Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1962/20 #1Usnesení ÚS ze dne 06.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Náklady řízení
Bezdůvodné obohacení
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1962.20.1
Datum podání13.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 2994

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 224 odst.2, § 136


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1962/20 ze dne 6. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti TONASO Holding a.s., sídlem Krakovská 1346/15, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2020 č. j. 28 Cdo 3705/2019-310, výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. června 2019 č. j. 10 Co 284/2018-267 a výroku II. a III. rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. února 2018 č. j. 29 C 634/2016-230, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Zdeňka Lohniského a Martiny Lohniské, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka požadovala z titulu bezdůvodného obohacení [§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")] po Zdeňku Lohniském a Martině Lohniské (dále jen "žalovaní") náhradu za užívání jí vlastněného pozemku parc. č. X1 k. ú. N. Tímto pozemkem je obklopen zastavěný pozemek žalovaných, kteří jej v rozhodném období užívali.

3. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 2. 2018 č. j. 29 C 634/2016-230 uložil žalovaným zaplatit stěžovatelce částku 7 676 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), dále ve zbytku tj. do částky 280 104 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Stěžovatelce uložil nahradit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 103 461,43 Kč.

4. Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním do zamítavého výroku II. a do závislého nákladového výroku III. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 5. 6. 2019 č. j. 10 Co 284/2018-267 změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že žalovaným uložil zaplatit stěžovatelce částku 45 408 Kč s příslušenstvím a ve zbytku tohoto výroku rozsudek potvrdil. O nákladech řízení u okresního soudu rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna nahradit žalovaným částku 66 960 Kč a za řízení před krajským soudem částku 22 320 Kč, a to do tří dnů k rukám jejich advokáta.

5. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 5. 2020 č. j. 28 Cdo 3705/2019-310 odmítl jako nepřípustné dle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), a současně stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení. Shledal, že dovolání nebylo přípustné, neboť ve své podstatě směřovalo proti učiněným skutkovým zjištěním (dovolací argumentace stěžovatelky se týkala rozsahu a užívání sporných nemovitostí), což přípustnost dovolání nezakládá. Podotkl, že napadený rozsudek je konformní s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které se umístěním nemovitých staveb na pozemcích vždy obohacuje jejich vlastník, který je rovněž zásadně pokládán za uživatele pozemků, jež nejsou bezprostředně zastavěny, ale s dotčenými stavbami tvoří jeden funkční celek (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4640/2016, ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5808/2017 či ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). Konečně žádný rozpor s ustálenou judikaturou podle něj nevyplývá ani ze způsobu, jakým soudy nižších stupňů vyřešily otázku vzniku bezdůvodného obohacení užíváním sporného pozemku,

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně podrobně popisuje skutkový stav věci, shrnuje průběh řízení a dále namítá, že zásadně nesouhlasí s tím, jakým způsobem se příslušné soudy vypořádaly s uplatněným nárokem na zaplacení sumy odpovídající bezdůvodnému obohacení žalovaných. Stěžovatelka tvrdila, že žalovaní užívali pozemek parc. č. X1 v k. ú. N. obklopující jejich nemovitost bytový dům č. p. X2, aniž by k tomu měli právní titul. Podle jejího názoru žalovaní nebyli v dobré víře, neboť věděli, že staví terasu na cizím pozemku a zvelebují cizí zahradu.

7. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka napadá úsudek obecných soudů dle § 136 občanského soudního řádu ohledně rozsahu užívání pozemku. Nesouhlasí s tím, že soud určil pouze výměru 83 m2 (18%), neboť rozsah pozemku je zlomkem toho, co žalovaní v praxi užívali. Má za to, že obecné soudy nedostatečným způsobem odůvodnily rozhodnutí, nevypořádaly se s námitkami stěžovatelky a odkazy na judikaturu Ústavního soudu a tím citelně zasáhly do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné s pouhým stručným odůvodněním, aniž by napravil vady předchozího řízení. Stěžovatelka poukázala na výrazný nepoměr mezi ochranou jejího vlastnického práva a zvýhodnění žalovaných, kteří užívali její pozemek, aniž by žalovaným svědčilo jakékoli právo. Stěžovatelka tvrdila, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces, právem na ochranu vlastnictví a předvídatelností soudního rozhodnutí, proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého (řádného) procesu - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, jakož i další rozhodnutí zde citovaná].

11. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

12. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí Ústavním soudem pouze tehdy, je-li jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [viz nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205)]. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že účastníci řízení budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 2 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud (a předtím též krajský soud a okresní soud) se řádně vypořádal se všemi v průběhu řízení vznesenými námitkami stěžovatelky a také jasně zdůvodnil, proč stěžovatelce nelze dát za pravdu.

13. Stěžovatelka se námitkami vznesenými v ústavní stížnosti domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jejího právního názoru. Opakuje přitom tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již dostatečně a odpovídajícím způsobem zabývaly. Okresní soud rozhodl, že žalovaní se bezdůvodně obohatili dle § 2991 občanského zákoníku užíváním vydlážděné terasy a zpevněné plochy pro nádoby na sběr komunálního odpadu, ať už jde o rozsah užívání pozemku. Výše bezdůvodného obohacení byla určena znaleckým posudkem ve výši 5,50 Kč za m2 měsíčně a žalovaní úhradu poskytli stěžovatelce dobrovolně. Krajský soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu a vyšel z jeho skutkových zjištění, doplnil dokazování o snímky z veřejně dostupné mapové aplikace a dospěl k závěru, že dotčený pozemek je užíván ve větším rozsahu. Jednak vede přístupová komunikace přes pozemek parc. č. X2 a umožňuje příjezd motorových vozidel až k domu žalovaných, kde mohou parkovat vozidla na zpevněné ploše. Krajský soud nově rozhodoval o náhradě nákladů řízení dle § 224 odst. 2 občanského soudního řádu s ohledem na výsledek řízení.

14. V dané věci stěžovatelka namítala nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkou podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu.

15. Stěžovatelka tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá její důvodnost a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Argumentace stěžovatelky nálezy Ústavního soudu, které měla stěžovatelka zřejmě na mysli, vychází ze zcela rozdílné situace a na její věc nedopadají.

16. Ústavní soud proto uzavřel, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Obecné soudy vycházely z konkrétních okolností této věci a svoje závěry rovněž řádně a dostatečně přesvědčivě odůvodnily ve shodě s § 157 občanského soudního řádu, na které lze pro jejich správnost a stručnost odkázat.

17. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2020

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru