totiž rozsudek soudu I. stupně ze dne

25. ledna 1993 a spolu s ním též rozsudek odvolacího soudu ze dne

1. února 1995 (Krajského soudu v Brně 12 Co 336/93) a rozsudek

dovolacího soudu ze dne11. prosince 1997 (Nejvyššího soudu České

republiky 3 Cdon 1374/96) a tvrdila, že všechny obecné soudy svými

rozhodnutími jako orgány veřejné moci porušily její ústavně

zaručené základní právo na právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti

stalo se tak tím, že obecné soudy porušily především poučovací

povinnost (§ 5 o. s. ř.) a dále též tím, že "zpochybnily (sc.

v průběhu zahájeného řízení) možnost změny žalobního petitu

z původní formulace. a zabránily tak nápravě majetkové křivdy";

s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi obecných soudů

a s tvrzením, že v jejich intencích lze restituční nárok

(v posuzované věci jde o sokolovnu s přilehlými pozemky) uplatnit

buď žalobou na uzavření dohody nebo žalobou na vydání věci, že

změnu žalobního žádání (petitu) lze provést i v odvolacím řízení

a zejména, že žalobě nevyhovujícími výroky obecné soudy pominuly

účel zákona (č. 173/1990 Sb.) a "procesní předpisy vyložily pouze

formálně" a s opětovným důrazem na porušení již zmíněné poučovací

povinnosti a na to, že řízení před obecnými soudy bylo vedeno tak,

že navzdory jejímu nespornému nároku "nebyl zajištěn spravedlivý

výsledek", navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem všechna

rozhodnutí obecných soudů v této věci vydaná (viz shora) zrušil.

Nejvyšší soud se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4

zákona) k ústavní stížnosti stěžovatelky vyjádřil podáním předsedy

senátu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§

30 odst. 3 zákona), tak, že vývody stěžovatelky co do tvrzeného

porušení ústavně zaručených základních práv odmítl, odkázal na

odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a uzavřel, že

"stěžovatelčin nepříznivý výsledek sporu je výrazem jen její

procesní nedbalosti", neboť "nedůslednou formulací dovolacích

důvodů znemožnila, aby se Nejvyšší soud vyslovil k rozhodným

hmotně-právním otázkám"; navrhl proto, aby Ústavní soud

posuzovanou ústavní stížnost zamítl.

Obdobné návrhy vznesli také vedlejší účastníci.

Prvý vedlejší účastník (TJ Sokol M.) v podstatě poukázal na

procesní svobodu účastníka řízení před obecnými soudy, zdůraznil,

že každý účastník takového řízení nese odpovědnost za procesní

důsledky spojené s jeho žalobou, a popřel, že by řízení před

obecnými soudy trpělo procesními vadami, nadto takového druhu,

které by odůvodnily ingerenci Ústavního soudu.

Druhý vedlejší účastník (Český svaz tělesné výchovy) se

ztotožnil s vývody předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR, odmítl

tvrzení, že by obecné soudy v řízení před ním postupovaly způsobem

rozporným s procesními předpisy a připomněl, že ve všech fázích

řízení byla stěžovatelka zastoupena zástupcem práva znalým.

Ústavní stížnost je nedůvodná.

Z obsahu spisu obecného soudu I. stupně (7 C 839/92 Okresního

soudu Brno-venkov) Ústavní soud zjistil, že podáním označeným jako

"žaloba na vydání sokolského majetku v hodnotě 10,000.000 Kč"

usilovala stěžovatelka (v řízení pod obecnými soudy jako

žalobkyně) o vydání rozsudku, dle něhož by oba vedlejší účastníci

(v řízení před obecnými soudy žalovaní) byli zavázáni "vrátit jí

a protokolárně předat a vyklidit do 15 dnů od právní moci

rozsudku" nemovitosti v petitu blíže označené a popsané; obecný

soud I. stupně o takto uplatněném nároku stěžovatelky rozhodl tak,

že rozsudkem žalobu zamítl, když po provedeném dokazování dospěl

k závěru, že - stručně shrnuto - žalobní žádání stěžovatelky

neodpovídá nároku plynoucímu ze zákona (č. 173/1990 Sb.

a 232/1991 Sb.).

Odvolací soud po doplněném dokazování odvolání stěžovatelky,

setrvávající - opět stručně řečeno - na právním názoru, že se

stala vlastnicí posuzovaných nemovitostí ze zákona (č. 173/1990

Sb.) a že proto i její žalobní žádání (v podstatě reivindikační

petit) jejímu nároku zcela odpovídá, neshledal důvodným a dovodil,

že "přednostním důvodem pro zamítnutí žaloby je nedostatek aktivní

legitimace žalobce (sc. stěžovatelky), a když nepřipustil změnu

žalobního žádání přednesenou stěžovatelkou u odvolacího jednání

formou alternativního petitu (ve znění "aby soud zavázal žalované

k případnému zákonnému plnění nebo aby byli žalovaní povinni

uzavřít se žalobcem dohodu o navrácení majetkových práv

k předmětným nemovitostem").

Proti svému rozhodnutí však odvolací soud, s ohledem na

rozdílnost rozhodovací praxe obecných soudů, připustil dovolání

(§ 239 odst. 1 o. s. ř.) a ve svém rozhodnutí jako otázku

zásadního právního významu (dtto al. 1) označil jednak otázku, zda

stěžovatelka (Česká obec sokolská) má v tomto řízení aktivní

legitimaci, jednak otázku formy, jíž nárok na navrácení

majetkových práv podle zákona č. 173/1990 Sb. byl uplatněn.

Práva dovolacího přezkumu plynoucího z výroku odvolacího

soudu využila stěžovatelka tak, že namítla (nad rámec výroku

odvolacího soudu) "jednak předčasnost odvolacího jednání dne 1.

února 1995", jednak popřela závěr odvolacího soudu o nedostatku

aktivní legitimace, když ve zbytku sub. 2) svého dovolání tvrdila,

že "zamítnutí změny návrhu - alternativní návrh - žalující stranu

poškodilo"; dovolací důvod připuštěný odvolacím soudem stran formy

uplatnění nároku pominula.

Dovolací soud v rámci zákonem přípustného přezkumu

(stěžovatelkou uplatněných dovolacích důvodů) přihlédl

k případným vadám řízení, stran nichž mu svědčí povinnost přezkumu

ze zákona (§ 237, § 242 odst. 1 o. s. ř.), stěžovatelkou podané

dovolání však shledal nedůvodným; své rozhodnutí odůvodnil tím, že

dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř.

nebyl uplatněn důvodně, když "neplatí, že jeho prostřednictvím

nelze dospět k závěru, že rozsah odvolacího soudu je správný".

Odvolací soud totiž svůj závěr o nedůvodnosti stěžovatelkou

uplatněného nároku založil současně na dvou nezávislých důvodech,

a protože stěžovatelka v dovolání uplatnila toliko jeden z nich

(dle odvolacího soudu její sporné aktivní legitimace), zatímco

druhý opomenula (forma uplatnění jejího nároku), logickým výkladem

dospěl dovolací soud k závěru (č. l. 54 spisu obecného soudu), že

v daném případě, "obstojí-li stěžovatelkou opomenutý dovolací

důvod, protože z přezkumu dovolacím soudem byl opomenutím

stěžovatelky vyloučen, nebylo třeba se správností důvodu, jenž

dovoláním byl uplatněn, vůbec zabývat, neboť na celkový závěr

dovolacího soudu nemá vliv".

Ještě před vyložením vlastních rozhodovacích důvodů jeví se

Ústavnímu soudu namístě konstatovat, že všechna ústavní stížností

napadená rozhodnutí obecných soudů, zejména pak rozhodnutí soudů

vyšších stupňů, jsou náležitým a dostatečným způsobem zdůvodněna,

a že jsou tak zcela ve shodě se zákonem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.),

a že jim tak ani z hlediska kritérií ústavního přezkumu

(v intencích čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)

nelze nic vytknout, zejména jestliže se tato odůvodnění vztahují

ke všem výrokům (rozhodujícím skutečnostem), k nimž obecné soudy,

včetně soudu dovolacího, dospěly.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka nebrojí proti

rozhodnutí dovolacího soudu, stran něhož připouští vázanost

odvolacím soudem vymezeného rámce přezkumu, nicméně s odkazem na

ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod) tvrdí, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR

jako soudu dovolacího potvrdil pravomocné rozhodnutí obecných

soudů nižších stupňů, ačkoli řízení před nimi bylo vedeno tak, že

"přivodilo nespravedlivý výsledek".

Výtky stěžovatelky vznesené proti rozhodnutím obecných soudů

a proti řízení před nimi nelze přijmout.

Jakkoli se totiž nároky stěžovatelky mohou jevit jako důvodné

a oprávněné, nelze přehlédnout - obecně řečeno - že každé

uplatnění práva (nároku) podléhá v řízení před soudy procesním

pravidlům, která nelze přehlížet nebo dokonce opomíjet: uplatnění

práva je úzce spojeno s procesním postupem, který účastník řízení

zvolí, a za který také sám nese odpovědnost.

Jestliže odvolací soud v již dříve zmíněných souvislostech

proti svému rozhodnutí připustil dovolání a jeho meze jako meze

dovolacího přezkumu dostatečně zřetelně vymezil, bylo zcela na

stěžovatelce, aby tohoto práva v plném rozsahu využila; jestliže

tak neučinila a sama svou procesní lehkovážností znemožnila

dovolacímu soudu přezkum v plném rozsahu, který by za jiných

okolností patrně vedl k jiným výsledkům než se stalo, jen stěží

může tento pro ni nepříznivý výsledek přičítat obecným soudům jako

důsledek "formalistického přístupu" a vlastní procesní pochybení

nahrazovat nyní odkazy na smysl a ducha restitučních zákonů, neboť

v zásadě v soudní jurisdikci nelze připustit rozdíly mezi věcmi

restitučními a jinými, neboť posouzení všech nároků, bez ohledu na

jejich povahu, podléhá vždy stejným a obecně platným procesním

zásadám; polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných

soudů je proto v řízení o ústavní stížnosti nadbytečná, zcela

nepřípadná a zejména nerozhodná.

Řízení o dovolání, stejně jako dovolání samo, podléhá poměrně

přísnému procesnímu režimu; je tomu tak proto, že tento (opravný)

procesní prostředek má výrazné rysy mimořádnosti, pro kterou zákon

přesně vymezuje rámec přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí;

posuzováno ústavněprávními kritérii (zásadami stanoveného postupu

plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) je

ex lege přípustné nebo odvolacím soudem připuštěné dovolání

posledním procesním prostředkem, který je stěžovateli k ochraně

jeho práva k dispozici. Jestliže stěžovatel tento procesní

prostředek ve své věci před obecnými soudy nevyužije, založí tím

z hlediska ústavní stížnosti ve smyslu ustálení rozhodovací praxe

Ústavního soudu překážku její nepřípustnosti (§ 75 odst. 1

zákona); k tvrzenému výsledku může posléze vést i to, jestliže

stěžovatel dovoláním nevyčerpá všechny odvolacím soudem připuštěné

dovolací důvody, a jestliže tato skutečnost - jako je tomu

v posuzované věci - vede dovolací soud k závěru, že v podstatné

části merita věci je mu přezkum opomenutím jednoho z dovolacího

důvodu (postupem dovolatele) uzavřen a že v důsledku toho

i posouzení uplatněného dovolacího důvodu, byť by se sám o sobě

jevil jakkoli oprávněný, je bez významu.

Lichá se jeví i další námitka stěžovatelky, totiž že

nepřipuštění změny žalobního petitu (viz vpředu) v průběhu

opravného řízení, s ohledem na povahu věci (restituce), má znaky

pochybení odvolacího soudu; odhlédnuto od toho, že i způsob

a forma uplatnění nároku (žaloba na vydání věci nebo na uzavření

dohody) byla obsažena v odvolacím soudem připuštěném dovolání,

alternativní petit tak, jak byl před odvolacím soudem

stěžovatelkou formulován (č. l. 33 spisu obecného soudu) pro svou

zřejmou neúplnost, nepřesnost, a vlastně i obsahovou vágnost,

nemohl představovat - právě pro tyto vady - dostatečný procesní

základ pro vydání rozhodnutí (rozsudku).

V posléze zmíněné souvislosti stěžovatelka tvrdí, že ji

obecné soudy (ve skutečnosti však tato námitka míří vůči

odvolacímu soudu) neposkytly účinnou ochranu porušením poučovací

povinnosti uložené obecným soudům ustanovením § 5 o. s. ř., když

ji nepoučily "o konstrukci žalobního petitu při uplatňování

restitučního nároku"; zde však stěžovatelka přehlíží, že

i v řízení před obecnými soudy byla zastoupena zástupcem práva

znalým (k tomu srov. vyjádření stěžovatelky na č. l. 49 a 50 spisu

obecného soudu) a že již tato skutečnost sama o sobě nejen

z hledisek zřejmých z literatury, ale i v intencích ustálené praxe

obecných soudů (k tomu srov. např. Bureš a spol.: Občanský soudní

řád, komentář, II. vydání, Praha 1996), rozsah poučovací

povinnosti, pokud ji vůbec přiznává, výrazným způsobem ji omezuje,

neboť ku příkladu mnohdy "představuje poučení soudu zpravidla

zásah do koncepce hájení práv účastníka, kterou zástupce zvolil",

což by i podle přesvědčení Ústavního soudu vzhledem k povaze

vztahu mezi zastoupeným a zástupcem představovalo nepřípustný

vstup soudní moci do těchto vztahů (k tomu srov. analog. nález ve

věci III. ÚS 83/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - svazek 6., vydání 1., č. 87, Praha, 1997).

Požadovat po obecných soudech, aby ve smyslu již zmíněného

ustanovení občanského soudního řádu poučovaly účastníky či jejich

zástupce "o konstrukci žalobního petitu" by nepochybně vykročilo

z rámce zákonem uložené poučovací povinnosti, když v žalobním

žádání (petitu) "se soustřeďuje závěr, jaký si žalobce vytvořil

o svém hmotně-právním postavení vzhledem k právní normě, která

podle jeho názoru upravuje sporný právní vztah", a když "závěr

o tom, zda (sc. zvolený petit) může obstát, není výsledkem

aplikace procesních předpisů, ale hmotně-právních norem" (již

označený komentář); jestliže jak nauka, tak i ustálená praxe

obecných soudů v procesní oblasti vycházejí ze zásady "nechť si

každý střeží sám svá práva", a jestliže tak obecné soudy

osvobozují od dřívější role "tutora" účastníka řízení, nelze takto:

omezeně chápané poučovací povinnosti ani z ústavněprávních

hledisek nic vytknout, naopak s ohledem na ústavně přikázanou

procesní rovnost účastníků v řízení před soudem (čl. 96 úst. zák.

č. 1/1993 Sb., čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod)

lze ji doplnit v tom smyslu, že účastník takového řízení sám si

odpovídá také za způsob, jakým "si svá práva střeží".

Pro takto rozvedené důvody nezbylo než ústavní stížnost

stěžovatelky posoudit jako nedůvodnou, aniž by meritum věci bylo

předmětem pozornosti Ústavního soudu, jehož úkolem ostatně není

napravovat procesní pochybení účastníků, jehož se v řízení před

obecnými soudy sami dopustili, příp. aby tyto zjevné nedostatky

v procesním postupu účastníka kasačním rozhodnutím přičítal na

vrub obecným soudům.

O nedůvodné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto zamítavým

výrokem, jak ze znělky tohoto nálezu je patrno (§ 82 odst. 1

zákona).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 13. července 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru