Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1961/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1961.11.1
Datum podání04.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1961/11 ze dne 19. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, IČ 65993390, zastoupeného JUDr. Danielem Volopichem, advokátem v Plzni, Vlastina 23, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2011 č. j. 51 Co 422/2010-106 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 5. 2010 č. j. 28 C 51/2008-94, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 28. 6. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo k žalobě J. K. a J. K. uloženo stěžovateli zdržet se rušení hlukem pocházejícím v provozu na konkrétní pozemní komunikaci v Plzni. Toto rozhodnutí ke stěžovatelovu odvolání potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem rovněž shora označeným. Ze stěžovatelova sdělení obsaženého v ústavní stížnosti dále plyne, že se stěžovatel domáhá ochrany svých práv rovněž dovoláním (podaným dne 29. 6. 2011), přičemž přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a uplatňuje dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) i b) občanského soudního řádu.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V posuzované věci měl stěžovatel k dispozici mimořádný opravný prostředek, jenž může být soudem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), kterýžto pak také uplatnil, "vyčerpán" však nebyl, neboť o něm dosud nebylo příslušným soudem rozhodnuto.

V této souvislosti možno poukázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž je při interpretaci ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není ještě v okamžiku jeho případného podání zřejmé, zda je, či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o (poslední) procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé je možno takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (viz § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Podá-li stěžovatel ústavní stížnost souběžně s mimořádným prostředkem dle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domoci ochrany práv, není důvod pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvod pro to, aby vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhoduje, neboť stěžovatel není nucen podávat ústavní stížnost; může tak totiž učinit až po doručení rozhodnutí, jímž bude jeho dovolání odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), eventuálně zamítnuto, protože v takovém případě jde o rozhodnutí o tzv. posledním procesním prostředku (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v případě, že dovolací soud na základě podaného dovolání napadené rozhodnutí nižšího soudu zruší, nastane situace identická se současnou potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá.

S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

K tomu je třeba dodat, že v dovolacím řízení se může posléze ukázat, že stěžovatelovo dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, bylo opodstatněně odmítnuto nikoli na základě "uvážení" dovolacího soudu, bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů, anebo bylo podáním kvalifikovaně vadným, případně i podáním opožděným. Za takové situace nezbývá než vycházet z toho, že je tím (dodatečně) zpochybněn implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže. Z popsaných alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat stěžovateli nepříznivé důsledky v případě, že podání dovolání bylo obligatorní (aby vyhověl požadavku zakotvenému v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatel tak učinil procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodal vůbec.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2011

Jiří Mucha

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru