Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1967/20 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1967.20.1
Datum podání14.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1967/20 ze dne 11. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kadlecem, advokátem sídlem Opletalova 1417/25, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, č. j. 3 Tdo 371/2020-1238, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 6 To 7/2019, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 9 T 3/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc a obhajobu podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve stěžovatelově případě byl též údajně porušen čl. 8 odst. 2 věta druhá Listiny, podle něhož platí, že nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát svým smluvním závazkům; ve svém důsledku byl porušen rovněž princip subsidiarity trestní represe. Ve výčtu porušených práv a ústavněprávních principů pak stěžovatel odkazuje též na čl. 1 Ústavy, ovšem bez jakékoliv bližší argumentace.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se měl dopustit jednání, podle něhož - zjednodušeně řečeno - jako jediný jednatel společnosti X, seznámený s nedobrou ekonomickou situací této společnosti (proti níž byla vedena řada exekucí a tato společnost byla v úpadku) uzavíral i přes tyto skutečnosti nadále obchodní smlouvy týkající se nákupu zboží či zprostředkování služeb, ačkoliv věděl, že díky neutěšené finanční situaci nebude předmětná obchodní společnost schopna ve lhůtě splatnosti dostát sjednaným závazkům. Tímto svým jednáním způsobil poškozeným obchodním partnerům škodu v celkové výši přesahující částku 12 000 000 Kč.

3. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") toto jednání stěžovatele kvalifikoval jako (pokračující) zvlášť závažný zločin podvodu, za který stěžovateli uložil společný trest odnětí svobody v délce trvání pěti let a tří měsíců, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností na dobu sedmi let. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost zaplatit jednotlivým poškozeným konkrétní částky z titulu způsobené škody. V rozsahu dvou skutků uvedených v citovaném rozsudku byl stěžovatel samostatným výrokem zproštěn obžaloby, neboť tyto skutky nebyly trestným činem.

4. K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek krajského soudu v jeho odsuzující části zrušil a sám nově rozhodl, že podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině zločinem podvodu a výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 2 T 7/2017, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 6 To 43/2017, neboť v nyní posuzované věci se jednalo o dílčí útoky pokračujícího trestného činu, kdy za předchozí útoky byl stěžovatel v mezidobí pravomocnými a právě citovanými rozhodnutími již odsouzen. Vrchní soud uznal stěžovatele vinným skutky, kterými spáchal pokračující zvlášť závažný zločin podvodu, za což mu byl vrchním soudem uložen společný trest odnětí svobody v délce trvání 5 let a 3 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně s tímto trestem byl stěžovateli znovu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu člena statutárního orgánu obchodních společností na dobu sedmi let. Stěžovateli byla uložena rovněž povinnost zaplatit jednotlivým ve výroku specifikovaným poškozeným konkrétní částky z titulu náhrady škody trestným činem způsobené, přičemž někteří poškození byli se svým nárokem na náhradu škody (respektive s jeho zbytkem) odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Samostatným výrokem byl stěžovatel zproštěn obžaloby ohledně specifikovaného skutku, ve kterém byl původně spatřován dílčí útok pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu.

5. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatelem uplatněné dovolací námitky Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými.

6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že k projednání části ústavní stížnosti není příslušný (ve vztahu k již zrušené části rozsudku krajského soudu ze strany vrchního soudu - není totiž možno přezkoumávat rozhodnutí, které je v době rozhodování Ústavního soudu již zrušeno, tzn. právně neexistuje a nemohou z něj proto ani plynout žádné negativní důsledky pro právní sféru stěžovatele) a ve zbytku je zjevně neopodstatněná.

8. Co se týká zjevné neopodstatněnosti ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, lze připomenout, že uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.

10. Opakuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti dovolací námitku, že chybné je již samo vymezení vrchního soudu, kdy se měl stěžovatel údajně podvodného jednání dopouštět (podle vrchního soudu v období od 1. 7. 2013 do 10. 6. 2015), neboť v řízení podle stěžovatele nebylo prokázáno, že by uzavíral jakékoliv obchodní smlouvy v období po srpnu roku 2018, pak s touto námitkou se Nejvyšší soud již vypořádal. Upozornil totiž, že časové vymezení ve výrokové části odsuzujícího rozsudku vrchního soudu představuje jen rámcové vymezení doby, kdy se stěžovatel měl a mohl předmětné trestné činnosti kladené mu za vinu dopouštět nejdříve a nejpozději, přičemž u konkrétních skutků je jejich časové vymezení uvedeno zvlášť. Toto časové vymezení (zvláště jeho počátek) přitom zcela odpovídá i závěru znaleckého posudku, jehož podstatné pasáže v odůvodnění rozhodnutí cituje právě vrchní soud. Sám znalec (zpracovávající posudek k žádosti stěžovatele jako zadavatele) uvádí, že na začátku roku 2013 stěžovatel skutečně mohl, byť při "poměrně optimistickém předpokladu", spoléhat na to, že společnost X by mohla být v budoucnu schopna dostát všem svým závazkům evidovaným ke dni 31. 12. 2012. Díky dalšímu čerpání úvěrů v roce 2013 se však tento výhled stal podle znalce nereálným. Pokud tedy podle zjištění obecných soudů musel stěžovatel minimálně od poloviny roku 2013 vědět, že jím vedená společnost nebude schopna dostát svým závazkům a přesto uzavíral další smlouvy, aniž obchodní partnery o této špatné finanční situaci společnosti informoval, pak tomuto jejich skutkovému závěru nelze nic vytknout.

11. Na těchto učiněných závěrech ostatně nemůže nic změnit ani stěžovatelovo tvrzení, že společnost X v roce 2013 ještě nečelila žádnému exekučnímu řízení. Je tomu tak už proto, že fáze výkonu rozhodnutí je tou fází občanskoprávního řízení, která navazuje na řízení, v němž se rozhoduje o důvodnosti nároku jako takového (o věci samé). To, že věřitelé stěžovatele (resp. jím vedené společnosti) ještě v roce 2013 nedosáhli samotného výkonu v jejich prospěch svědčících rozhodnutí (když předmětná společnost neplnila své povinnosti dobrovolně), tedy na vědomosti stěžovatele o stavu jím vedené obchodní společnosti nic změnit nemůže.

12. Obecné soudy již také vyvrátily argumentaci stěžovatele, že ekonomické problémy jím vedené společnosti nastaly náhle, dokonce v souvislosti s jednou nezákonně vedenou exekucí. Již ze samotného na žádost stěžovatele vpracovaného znaleckého posudku totiž vyplývá, že neblahá ekonomická situace společnosti X měla dlouhodobější příčiny, když sice existoval i dluh, pro něhož byla vedená - posléze zastavená - exekuce na majetek předmětné společnosti, nicméně vzhledem k předlužení jmenované obchodní společnosti a vědomosti stěžovatele o něm nelze uvažovat tak, že by byl stěžovatel osobní svobody zbaven pro náhlou neschopnost dostát smluvním závazkům. Stěžovatel byl naopak odnětím svobody potrestán proto, že své smluvní partnery o neblahé ekonomické situaci nejenže neinformoval, ale naopak uzavíral další a další závazky.

13. Ostatně sám stěžovatel svoji obranu založenou na omezení osobní svobody pro náhle vzniklé dluhy dosti relativizuje, tvrdí-li na jiném místě ústavní stížnosti, že jím vedená společnost měla problémy s hrazením svých závazků dlouhodobě a bylo tedy podnikatelským rizikem jejích obchodních partnerů, pokud se stěžovatelem (respektive s předmětnou společností) i přesto spolupracovali. Aniž by Ústavní soud podroboval takovou argumentaci i poměřování například etickými hledisky, nepřehlédl v této souvislosti přiléhavé konstatování obecných soudů, že pokud stěžovatel přece jen k úhradě některých závazků sám dobrovolně přistoupil, byly to úhrady za taková plnění, bez nichž by musel své podnikatelské aktivity bez dalšího ukončit, což ale nechtěl připustit. Obchodní partneři stěžovatelovy společnosti tak i proto mohly doufat, že k úhradě za dodaná plnění přece jen dojde.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru