Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1975/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Pardubice
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkDokazování
advokát/odměna
procesní postup
soud/stížnost na postup soudu
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1975.11.1
Datum podání07.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 1 odst.1, § 6

484/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 202 odst.2, § 120


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1975/11 ze dne 13. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. F., zastoupeného Mgr. Radkou Vodičkovou, advokátkou v Chrudimi, Havlíčkova 147, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 11. 2010 č. j. 5 C 197/2010-52 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 3. 2011 č. j. 18 Co 75/2011-81, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 7. 7. 2011, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 27. 9. 2011, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že postupem uvedených obecných soudů bylo porušeno jednak jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jednak jeho právo zaručené v čl. 38 Listiny.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") bylo vyhověno žalobě advokáta JUDr. Š. P., aby stěžovateli byla - z titulu nároku na palmární odměnu - uložena povinnost uhradit mu částku 18 587 Kč s příslušenstvím. Ke stěžovatelovu odvolání Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") svým ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil (jen) tak, že se žaloba zamítá co do částky 3 769 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části jej pak potvrdil.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že porušení shora uvedených základních práv spatřuje v procesních chybách. Konkrétně namítá, že mu byla odňata možnost předložit všechny relevantní tvrzení a důkazy, a podrobně líčí, za jakých okolností a také jakým způsobem jej žalobce zastupoval v jiném soudním řízení (šlo o incidenční spor), přičemž vyjadřuje k jeho postupu řadu výhrad. Jde-li o napadená rozhodnutí, stěžovatel uvádí, že v řízení před okresním soudem tvrdil a dokazoval, že žaloba sepsaná žalobcem neobsahovala všechna podstatná tvrzení a neoznačovala všechny důkazy, a proto musela být doplněna vyjádřením jím zpracovaným. Pokud by byla žaloba v pořádku, mohlo být řízení minimálně o jedno jednání kratší. Dále stěžovatel uvádí, že ve zmíněném řízení neměl - a to ani v případě, že bude úspěšný - nárok na náhradu nákladů řízení, což se také stalo, a že se v něm musel "prakticky obhajovat sám", protože advokát nebyl schopen reagovat na některá vyjádření a tvrzení protistrany a k jednomu jejímu tvrzení musel podávat soudu dodatečné písemné vyjádření. V návaznosti na to namítá, že okresní soud neprováděl žádná skutková zjištění k jeho vyjádření, ačkoliv předkládal listinné důkazy (zejména má jít o jeho sdělení, že poskytnuté právní služby vykazovaly zjevné vady). Okresní soud se tím odmítl zabývat se zdůvodněním, že kvalita právního zastoupení není předmětem sporu a že se má náhrady škody domáhat v jiném řízení. Dle stěžovatele se ale soud musí zabývat nejen tím, zda úkon byl proveden, ale zda byl proveden fakticky a efektivně, protože jinak by mohlo dojít k tomu, že bude přiznána odměna za úkon, který byl naprosto zbytečný; v daném případě pro něj představoval sepis žaloby a zastupování u soudu zcela zbytečné vydání. Pokud pak okresní soud skutková plnění prováděl, neodpovídala skutečnosti a průběhu jednání soudu, a proto podal námitky proti protokolaci. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že v řízení tvrdil, že při sepisování přihlášky pohledávek do konkursního řízení využíval pomoc jiného advokáta a ten jej poučil, že ani v případě plného úspěchu nebude mít právo na náhradu nákladů řízení, okresní soud k tomu žádná skutková tvrzení neprováděl a toto ani nezaprotokoloval. Okresní soud mu měl také poskytovat nesprávná poučení, a to o předmětu sporu a o tom, že se má domáhat škod v jiném řízení, a stěžovatel proto nemohl předložit soudu všechny listinné důkazy a podat k nim návrhy. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že sice žalobci nepřiznal část odměny za odročené jednání, ale že jinak přejal právní názor soudu prvního stupně.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Ústavní soud v prvé řadě pokládá za potřebné poukázat na skutečnost, že se stěžovatel svou ústavní stížností snaží znovu "otevřít" soudní spor o necelých patnáct tisíc korun s příslušenstvím. Jedná si přitom o tzv. bagatelní věc, neboť dle § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu nelze proti danému rozsudku krajského soudu podat dovolání. V této souvislosti je třeba poznamenat, že úlohou Ústavního soudu je řešit výlučně ústavněprávní otázky, a bylo by zásadně mylné chápat tento soud jako další přezkumnou instanci v soustavě obecných soudů, a tím spíše jako "náhradní" odvolací či dovolací orgán pro ty případy, kdy zákon podání toho kterého řádného či mimořádného opravného prostředku neumožňuje. Nerespektování zmíněné skutečnosti ze strany účastníků řízení vede k tomu, že Ústavní soud musí v podstatě zbytečně vyřizovat velké množství podání (a tato pak odmítat pro zjevnou neopodstatněnost). Přitom kapacita Ústavního soudu je značně omezená, neboť soudců tohoto soudu je toliko 15 a tento počet není možné dále zvyšovat (řešením není ani navyšování stavu odborného personálu, zejména asistentů soudců, protože by pak de facto nešlo o rozhodování soudců, ale jejich aparátu). Je-li pak tímto způsobem Ústavní soud zatěžován, jen obtížně se může koncentrovat na skutečně závažné případy a dotčeným subjektům poskytovat řádnou, resp. včasnou ochranu. V případě rozhodování (rozhodnutí) obecných soudů v tzv. bagatelních věcech jsou faktické dopady na osobu účastníka obvykle minimální, a tak se zde ochrana ústavních principů stává často jen symbolickou, bez valného praktického významu [např. spravedlivý proces, o který v těchto případech zpravidla jde, je jistě důležitou hodnotou sám o sobě, na straně druhé nelze zcela abstrahovat od skutečnosti, že současně (a především) jde o prostředek k dosažení rozhodnutí ve věci samé]. Zásah Ústavního soudu pak v takových případech dokonce může být - a to vzhledem k prodlužování řízení a vzniku dalších nákladů k tíži jeho účastníků, jež nakonec mohou být ve značné (až absurdní) disproporci k samotné hodnotě předmětu řízení (nehledě na obtížně vyčíslitelné, ovšem nepochybně vysoké náklady, které vznikají státu v souvislosti s řízením před Ústavním

soudem) - dokonce kontraproduktivní. Z tohoto důvodu Ústavní soud při rozhodování o "projednatelnosti" ústavní stížnosti musí vždy vzít v úvahu individuální okolnosti případu, zejména to, zda přes obvykle minimální faktické dopady napadeného rozhodnutí na osobu konkrétního stěžovatele je pochybení vytýkané orgánům veřejné moci takové povahy, že vyžaduje ingerenci z jeho strany. Bude tomu tak zejména tehdy, jestliže dochází ke kolizi se samotnou esencí ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, kterých se stěžovatel dovolává.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí porušení jeho práva na spravedlivý proces. Z námitek v ústavní stížnosti obsažených neplyne, že by obecné soudy stěžovateli coby žalovanému neumožnily realizovat jeho procesní práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny, tedy snad až na tvrzení, že byl nesprávně okresním soudem poučen (o možnosti podat žalobu na náhradu škody), v důsledku čehož nemohl předestřít soudu svá tvrzení a navrhovat důkazy, nicméně proti tomuto údajnému pochybení měl stěžovatel možnost se bránit v odvolacím řízení, nehledě na to, že tímto způsobem nebyl stěžovatel - jak patrno z protokolu o jednání, přiloženého k ústavní stížnosti - nijak omezen se před okresním soudem proti podané žalobě bránit (viz také níže).

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále vytýká soudu prvního stupně procesní pochybení, která mají spočívat v tom, že uvedený soud "neprováděl skutková zjištění", a pokud je "prováděl, ta neodpovídala skutečnosti a průběhu jednání". Ústavnímu soudu však není zcela zřejmé, o jakou procesní vadu by se mělo jednat. Stěžovatel se původně v soudním řízení bránil poukazem na údajnou dohodu o výši odměny žalobce coby advokáta, později rovněž tvrdil, že úkony učiněné žalobcem neměly dostatečnou kvalitu (ve stručnosti řečeno), a k prokázání tohoto svého tvrzení pak předložil listinné důkazy. Okresní soud však jeho tvrzení neakceptoval, přičemž poukázal na dopisy Kontrolní rady České advokátní komory, dle nichž nebylo shledáno pochybení či porušení povinností ze strany žalobce, a dále na skutečnost, že stěžovatel, ač údajně se službami žalobce nespokojen, jemu udělenou plnou moc nevypověděl. Stěžovatel toto své tvrzení (coby odvolací námitku) zopakoval v řízení před krajským soudem, tento soud ji však neakceptoval s tím, že se s názorem soudu prvního stupně ztotožňuje. V ústavní stížnosti stěžovatel opět opakuje, že žalobci neměla být odměna přiznána z důvodu nikoliv řádně provedené práce, takže v konečném důsledku jde o polemiku s odůvodněnými závěry obecných soudů, kdy stěžovatel po Ústavním soudu požaduje, aby danou právní věc znovu posoudil z hlediska věcné správnosti. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Z konstantní judikatury Ústavního soudu, týkající se nikoli (jen) bagatelních věcí, totiž plyne, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru