Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1971/15 #1Usnesení ÚS ze dne 27.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Třebíč
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkodůvodnění
úrok z prodlení
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1971.15.1
Datum podání02.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 517

94/1996 Sb., § 85, § 104

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1971/15 ze dne 27. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Michalem Balcarem, advokátem se sídlem Říční 10, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. dubna 2014 č. j. 6 C 146/2013-75, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 37 Co 221/2014-94 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2015 č. j. 21 Cdo 2079/2015-114, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 2. 7. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl shora uvedená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Současně navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal na svém otci F. B. zaplacení částky 250 471,03 Kč s příslušenstvím (jež měla představovat kapitalizovaný úrok z prodlení z jednotlivých dlužných částek výživného), a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený soud vyšel z toho, že jde o specifický právní vztah upravený zákonem č. 94/1996 Sb., o rodině, na který nelze (i přes jeho § 104) ani podpůrně aplikovat ustanovení občanského zákoníku týkajícího se závazkových vztahů, konkrétně pak ustanovení § 517.

3. Proti tomuto brojil stěžovatel odvoláním, Krajský soud v Brně však ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel toto rozhodnutí napadl dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem odmítl jako nepřípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel upozornil na to, že byl odvolacím soudem výslovně poučen o přípustnosti dovolání, a dodal, že sám považuje dovolání za přípustné, protože svůj nárok opírá o občanský zákoník.

5. Ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů dále namítl, že nejsou přesvědčivě zdůvodněna, neboť v nich chybí vypořádání se s jeho právním názorem, kromě toho je prý jejich výklad zjevně excesivní, neboť je v zásadním rozporu se zněním zákona, resp. s jednou ze základních zásad občanského zákoníku - podle § 3030 "nového" občanského zákoníku je totiž nutno na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, použít také ustanovení § 1 odst. 1, přičemž podle komentáře C. H. Beck, 2014, str. 13, nutno rozumět, že nezávislostí uplatňování soukromého práva na právu veřejném se patrně většinově rozumí nezávislá interpretace a aplikace objektivního soukromého práva. Pokud soudy konstatovaly, že úrok z prodlení nelze v soukromoprávních vztazích přiznat s ohledem na existenci trestněprávní sankce, dopustily se pochybení při výkladu práva, které je jednoznačným excesem, a jejich rozhodnutí je překvapivé.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas (a to i ve vztahu k rozsudkům soudů nižších stupňů s ohledem na eventuálně nesprávné poučení o opravných prostředcích ze strany odvolacího soudu), oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil proti usnesení dovolacího soudu s tím, že jeho dovolání bylo přípustné, neboť svůj nárok opřel o občanský zákoník. Tuto argumentaci však Ústavní soud přijmout nemůže, neboť úrokový závazek je vždy závazkem akcesorickým vůči závazku hlavnímu, přičemž vznik hlavního závazku stěžovatel odvíjí od ustanovení § 85 a násl. zákona o rodině; ostatně pokud by mělo být na danou věc aplikováno ustanovení § 517 občanského zákoníku, mohlo by tomu být jen "zprostředkovaně", a to na základě ustanovení § 104 zákona o rodině.

9. Jde-li o zbývající část ústavní stížnosti, ač je zde namítáno nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů či jejich excesivní postup, ve skutečnosti jde v zásadě o vyjádření nesouhlasu s interpretací a aplikací tzv. podústavního práva, konkrétně ustanovení § 104, resp. vymezení vztahu zákona o rodině a občanského zákoníku. V odůvodnění napadených rozsudků totiž obecné soudy, a to i s poukazem na svou judikaturu, srozumitelně vysvětlily, proč na danou věc použít ustanovení § 517 občanského zákoníku nelze, a tedy proč stěžovatelem uplatněný nárok nemá oporu v hmotném právu, přičemž danému výkladovému problému nebyla ze strany Ústavního soudu přisouzena ani ústavněprávní dimenze (viz usnesení ze dne 2. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 399/05, ze dne 1. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 488/05, ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2422/11, ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2945/12, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

10. V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy mu úrok z prodlení nepřiznaly s ohledem na existenci trestní sankce, možno doplnit, že obecné soudy dospěly k poněkud jinému závěru, tedy že právní úprava výživného obsažená v zákoně o rodině je natolik specifická (a tudíž "uzavřená"), že to vylučuje použití obecné právní úpravy prodlení dlužníka, jež je obsažena v občanském zákoníku (konkrétně v § 517 odst. 2). Poukaz na možnost uplatnění trestních sankcí představoval pouze argument na podporu daného závěru, navíc nejde o jedinou zvláštnost, která systém právní regulace výživného (jako celek) provází (viz usnesení ze dne 1. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 488/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na výsledek tohoto řízení nebylo možné přiznat stěžovateli náhradu nákladů zastoupení (§ 83 zákona o Ústavním soudu), případně ani náhradu nákladů řízení (§ 62 odst. 4 a 5 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru