Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1977/10 #1Usnesení ÚS ze dne 30.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkObnova řízení
Směnečný platební rozkaz
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1977.10.1
Datum podání09.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 228


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1977/10 ze dne 30. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. V. H. a 2/ J. H., zastoupených JUDr. Jiřím Demutem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2010, č. j. 29 Cdo 5247/2009-108, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009 č. j. 5 Cmo 229/2009-91, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2009, č. j. 50 Cm 34/2007-63, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů, vydaná v jejich obchodněprávní věci.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2003, č. j. 47 Cm 96/2003-72, rozhodl tak, že jím vydaný směnečný platební rozkaz ze dne 9. 4. 2003, č. j. 60 Sm 32/2003-11, se vůči oběma žalovaným (stěžovatelům) ponechává v platnosti.

S tvrzeními, že krajský soud při předvolání k jednání dne 7. 11. 2003, na němž byl vyhlášen rozsudek ve věci samé, pochybil, resp. že po vydání tohoto rozsudku "vznikly" nové důkazy, které by mohly přivodit pro ně příznivější rozhodnutí věci, podali stěžovatelé dne 27. 2. 2007 žalobu na obnovu (původního) řízení.

Krajský soud v Praze tuto žalobu usnesením ze dne 2. 4. 2009, č. j. 50 Cm 34/2007-63, zamítl. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 8. 2009, č. j. 5 Cmo 229/2009-91, toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

Oba soudy se shodly, že procesní pochybení soudu prvního stupně při předvolání k jednání by mohlo představovat způsobilý důvod odvolací nebo žaloby pro zmatečnost, nikoli však žaloby na obnovu řízení. Konstatovaly rovněž, že stěžovatelé mohli navrhnout znalecké zkoumání podpisů na směnce již v původním řízení; soudy připomenuly, že tvrzení o falzu podpisů uplatnili v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, avšak před soudem prvního stupně odpovídající důkaz nenavrhli (což vysvětlovali chybným předvoláním) a posléze nezaplacením soudního poplatku způsobili, že odvolací řízení bylo zastaveno. Odvolací soud doplnil, že předložený znalecký posudek kriminalistického ústavu zákonný důvod obnovy nenaplňuje též proto, že postrádá jednoznačný závěr o pravosti podpisů na směnce.

Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl [§ 238 odst. 1 písm. a) a § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř.], a i proti jeho usnesení směřuje ústavní stížnost. Dovolací soud pokládal za zřejmé, že znalecké dokazování k vyvrácení pravosti podpisů mohli stěžovatelé navrhnout již v předchozím řízení, a sporná úvaha odvolacího soudu o důkazním potenciálu předloženého posudku nebyla pro výsledek řízení určující. Námitku ohledně počtu směnek soud nezohlednil, neboť byla v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř. uplatněna až v dovolání.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že se soudy odmítly zabývat regulérně vznesenou námitkou, podle níž Ing. P. D. v rámci trestního řízení při svém výslechu Policií České republiky dne 17. 2. 2006 uvedl, že existovaly dvě směnky, z nichž pouze jedna zněla na částku 5 000 000 Kč. V původním řízení obecné soudy vycházely z nesprávného zjištění, že směnky na částku 5 000 000 Kč byly vystaveny dvě, z nichž jedna byla stěžovatelům vrácena. Stěžovatelé pak nesouhlasí s konstatováním dovolacího soudu, že tuto námitku v odvolání neuplatnili, a připomínají, že "ve směnečném řízení neplatí zásada koncentrace důkazních návrhů, ale toliko koncentrace námitek"; konečně za podstatné mají, že předložený posudek sice podvržení podpisu "neprokazuje", avšak jeho pravost přesto "zpochybňuje".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94). Že sama "věcná správnost" není kritériem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ke své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné - a žalobci příznivější - rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno.

Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tedy není věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené "nové" skutečnosti takovými neshledaly.

V prvé řadě je významné - v kontextu ústavněprávního přezkumu - že obecné soudy žalobu stěžovatelů řádně projednaly, jimi vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a uplatněné právní názory (hodnocení podmínek obnovy řízení) korespondují standardní rozhodovací praxi obecných soudů, jakož i názorům doktríny; již proto nemohou představovat ani ústavněprávně relevantní exces či libovůli, a stěžovateli vznesená námitka nedostatku spravedlivého procesu (ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. l Listiny) tím neobstojí.

Stěžovatelé ostatně Ústavnímu soudu předestírají znovu argumentaci, kterou uplatnili již před obecnými soudy, jež se odbývá výhradně v mezích podústavního práva, a nepřípustně očekávají, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí - a to právě z těchto hledisek - dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu vzhledem k soudům obecným nepřísluší, nehledě na to, že kriterium podústavní "správnosti", jak bylo řečeno, referenčním hlediskem přezkumu ústavněprávního není.

Posuzovaná ústavní stížnost tedy představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů, a v ní obsažená argumentace nikterak nesměřuje do zde jedině významné roviny ústavněprávní. Absence ústavněprávně relevantních námitek pak sama vylučuje, aby ústavní stížnost byla (z pohledu zájmu stěžovatelů) úspěšně projednatelná, resp. způsobuje, že - ve smyslu vyloženém shora - je návrhem zjevně neopodstatněným.

Pouze nad tento - rozhodný - rámec je vhodné uvést, že i s námitkou, že směnka znějící na částku 5 000 000 Kč byla "pouze jedna", se dovolací soud vypořádal procesně regulérně, neboť v odvolání (včetně jeho doplnění, srov. procesní spis, č.l. 70-71, 75-80) odpovídající argumentace vskutku uplatněna nebyla. Obecné soudy ústavně konformním způsobem zhodnotily rovněž otázku možnosti navrhnout důkaz znaleckým posudkem v původním řízení, resp. důsledků procesního zavinění stěžovatelů na zastavení odvolacího řízení. Oproti úsudku stěžovatelů ze zásady koncentrace směnečného řízení vyjádřené v ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř. zákaz vznesení tohoto návrhu v odvolacím řízení nedovodily, pročež stěžovateli traktovaná neexistence "zásady koncentrace důkazních návrhů" - vzhledem k jinak ustavenému (zásadnímu) rámci právního posouzení věci - průmět do výsledku řízení mít nemohla.

Jako návrh zjevně neopodstatněný senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru