Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1956/13 #1Nález ÚS ze dne 06.03.2014Právo podezřelého na nahlížení do policejního spisu a přiměřenost nařízení a provedení domovní prohlídky

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
POLICIE - Městské ředitelství policie Brno - Obvodní oddělení policie Brno - Výstaviště
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuzamítnuto
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
základní práva a svobody/nedotknutelnos... více
Věcný rejstříkodůvodnění
trestní řízení/neodkladný/neopakovatelný úkon
spis/nahlížení do spisu
Policie České republiky
vlastnické právo/omezení
Domovní prohlídka
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 28/72 SbNU 325
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1956.13.1
Datum vyhlášení18.03.2014
Datum podání24.06.2013
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 7 odst.1, čl. 11, čl. 12 odst.1, čl. 12 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 82 odst.1, § 83, § 65 odst.1, § 160 odst.4, § 82 odst.3, § 85 odst.4, § 1 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Podezíraným či podezřelým, do jejichž základních práv a svobod bylo v průběhu trestního řízení významným způsobem zasaženo, zásadně náleží právo bránit se proti nezákonným či nesprávným rozhodnutím a podkladům k nim, jež vedly k zásahu do základních práv a svobod, přičemž k takové obraně nepochybně patří i právo nahlížet do policejního spisu. Postavení podezíraného či podezřelého však samo o sobě nemusí být dostačujícím důvodem pro umožnění nahlédnout do policejního spisu; podezíraný či podezřelý musí coby „jiná osoba“ ve smyslu čl. 65 odst. 1 trestního řádu unést břemeno tvrzení ohledně potřeby nahlédnout do spisu k uplatnění svých práv. Neunese-li toto břemeno, nepředstavuje odmítnutí nahlédnout do policejního spisu zásah do jeho základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 6. 3. 2014 zamítl III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy návrh stěžovatele J. J. na zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, Obvodního ředitelství policie Brno-Výstaviště č. j. KRPB-75702/TČ-2013-060218. V části směřující proti příkazu k domovní prohlídce Městského soudu v Brně č. j. 70 Nt 1631/2013-3 ze dne 29. 4. 2013 a postupu orgánů činných v trestním řízení při domovní prohlídce byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

Napadeným příkazem městského soudu byla nařízena domovní prohlídka bytu stěžovatelova otce, kde tehdy pobýval i stěžovatel, a to za účelem vyšetření podezření ze spáchání přečinu krádeže, spočívajícího v neoprávněném přisvojení si šperků a peněz stěžovatelovy bývalé partnerky a jejich společných dětí. Domovní prohlídka byla nařízena jako neodkladný a neopakovatelný úkon a o jejím provedení byl sepsán protokol. Stěžovatel byl současně vyzván k vydání svých dvou mobilních telefonů s poukazem na obavu, aby použitím mobilních telefonů ze strany (podezřelého) stěžovatele nedošlo ke zmaření účelu domovní prohlídky. Stěžovatel opakovaně žádal o nahlédnutí do policejního spisu; to mu bylo odepřeno s odůvodněním, že nepatří mezi osoby, které mají ze zákona právo do policejního spisu nahlížet. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že nařízením domovní prohlídky městský soud porušil jeho právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 odst. 1 a 2 a na nedotknutelnost soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Policie ČR měla dále držením mobilních telefonů porušit jeho vlastnické právo dle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a odmítnutím nahlédnutí do policejního spisu rovněž jeho právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou nedostatečného odůvodnění nařízení domovní prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu a námitkou nepřiměřenosti jejího nařízení. V této souvislosti připomněl, že práva garantovaná čl. 12 odst. 1, 2 a čl. 7 odst. 1 Listiny nejsou právy neomezitelnými a stát do nich může za určitých podmínek, jako jsou soulad se zákonem, sledování legitimního cíle a nezbytnost v demokratické společnosti, zasáhnout. Důvody uvedené k ospravedlnění domovní prohlídky musejí být relevantní a dostatečné a musí být dodržen princip proporcionality mezi sledovaným cílem a použitými prostředky. V projednávané věci byly podle Ústavního soudu podmínky ústavnosti i zákonnosti domovní prohlídky splněny. Cílem provedení domovní prohlídky bylo prověření podezření ze spáchání přečinu, prohlídka byla nařízena a provedena v souladu se zákonem a na základě provedení jiných vyšetřovacích úkonů mohl policejní orgán dospět k závěru, že stěžovatel může být shledán důvodně podezřelým ze spáchání vyšetřovaného přečinu krádeže. Rovněž odůvodnění nařízení domovní prohlídky coby neodkladného a neopakovatelného úkonu Ústavní soud shledal dostatečným, a proto ústavní stížnost v této části odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud se dále zabýval stěžovatelovou námitkou protiústavnosti postupu policie, která měla porušit jeho právo na obhajobu odmítnutím umožnit mu nahlédnout do policejního spisu. V této souvislosti Ústavní soud připomněl, že nahlížení do spisu je právním institutem trestního řízení, který obecně může mít vztah k celé řadě aspektů právního postavení osoby, jíž se mohou údaje uvedené ve spisu dotýkat. Podezíraným či podezřelým, do jejichž základních práv a svobod bylo v průběhu trestního řízení významným způsobem zasaženo, podle Ústavního soudu zásadně náleží právo bránit se proti nezákonným či nesprávným rozhodnutím a podkladům k nim, jež vedly k zásahu do základních práv a svobod, přičemž k takové obraně nepochybně patří i právo nahlížet do policejního spisu. Protože však podezíraný či podezřelý patří mezi tzv. „jiné osoby“ ve smyslu § 65 odst. 1 trestního řádu, potřebuje k nahlédnutí do spisu souhlas státního zástupce nebo policejního orgánu; pro odepření možnosti nahlédnout do spisu musí existovat legitimní důvod. Tato „jiná osoba“ ovšem musí současně prokázat oprávněný zájem na nahlédnutí do spisu, spočívající zejména v ochraně jejích práv. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení ohledně potřeby nahlédnout do spisu k uplatnění svých práv a že postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí policie neumožnit stěžovateli nahlížet do policejního spisu zamítl. Současně Ústavní soud upozornil, že dojde-li v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení k ohrožení některého ze stěžovatelových konkrétních legitimních zájmů, může se stěžovatel takovému zásahu bránit novou ústavní stížností.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1956/13 ze dne 6. 3. 2014

N 28/72 SbNU 325

Právo podezřelého na nahlížení do policejního spisu a přiměřenost nařízení a provedení domovní prohlídky

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 6. března 2014 sp. zn. III. ÚS 1956/13 ve věci ústavní stížnosti Josefa Jančíka, zastoupeného Mgr. Magdou Havlovou, advokátkou, se sídlem v Ivančicích, Tyršova 21, proti příkazu k domovní prohlídce Městského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2013 č. j. 70 Nt 1631/2013-3 a postupu orgánů činných v trestním řízení spočívajícímu v provedení domovní prohlídky nařízené uvedeným příkazem, ve výzvě k vydání dvou mobilních telefonů a jejich neoprávněném držení a v neumožnění nahlédnutí do spisu vedeného Policií České republiky, Městským ředitelstvím policie Brno, Obvodním oddělením policie Brno-Výstaviště, sp. zn. KRPB-75702/TČ-2013-060218, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení.

I. Ústavní stížnost se v části směřující proti rozhodnutí policejního orgánu o odmítnutí nahlédnout do spisu vedeného Policií České republiky, Městským ředitelstvím policie Brno, Obvodním oddělením policie Brno-Výstaviště, pod č. j. KRPB-75702-4/TČ-2013-060218 zamítá.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 24. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Brně (dále též jen "městský soud"), neboť v jeho vydání spatřuje neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost obydlí ve smyslu čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také na nedotknutelnost soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny. Stěžovatel se dále domáhal, aby Ústavní soud konstatoval, že protiprávní výzvou k vydání dvou mobilních telefonů a jejich držením byla porušena ochrana vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, a aby Ústavní soud konstatoval, že neumožněním nahlédnutí do spisu vedeného Policií České republiky, Městským ředitelstvím policie Brno, Obvodním oddělením policie Brno-Výstaviště, Rybářská 17 (dále jen "policejní orgán"), sp. zn. KRPB-75702/TČ-2013-060218 bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny a dle čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu napadeného příkazu a spisu vedeného policejním orgánem pod sp. zn. KRPB-75702/TČ-2013-060218, který si Ústavní soud pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, vyplývá, že stěžovatel byl dne 10. dubna 2013 předvolán k policejnímu orgánu za účelem podání vysvětlení k vyšetřovanému přečinu krádeže, spočívajícímu v neoprávněném přisvojení si šperků a peněz bývalé stěžovatelovy partnerky, resp. jejich společných dětí. Na základě vysvětlení, která byla ve věci vyžádána od řady osob, byl městským soudem na základě návrhu státního zástupce vydán dne 29. dubna 2013 napadený příkaz k domovní prohlídce bytu stěžovatelova otce, kde toho času pobýval i stěžovatel. Městský soud ze spisového materiálu dovodil, že existuje důvodné podezření, že se v tomto bytě nacházejí věci důležité pro trestní řízení, přičemž domovní prohlídku je nutné provést jako úkon neopakovatelný a neodkladný vzhledem k tomu, že důkazy nelze zajistit jinak a existuje nebezpečí, že by mohlo dojít k jejich ukrytí. Na základě příkazu byla domovní prohlídka provedena dne 6. května 2013 od 13.30 hod. do 14.25 hod. za přítomnosti nezúčastněné osoby a byl o ní sepsán protokol.

3. Stěžovatel osobně i prostřednictvím své právní zástupkyně opakovaně žádal o nahlédnutí do spisu vedeného policejním orgánem pod sp. zn. KRPB-75702/TČ-2013-060218. Nahlédnutí mu bylo odepřeno s odkazem na ustanovení § 65 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, které vyjmenovává osoby mající v trestním řízení právo nahlížet do spisu.

4. Ke stěžovatelem podané žádosti o přezkum činnosti policejního orgánu Městské státní zastupitelství v Brně sdělilo, že domovní prohlídka byla provedena na základě příkazu Městského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2013 sp. zn. 70 Nt 1631/2013 a proti příkazu k domovní prohlídce není přípustný opravný prostředek, a nelze jej tedy zrušit z podnětu dotčené osoby. Co se týče námitky odepření možnosti nahlížet do spisu, státní zastupitelství potvrdilo postup policejního orgánu s odkazem na ustanovení § 65 odst. 1 trestního řádu. K výhradě porušení vlastnického práva postupem policejního orgánu, které mělo spočívat ve vydání dvou mobilních telefonů, státní zastupitelství uvádí, že tato výzva byla odůvodněná důvodnými obavami, aby použitím mobilního telefonu ze strany podezřelého nedošlo ke zmaření účelu domovní prohlídky. Co do požadavku, aby bylo vysloveno, že je policie povinna vydat mu písemné potvrzení o výsledku domovní prohlídky, bylo stěžovatelově žádosti vyhověno.

II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení

5. Stěžovatel kromě výše uvedeného (sub 1) namítá, že příkaz k domovní prohlídce byl nedostatečně odůvodněn a nebylo z něj zřejmé, jaké konkrétní důvody vedly k tomu, že policejní orgán shledal stěžovatele podezřelým ze spáchání trestného činu. Dle stěžovatele je z výsledků prohlídky i z odůvodnění příkazu zjevné, že reálně nemohlo být ze spisu zjištěno nic, co by svědčilo pro důvodnost vydaného příkazu, a soud tak nesplnil svou povinnost řádného přezkumu zákonnosti a správnosti návrhu na provedení domovní prohlídky. Z tohoto důvodu nese vydaný příkaz znaky vágnosti a libovůle. Vzhledem k nedostatečnému odůvodnění napadeného příkazu a nezahájení stěžovatelova trestního stíhání je třeba označit domovní prohlídku za zcela nepřiměřenou. Nadto stěžovatel uvádí, že chování policistů při provádění domovní prohlídky bylo nevhodné. Další skupina vznesených námitek brojí proti odepření možnosti nahlédnout do spisu, a to i po odložení celé věci. Stěžovatel je přesvědčen, že má právo zjistit, proč se stal podezřelým, a že v právní situaci, kdy má ústavní právo nahlížet do spisu obviněný, je nemyslitelné, aby jej neměl i podezřelý. Stěžovatel je přesvědčen, že odepřením možnosti nahlédnout do spisu maskuje policejní orgán své pochybení spočívající v provedení domovní prohlídky bez dostatečné skutkové opory. Stěžovatel dále brojí proti výzvě k vydání dvou mobilních telefonů a jejich zadržení policejním orgánem. K tomu dále uvádí, že policisté telefony převzali, ale nezapečetili, a stěžovatel neví, co se s nimi v následující půlhodině dělo. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený příkaz zrušil a konstatoval, že výše uvedené postupy policejního orgánu byly protiústavní.

6. Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil městský soud, dle jehož názoru je ústavní stížnost neopodstatněná. Příkaz k domovní prohlídce byl dle jeho názoru vydán důvodně, což vyplývá ze spisového materiálu, jenž byl připojen k návrhu. Příkaz k domovní prohlídce splňoval všechny zákonné náležitosti a nařízení domovní prohlídky nebylo neadekvátní ve vztahu ke způsobené škodě. S ohledem na výše uvedené městský soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

7. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž uvedl, že ani z vyjádření městského soudu nejsou zjevné skutečnosti, které vedly k jeho podezírání ze spáchání vyšetřovaného trestného činu, resp. k závěru o nutnosti provedení domovní prohlídky. Z toho důvodu stěžovatel setrval na svém návrhu.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

IV.1 Domovní prohlídka a kopie protokolu o ní, dočasné odnětí mobilních telefonů

9. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) v části, která se dotýká ústavnosti provedené domovní prohlídky, s ní spojeného zásahu do soukromí a dočasného odnětí mobilních telefonů. V této části dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi (jako v tomto případě), může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Není pochyb o tom, že domovní prohlídka je přímo ústavně definovaným zásahem do ústavně zaručené svobody nedotknutelnosti obydlí, avšak zásahem za splnění stanovených podmínek ústavně přípustným, takže z jejího provedení nelze bez dalšího vyvozovat neústavnost takového zásahu, čili porušení této svobody. Toho si je konečně i stěžovatel zjevně vědom, a proto jádro námitek obsažených v ústavní stížnosti směřuje vůči odůvodnění nařízení domovní prohlídky a tvrzení, že provedení domovní prohlídky bylo za daných okolností nepřiměřeným zásahem do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Nelze však přehlédnout, že právě její provedení bylo bezprostředním důvodem k odložení věci ve smyslu § 159a trestního řádu.

10. K takto vzneseným námitkám je třeba připomenout, že stíhání trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů je ústavně aprobovatelným veřejným zájmem, jehož podstatou je přenesení odpovědnosti za postihování nejzávažnějších porušování základních práv a svobod fyzickými a právnickými osobami na stát. Umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti prostřednictvím robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, neboť s sebou nese vážné omezení základních práv a svobod jednotlivce. K omezení osobní integrity a soukromí tak může ze strany veřejné moci dojít jen výjimečně tehdy, je-li to v demokratické společnosti nezbytné a účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3038/07 ze dne 29. 2. 2008 (N 46/48 SbNU 549)].

11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil význam, který je třeba přisuzovat ústavně garantovanému právu na nedotknutelnost obydlí. V nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119) konstatoval, že "spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit" [obdobně srov. nález sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59) či nález sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006 (N 200/43 SbNU 239)]. Právo garantované ustanovením čl. 12 Listiny tak úzce souvisí s právy garantovanými čl. 7, 8 a 10 Listiny, která společně vytváří osobnostní (soukromou) sféru každého jednotlivce, kterou právo garantované čl. 12 Listiny prostorově vymezuje obydlím. Z jeho zařazení mezi základní práva pak vyplývá, že chrání právo jednotlivce před nechtěným vniknutím veřejné moci do soukromého prostoru a v podobě objektivního práva pak působí tak, že akty veřejné moci musí respektovat hodnotovou relevanci prostorově vymezeného soukromí.

12. Ve výše uvedené rozhodovací činnosti dospěl pak Ústavní soud k závěru, že o zvláště závažný zásah do ústavně zaručeného základního práva na domovní svobodu jde v případě, kdy má domovní prohlídka v konkrétní věci charakter neodkladného úkonu ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu. Rozhodnutí, na jehož základě má být takový úkon proveden, musí být i z tohoto hlediska zvláštní závažnosti přiměřeně a dostatečně zdůvodněno. Rozhodující obecný soud proto musí být před vydáním příslušného příkazu nejen zárukou toho, zda v té které věci jsou pro nařízení domovní prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, ale také dostatečného odůvodnění příslušného příkazu, který je často jediným dokumentem, jímž je postižená osoba o domovní prohlídce zpravena [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 362/06 (viz výše), sp. zn. I. ÚS 536/06 ze dne 28. 4. 2009 (N 100/53 SbNU 263) či sp. zn. II. ÚS 1940/10 ze dne 11. 11. 2010 (N 222/59 SbNU 207), všechny dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Jestliže byl tedy příkaz k domovní prohlídce vydán ve stadiu prověřování podezřelého, nikoli ve stadiu trestního stíhání stěžovatele, musí být vydán příkaz k provedení domovní prohlídky s odůvodněním, že jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008 (N 147/50 SbNU 297) či nález sp. zn. II. ÚS 3073/10 ze dne 10. 3. 2011 (N 41/60 SbNU 483)]. Z hlediska naplnění principu proporcionality je třeba, aby v příkazu k domovní prohlídce bylo co možná nejpřesněji vymezeno to, po čem je pátráno. Pro posouzení přiměřenosti zásahu bude dále důležité vyhodnocení zájmu (závažnost deliktu, pro který je vedeno trestní řízení), který koliduje se svobodou v podobě prostorové dimenze soukromí, jakož i zhodnocení relevance toho, co je hledáno.

13. Současně Ústavní soud již v minulosti deklaroval, že tyto uvedené závěry nelze v praxi chápat jako lpění na přepjatě formalizovaných postupech ve fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání. Např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 231/05 ze dne 15. 3. 2006 (ve SbNU nepublikováno) Ústavní soud uvedl, že "nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost či neopakovatelnost postupu by neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení." Je proto namístě stanovisko, podle kterého by měl být Ústavní soud, který otázku neodkladnosti či neopakovatelnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post (někdy se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu), ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Takové vybočení však shledáno nebylo.

14. S ohledem na výše uvedené proto nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovatelovým námitkám stran (ne)dostatečnosti odůvodnění napadeného příkazu k domovní prohlídce. Toto odůvodnění lze označit za stručné, avšak jasné a srozumitelné. Skutek, pro který je vedeno trestní řízení, jakož i předměty, které mají být domovní prohlídkou nalezeny, jsou v napadeném příkazu dostatečně specificky uvedeny. Nutnost provedení prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu byla v příkazu rovněž stručně a logicky odůvodněna. Komplexní soupis důkazních prostředků, které soud bral v potaz, vydávaný příkaz obsahovat nemusí. Lze tak uzavřít, že odůvodnění příkazu k domovní prohlídce bylo dostatečné, a nedošlo tak k zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i souvisejícího práva na ochranu nedotknutelnosti obydlí. Námitky stěžovatele v této části stížnosti (sub 5) jsou založeny na výsledku domovní prohlídky, nikoli na okolnostech, které předcházely jejímu nařízení a ze kterých vycházely orgány činné v trestním řízení.

15. Ústavní soud tedy přistoupil k přezkumu napadeného příkazu z hlediska námitky nepřiměřenosti nařízení domovní prohlídky, a ani v tomto směru neshledal porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že základní práva chráněná čl. 12 odst. 1, 2 Listiny a čl. 7 odst. 1 Listiny nejsou právy neomezitelnými a stát do nich může za podmínek stanovených danými články zasáhnout. Těmito podmínkami jsou obecně soulad se zákonem, sledování legitimního cíle a nezbytnost v demokratické společnosti. Důvody uvedené k ospravedlnění domovní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor musí být relevantní a dostatečné a musí být dodržen princip proporcionality mezi sledovaným cílem a použitými prostředky. Vždy je nutné posoudit zvláštní okolnosti případu z hlediska přiměřenosti daného zásahu ke sledovanému účelu, přičemž hodnotící kritéria zahrnují např. závažnost trestného činu, v souvislosti s jehož objasňováním byla provedena prohlídka prostor a zajištěny věci, okolnosti, za nichž byl příkaz k prohlídce vydán, dostupnost jiných důkazů, obsah a rozsah příkazu, povaha prohledávaných prostor a rozsah možných dopadů na pověst osoby dotčené příkazem k prohlídce [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1802/12 ze dne 3. 9. 2012 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

16. V projednávané věci podmínku nejen ústavnosti (čl. 12 odst. 2 Listiny), nýbrž i zákonnosti domovní prohlídky považuje Ústavní soud za splněnou. Z napadeného příkazu i příslušného spisového materiálu vyplývá, že prohlídka byla nařízena v souladu s ustanovením § 82 a 83 trestního řádu a stejně tak byly dodrženy podmínky ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu. Za stejně splněnou je třeba považovat i druhou z uvedených podmínek. Ústavní soud má za to, že trestní řízení a domovní prohlídka jako institut trestního řízení představující zásah do základních práv sledují legitimní cíl ochrany před trestnými činy, tedy zejména ochrany základních práv a svobod trestnými činy postižených osob. Za naplněnou považuje pak Ústavní soud i poslední podmínku nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti. Policejní orgán provedl většinu do úvahy přicházejících vyšetřovacích úkonů (zejména výslechů svědků), které by mohly celou věc vyjasnit bez uvedeného zásahu. Ze spisového materiálu vyplývá, že na základě těchto úkonů mohl dospět k závěru, že stěžovatel může být shledán důvodně podezřelým ze spáchání vyšetřovaného trestného činu krádeže předmětů nemalé hodnoty. V takovém okamžiku se provedení domovní prohlídky jeví i pohledem Ústavního soudu jako přiměřený a nezbytný zásah. Lze tedy uzavřít, že všechny tři podmínky v testu přiměřenosti byly splněny a napadený příkaz k domovní prohlídce tedy obstojí i v tomto směru. Námitka nepřiměřenosti neobstojí z hlediska naplnění znaků trestného činu ve výši cca 22 000 Kč, když jediným vodítkem při vyšetřování trestné činnosti nemůže být navíc pouze způsobená újma (náš právní řád bagatelnost domovní prohlídky nezná).

17. Jak již vyplývá z předloženého spisového materiálu, námitku nevydání kopie protokolu o provedení domovní prohlídky řešila již příslušná státní zástupkyně, která shledala porušení § 85 odst. 4 trestního řádu (č. l. 74 policejního spisu) a uložila policejnímu orgánu tento nedostatek napravit bez ohledu na skutečnost, že opis protokolu byl vyhotoven dodatečně a stěžovatel o něj nepožádal. V tomto směru již proto není pro zásah Ústavního soudu důvod.

18. Stran hodnocení zásahu v podobě výzvy k odevzdání mobilních telefonů dospěl Ústavní soud k totožnému závěru, když ve smyslu omezení základního práva ochrany majetku obsažených v čl. 11 Listiny posoudil zákonnost, sledovaný legitimní cíl (v tomto případě naplnění účelu zákonně nařízené domovní prohlídky) a nezbytnost tohoto zásahu. Co se týče porušení vlastnického práva, je třeba uvést, že postup policejního orgánu byl shledán přiměřeným s ohledem na to, že nedošlo k odnětí dvou mobilních telefonů, nýbrž jen k dočasnému omezení dispozice s nimi, resp. použití jednoho z nich pouze k ověření přítomnosti rodiče, u kterého stěžovatel bydlí. S ohledem na povahu hledaných předmětů (drobné šperky) nemohl policejní orgán vyloučit zmaření účelu domovní prohlídky právě prostřednictvím těchto telefonních přístrojů. S ohledem na povahu a trvání zásahu se proto jednalo o zásah přiměřený a námitka byla shledána zjevně neopodstatněnou, neboť postup policejního orgánu nebyl zneužitím veřejné moci, nýbrž plněním jeho úkolu uloženým ustanovením § 1 odst. 1 trestního řádu.

IV.2 Odmítnutí nahlédnutí do spisu

19. Stran námitky protiústavnosti postupu, jímž nebylo stěžovateli umožněno nahlédnout do příslušného spisu policejního orgánu, Ústavní soud konstatuje, že ani v tomto směru neshledal aktuální reálné porušení stěžovatelových základních práv a svobod v rozsahu a intenzitě, která by nasvědčovala závěru o důvodnosti takové námitky. Podmínky uvedené v sub 9 zde ovšem nebyly naplněny, takže bylo nutno o námitce ve smyslu § 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodnout meritorně s ohledem na okolnosti případu. Stěžovatel požádal o nahlédnutí do spisu dne 16. 5. 2013, tedy před odložením věci, i dne 31. 7. 2013 (č. l. 76 policejního spisu), ale ani poté mu to nebylo umožněno se zdůvodněním, že nespadá do výčtu osob, kterým přísluší právo nahlížet do spisu.

20. Nahlížení do spisu je právním institutem trestního řízení, který se obecně může dotýkat celé řady aspektů právního postavení osoby, které se mohou údaje ve spise uvedené týkat (ochrana osobnosti, osobních údajů, právo na informace shromažďované veřejnou mocí, právo na soudní a jinou právní ochranu, právo na obhajobu). Současně je neoddělitelným prvkem trestního řízení v podmínkách právního státu z hlediska obecných požadavků transparentnosti, veřejnosti a možností hájit svá práva před zásahy do právního postavení. Je-li takové právo považováno za samostatné právo v oblasti veřejné správy [viz především čl. 41 odst. 2 písm. b) Listiny základních práv Evropské unie], tím spíše to musí platit pro oblast trestního stíhání, kde je možný zásah do osobnostních práv nejcitlivější. To je třeba vztáhnout i na projednávaný případ, byť se na stupnici "dotčenosti", tedy podezíraný - podezřelý - obviněný - obžalovaný - odsouzený, stěžovatel pohybuje na samém počátku. Bez významu není to, že žádost je možné opakovat (neplatí zde překážka věci rozhodnuté, ani maxima ne bis in idem), byť v projednávané věci stěžovatel dospěl k závěru, že další žádost by byla bezpředmětná s ohledem na přístup policejního orgánu.

21. V obecné rovině je možné konstatovat, že i podezíranému či podezřelému (k těmto pojmům viz Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 195), do jehož základních práv a svobod bylo v průběhu trestního řízení významným způsobem zasaženo (např. zde domovní prohlídkou), náleží zásadně právo bránit se proti nezákonným či nesprávným rozhodnutím a podkladům k nim, které vedly ke zmíněnému zásahu do základních práv a svobod. To bude nejčastěji v praxi představovat právo být seznámen alespoň po skončení tohoto řízení, nevyústí-li pochopitelně toto v obvinění podezřelé osoby, s podstatným obsahem spisu, v němž jsou shromážděny skutečnosti, jež byly podkladem pro takový zásah do základních práv a svobod podezřelého. Po odložení trestní věci, z důvodu nezjištění skutečností vedoucích k zahájení trestního stíhání, nelze totiž zásadně předpokládat existenci konkrétního legitimního cíle odůvodňujícího neposkytnutí informací obsažených ve vyšetřovacím spisu. V daném případě taková situace nastala dne 21. 5. 2013, kdy byla podle § 159a odst. 5 trestního řádu trestní věc odložena.

22. V případě osoby, u níž došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod (např. domovní prohlídkou nebo zadržením věci jako v projednávaném případě), potenciálně i neoprávněnému či protiprávně podloženému (např. křivou výpovědí), takový legitimní zájem bezpochyby existuje. Taková osoba může mít zájem na podání např. občanskoprávní žaloby či trestního oznámení pro křivé obvinění proti osobě, která např. trestní řízení iniciovala, nebo žaloby na náhradu újmy způsobené na věcech či osobnostních právech činností orgánů činných v trestním řízení. Úspěšnost žádného z takových právních kroků pak dle názoru Ústavního soudu nelze a priori vyloučit, tím méně toliko odkazem na zákonnost a přiměřenost příkazu nařizujícího domovní prohlídku. Zároveň však po takové osobě nelze spravedlivě požadovat, aby unesla potřebné břemeno tvrzení a břemeno důkazní, nemá-li přístup ke spisu, v němž jsou skutečnosti vedoucí k provedenému významnému zásahu do jejích základních práv a svobod zjevně uvedeny. I v zákonném ustanovení § 65 odst. 1 trestního řádu, které vyjmenovává okruh osob oprávněných nahlížet do spisu, pamatoval zákonodárce na všechny osoby, které mohou mít na nahlédnutí do spisu evidentní právní zájem, jako např. ochranu svých osobnostních práv (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 706).

23. Takové "jiné" osoby však potřebují k nahlédnutí do spisu souhlas státního zástupce nebo policejního orgánu, což však nelze brát jako zakotvení jeho ničím neomezeného uvážení, nýbrž toliko jako záruku zajištění účelu trestního řízení (srov. ustanovení § 1 trestního řádu). Pro odepření možnosti nahlédnout do příslušného spisu musí i v takovém případě existovat legitimní důvod (např. ochrana utajovaných skutečností, dle zákona nařízená ochrana svědků, novými skutečnostmi zvýšená pravděpodobnost znovuotevření trestního řízení atd.) a státní zástupce jako orgán veřejné moci povinovaný respektem k zákonným, tím spíše pak ústavním právům nemůže bez dalšího znemožňovat podezřelým osobám snahu o prosazení jejich legitimních zájmů, zejména v situaci, kdy se jedná o věc odloženou, byť je stěžovatel stále veden jako podezřelý. Postavení podezřelého či podezíraného však nemusí být dostačujícím důvodem pro odmítnutí nahlédnutí do spisu nebo jeho části ani důvodem pro to, aby nahlédnutí bylo bez dalšího umožněno. Tak jak žadatel coby "jiná osoba" musí prokázat oprávněný zájem na nahlédnutí, tak státní zástupce či policejní orgán musí odůvodnit, proč to neumožní. To se v daném případě stalo pouhým odkazem na § 65 odst. 1 trestního řádu s tím, že stěžovatel ve věci nadále "figuruje" jako osoba podezřelá. Uvedené platí tím spíše, že toto ustanovené ("jiná osoba") dopadá na množinu subjektů, jejichž postavení se od osoby, proti které vyšetřování směřuje, může zásadním způsobem lišit. Např. jiných práv se v takové situaci může dovolávat např. orgán sociálně-právní ochrany dětí, jiných věřitel, manžel, zákonný zástupce apod. Pouhý paušální odkaz na ustanovení, které postihuje řadu různých situací, proto nemůže v podmínkách demokratického právního státu dostačovat, nehledě na to, že takové usnesení je v podstatě nepřezkoumatelné.

24. To je podstatné pro důvodnost návrhu v této části. Stejně jako nebyl shledán konformním postup orgánů činných v trestním řízení (odůvodnění odmítnutí), nebyl ve světle výše uvedeného shledán dostatečným postup stěžovatele, který neunesl v řízení o ústavní stížnosti břemeno tvrzení v otázce "potřeby nahlédnutí do spisu k uplatnění svých práv" (srov. ustanovení § 65 odst. 1 trestního řádu). Zásahem zde byla domovní prohlídka a zadržení mobilních telefonů (k tomu viz výše uvedené závěry sub IV.1); k zásahu do osobní svobody stěžovatele nedošlo. Z hlediska principu proporcionality zásahu proto veřejná moc využila jen těch nejnutnějších omezení. Navíc se sluší dodat, že z žádného místa příslušného spisu policejního orgánu nevyplývá, že by stěžovatel existenci takové potřeby kvalifikovaně namítal před příslušnými orgány činnými v trestním řízení. Jelikož státní zástupce nebo policejní orgán nemůže v takové situaci posoudit naplnění kritéria § 65 odst. 1 trestního řádu, tedy "potřeby nahlédnutí do spisu k uplatnění stěžovatelových práv" jako nezbytné podmínky zpřístupnění jinak neveřejného spisu policejního orgánu, je v případě neodůvodněné (nikoli nedůvodné) žádosti (neprokázání potřeby) o nahlédnutí do spisu ústavně přijatelné i odmítnutí takové žádosti. Stěžovatelova práva podle § 65 odst. 1 trestního řádu nelze omezovat jen na probíhající vyšetřování nebo možnost jeho obnovení. K zásahu do stěžovatelových základních práv může dojít v situaci, kdy bude legitimně pociťovat konkrétní újmu, zasahující negativně jeho právní sféru. Tím může být např. ohrožení jeho nároku v důsledku oslabení procesního postavení vyplývajícího z nemožnosti splnit základní procesní povinnosti (břemeno tvrzení, břemeno důkazní) jako přímého důsledku nezpřístupnění předmětného spisu. Teprve v takovém momentě, kdy bude postupem orgánů činných v trestním řízení ohrožen některý ze stěžovatelových konkrétních legitimních zájmů, bude Ústavní soud oprávněn, ba dokonce povinen do jejich činnosti z důvodu nedodržení výše uvedených závěrů zasáhnout.

25. Důvod pro posouzení ústavnosti § 65 odst. 1 a 2 trestního řádu postupem podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavnímsoudu přitom nebyl s ohledem na skutkové okolnosti případu shledán. Je proto věcí zákonodárce, zda zváží vložení pozitivních či negativních podmínek pro umožnění nahlížení do spisu právě v případě jiných osob, a to při respektování poslání trestního řízení ve smyslu § 1 odst. 1 trestního řádu.

26. S ohledem na výše uvedené Ústavnísoud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu, v části uvedené sub IV.2 podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl a v části uvedené sub IV.1 podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru