Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1971/16 #1Usnesení ÚS ze dne 06.12.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
styk rodičů s nezletilými dětmi
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.1971.16.1
Datum podání20.06.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 891

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1971/16 ze dne 6. 12. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Helenou Dvornou, advokátkou, AK se sídlem Hurbanova 1305/11, 142 00 Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2016 č. j. 13 Co 519/2015-537, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvdnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 90 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v řízení o úpravu jeho styku s nezletilou I.

Porušení práva na řádné a spravedlivé řízení stěžovatel spatřoval v neodůvodněném nevyhovění jeho návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem zaměřeným na znalecké pedopsychologické vyšetření nezletilé, obou rodičů a manžela matky, jehož účelem mělo být prověření, zda diametrálně odlišná vyjádření nezletilé odrážejí její autentické názory nebo zda jsou odrazem vlivu matky na nezletilou.

Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 2. 7. 2015 č. j. 52 P 125/2011-488 změnil úpravu styku stěžovatele s jeho nezletilou dcerou. Okresní soud při svém rozhodování především přihlédl k výslovnému přání nezletilé omezit dosavadní styk s otcem, resp. zcela mu zamezit, a po komplexním posouzení jejího zájmu rozhodl tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s dcerou pouze čtyřikrát ročně, a to v průběhu školních prázdnin v rozsahu stanoveném soudem. Soud nevyhověl návrhu stěžovatele na provedení znaleckého posudku s odůvodněním, že by s ohledem na jednoznačné konstantní přání nezletilé nemohl rozhodnutí soudu zvrátit. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě po doplnění dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ani odvolací soud neshledal důvod doplnit dokazování znaleckým zkoumáním z oboru psychologie, resp. dětské psychologie, neboť skutkový stav byl dostatečně objasněn důkazy v řízení již provedenými a znalecký posudek by představoval důkaz zcela nadbytečný. Odvolací soud se vypořádal i s dalšími námitkami stěžovatele a k tvrzenému ovlivňování dcery matkou uvedl, že žádný takový náznak z provedeného dokazování nevyplynul. Naopak bylo prokázáno, že postoj dcery k otci je dlouhodobě konzistentní a je v zásadě ovlivněn pouze jejími vlastními zkušenostmi a chováním otce k její osobě, k otcově matce a negativním vyjadřováním o členech rodiny.

Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Jádrem ústavní stížnosti je otázka dokazování a hodnocení důkazů. Z obecné rozhodovací praxe Ústavního soudu je zřejmé, že do oblasti dokazování a hodnocení důkazů Ústavní soud při své přezkumné činnosti nezasahuje, pokud celý proces probíhá v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů, kdy obecné soudy posuzují každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech; jestliže některé z navržených důkazů neprovedou, musí odůvodnit, proč procesnímu návrhu účastníka nevyhověly. Jestliže tak neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupují v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Je ovšem třeba zdůraznit, že ze zmíněných zásad nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl.

V oblasti dokazování hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 Úmluvy, neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají obecné soudy posuzovat v řízení shromážděné důkazy. Ústavní soud proto ve své rozhodovací praxi již dříve stanovil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, a to zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Vzhledem k obecné dostupnosti jeho judikátů (publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz) pouze připomíná, že jde o případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů. V projednávané věci Ústavní soud žádné takové pochybení neshledal. Právní závěr obecných soudů (nově stanovený rozsah styku otce s nezl. dcerou) se nejevil jako extrémně nesouladný s vykonanými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť z odůvodnění napadených rozsudků bylo možno identifikovat rámec, ve kterém se úvahy obecných soudů při hodnocení poměrů účastníků řízení pohybovaly.

K námitce stěžovatele o neodůvodněném odmítnutí návrhu na provedení důkazu znaleckým zkoumáním Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Proto i posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004 (N 53/33 SbNU 47)], což v projednávané věci neshledal. Skutečnost, že obecné soudy neakceptovaly návrh stěžovatele na provedení dalšího důkazu znaleckým posudkem, nepředstavuje porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť soudy obou stupňů dostatečným způsobem vysvětlily, proč jej považovaly za nadbytečný. Takový postup Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a stejně postupoval i v projednávané věci; porušení pravidel spravedlivého procesu nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, má-li za to, že z důkazů do té doby provedených, lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní [srov. nález sp. zn. II. ÚS 56/95 ze dne 6. 12. 1995 (N 80/4 SbNU 259), nález sp. zn. IV. ÚS 582/01 ze dne 22. 4. 2002 (N 52/26 SbNU 63) a další)].

K namítanému porušení čl. 90 Ústavy, podle kterého je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů, což významně souvisí s právem na spravedlivý proces, o němž však bylo pojednáno výše. Za neopodstatněné považoval Ústavní soud též argumentačně nepodložené tvrzení o porušení čl. 1 odst. 1 Listiny. Jak již dříve vyložil, rovnost není možné chápat jako právo, které by stát zavazovalo odstranit všechny faktické nerovnosti a nemůže z ní ani vyplývat požadavek obecné rovnosti každého s každým [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1609/08 ze dne 30. 4. 2009 (N 105/53 SbNU 313)]. Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá kromě jiného právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech je proto nutno považovat zejména ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač již tato ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána. Pro ústavněprávní posuzování respektování principu rovnosti v soudní aplikaci základních práv a svobod proto platí obdobně ta hlediska, jež Ústavní soud vyslovil v oboru kontroly norem, tj. vyloučení libovůle a dotčení některého ze základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 187/98 ze dne 1. 10. 1998 (N 112/12 SbNU 121)].

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2016

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru