Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1959/11 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
kupní smlouva
procesní postup
Cena
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1959.11.1
Datum podání04.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 420 odst.1, § 422 odst.1, § 436

99/1963 Sb., § 219, § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1959/11 ze dne 31. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RV AUTOPROFI, s. r. o. se sídlem Příbram, Dubno 121, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem Příbram, nám. T. G. Masaryka 142, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2011 č. j. 29 Co 125/2011-423, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené výroky rozsudku odvolacího soudu v její občanskoprávní věci, neboť je přesvědčena, že jím byla dotčena ve svém právu na spravedlivý proces, zaručeném článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 15. 12. 2010 č. j. 13 C 202/2006-358 uložil stěžovatelce (žalované) zaplatit žalobci 50 000 Kč (výrok I.) jakožto slevu z kupní ceny z titulu její odpovědnosti za vadu "technického průkazu" vozidla (zakoupeného u ní žalobcem), neboť faktická spotřeba paliva při provozu vozidla byla zjištěna jako významně vyšší, než v technickém průkazu uvedena. Žalobu o zaplacení dalších 59 033 Kč z titulu náhrady škody vzniklé žalobci vynaložením vyšších nákladů na pohonné hmoty soud zamítl (výrok II.) s odůvodněním, že uplatněním nároku na slevu z kupní ceny je náhradový nárok konzumován.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2011 č. j. 29 Co 125/2011-423 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil jen tak, že stěžovatelku zavázal zaplatit žalobci 8 000 Kč s úrokem z prodlení na náhradu škody, vzniklé mu vynaložením nákladů na provedení měření spotřeby paliva autorizovanou zkušebnou; ve zbytku odvoláními obou účastníků řízení napadený rozsudek potvrdil. Vyšší spotřebu paliva než deklarované technickým průkazem považoval soud za projev skryté vady vozidla, a oproti soudu prvního stupně dovodil, že žalobcem vynaložené náklady na měření spotřeby představují škodu, kterou vedle nároku na slevu z kupní ceny uplatnit lze.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti (odkazujíc na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2001/09 a sp. zn. III. ÚS 257/98) odvolacímu soudu vytýká, že rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a věc mu k dalšímu řízení (jestliže dospěl k odlišnému právnímu závěru o existenci vady vozidla), neboť tím jí znemožnil předestřít skutková tvrzení a důkazní návrhy k prokázání, že zde taková vada není. Stěžovatelka činí problematickým, nakolik mohly soudy akceptovat výsledky měření spotřeby paliva předložené žalobcem, nešlo-li o měření faktické spotřeby "dle normy ES/2004/3", když nadto získané výsledky znalec v posudku nepodpořil, pakliže vadu vozidla neshledal. Odvolací soud podle jejího názoru nerespektoval ustanovení § 422 odst. 1 obch. zák., protože mezi stranami nebylo ujednáno, že vozidlo bude vykazovat spotřebu paliva uvedenou v technickém průkazu; soud vadu věci identifikoval s obecně známým faktem, že vozidla dosahují vyšší faktické spotřeby, než je zde uváděna. Konečně stěžovatelka podotýká, že její záruční podmínky vylučují možnost uplatnění práva na slevu z kupní ceny, a to i v režimu obchodního zákoníku.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen nepřípustnou "libovůlí".

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

To platí jak ve vztahu ke skutkovému základu, z nějž obecné soudy vycházely, tak z jejich právního posouzení věci.

Skutková zjištění obecných soudů mají zjevně racionální základ, není zde tzv. "opomenutých důkazů", relevantní důkazy soudy řádně identifikovaly, jejich hodnocení netrpí procesními nedostatky a rovněž výsledné závěry z hlediska logické konzistentnosti očividně obstojí.

Také právní pojetí vady věci (prezentované odvolacím soudem) - ve smyslu existujícího nesouladu skutečného stavu předmětu koupě s údaji poskytnutými (kvalifikovaně) prodávajícím při sjednávání kupní smlouvy - nepředstavuje jakkoliv interpretační exces, nýbrž odpovídá standardnímu chápání tohoto právního pojmu.

Není ani významné, jak se stěžovatelka domnívá, dospěl-li soud prvního stupně k právnímu závěru o vadě "technického průkazu", zatímco soud odvolací (zjevně správně) k závěru o vadě prodaného osobního automobilu, neboť podstatné naopak je, že se tak stalo na základě zcela shodných - rozhodných - skutkových znaků. Již proto neobstojí stěžovatelčina výtka z vadného procesního postupu odvolacího soudu, jestliže ani vzhledem k této odchylce v právním posouzení (věcně nadto nepodstatné) předestření jiných skutkových tvrzení a důkazních návrhů nepřicházelo objektivně v úvahu (ostatně sama stěžovatelka je nikterak nenaznačuje). Ustanovení § 219 o. s. ř., dle kterého odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, je-li věcně správné "ve výroku", není - v obecné rovině - s požadavkem předvídatelnosti soudních rozhodnutí v kolizi, a odkazy stěžovatelky na výše označené nálezy Ústavního soudu proto nejsou v dané věci případné.

Konečně poznámka stěžovatelky o obsahu jejích záručních podmínek (ve vztahu k právu na slevu z kupní ceny) představuje v řízení o ústavní stížnosti nepřípustnou novotu, neboť odpovídající argument v řízení před obecnými soudy uplatněn nebyl. Zabývat se jím proto zde nelze.

Tím je výše předznačené hodnocení, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, odůvodněn. Ústavní soud ji proto podle citovaného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru