Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1954/18 #1Usnesení ÚS ze dne 11.12.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
pravidla silničního provozu
Pojištění
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.1954.18.1
Datum podání05.06.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

361/2000 Sb., § 4, § 17 odst.5, § 18

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1954/18 ze dne 11. 12. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Vladimíra Šrajbera, zastoupeného Mgr. Michalem Trkalem, advokátem, sídlem Plzeňská 168/27, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 308/2018-275 ze dne 8. března 2018 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 84 Co 206/2017-249 ze dne 13. září 2017, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Česká pojišťovna, a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem č. j. 26 C 33/2013-223 ze dne 24. 2. 2017 o žalobě vedlejší účastnice proti stěžovateli o 57 650 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl a zavázal vedlejší účastnici k náhradě nákladů řízení. Předmětem sporu byl nárok vedlejší účastnice na vrácení pojistného plnění, jež poskytla stěžovateli na náhradu škody způsobené na jeho vozidle při dopravní nehodě řidičkou pojištěnou pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u vedlejší účastnice. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že jediným viníkem dopravní nehody byla řidička, která začala odbočovat vlevo, zatímco stěžovatel předjížděl v protisměrném pruhu její vozidlo a vozidlo za ní stojící.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") změnil ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 57 560 Kč s příslušenstvím, ve zbytku rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. (Rozdíl v částkách byl způsoben chybou vedlejší účastnice, která sice požadovala zaplacení částky 57 650 Kč, ovšem z předložených listin vyplývalo, že stěžovateli bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 57 560 Kč - pozn. ÚS.)

Krajský soud uvedl, že oba zpracované znalecké posudky pracovaly s více variantami nehodového děje, ale vždy za zásadní faktor nehody považovaly překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci stěžovatelem. Krajský soud vyšel z toho, že stěžovatel na úzké obecní silnici měl celou situaci před sebou, viděl výstražná světla na vozidle řidičky i za ní stojící další vozidlo, a proto měl výrazně snížit rychlost a přizpůsobit ji situaci či zcela zastavit vozidlo, neboť při šíři pozemní komunikace nebylo možné vozidla předjet z pravé strany. Krajský soud proto považoval za jedinou příčinu vzniku dopravní nehody nepřiměřenou rychlost žalovaného, který nepřizpůsobil svou jízdu okolnostem dané situace a nezachoval náležitou míru opatrnosti, čímž porušil povinnosti dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Nebylo naopak shledáno zavinění na vzniku nehody na straně odbočující řidičky, která neměla možnost střetu zabránit. I v případě, že by nebylo možno zrekonstruovat nehodový děj natolik, aby soud rozhodl s jistotou, kdo nese odpovědnost za vznik škody, byla by žaloba dle odvolacího soudu tak jako tak důvodná, neboť v takovém případě by žalovaný neměl nárok na plnění poskytnuté vedlejší účastnicí za řidičku, a rovněž by tedy na jeho straně došlo k bezdůvodnému obohacení.

Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, přičemž uvedl, že závěry odvolacího soudu o zavinění stěžovatele odpovídají rozhodovací praxi Nejvyššího soudu o přiměřené rychlosti i míře opatrnosti, jíž je možno po účastníku silničního provozu požadovat, přičemž na relevantní judikaturu odkázal.

II. Argumentace stěžovatele

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a to především postupem krajského soudu, který vydal "překvapivé rozhodnutí postavené na základě skutkových zjištění, které nemají oporu ve spisu, přičemž žádným způsobem neprojevil svůj odlišný názor". Krajský soud rozhodl podle stěžovatele odlišně od okresního soudu, aniž ve věci provedl jediný důkaz, nebo prezentoval ve věci odlišný právní názor.

Stěžovatel dále tvrdí, že krajský soud zaujal nesprávný právní názor, rozhodl v rozporu s obsahem spisu i s předchozím skutkovým zjištěním okresního soudu. Ze znaleckých posudků plyne, že rychlost stěžovatele byla jednou z příčin nehodového děje, nikoliv jedinou příčinou. Stěžovatel neměl možnost proti skutkovým ani právním závěrům krajského soudu nijak argumentovat.

Stěžovatel uvádí, že reportování obsahu spisu, který je účastníkům důvěrně znám a které proběhlo při odvolacím jednání, jakož i odkazy na písemná podání účastníků jsou úkony, které sice formálně učiněny být musí, materiálně však jsou naprosto nevýznamné. Jiná situace by byla, pokud by odvolací soud svůj odlišný názor projevil, neboť v takovém případě by mohl stěžovatel argumentovat ve prospěch svého názoru.

Stěžovatel dále považuje závěry znaleckých posudků za nesprávné, tvrzené překročení rychlosti v obci považuje za nepodložené a spekulativní. Výhrady vůči posudkům stěžovatel učinil již ve svých vyjádřeních založených ve spise a zejména pak ve vyjádření k odvolání podaném vedlejším účastníkem. V odvolacím řízení však nemohl polemizovat s argumentací soudu dosud nevyslovenou.

Podle stěžovatele došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť stěžovatel neměl možnost brojit proti skutkovým a právním zjištěním soudu druhého stupně. Došlo k porušení zákazu překvapivosti rozhodnutí, k porušení zásady ústnosti i práva účastníka řízení se vyjádřit, neboť konání ústního jednání před odvolacím soudem bylo ryze formální.

Stěžovatel potom v ústavní stížnosti rekapituluje skutková zjištění soudů a závěry znaleckých posudků, tvrdí rozpor skutkových zjištění s obsahem spisu a rozporuje závěr odvolacího soudu spočívající v tom, že důvodem nehody bylo porušení povinností stěžovatele.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel zaslal spolu s ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu a dále ústavní stížností nenapadený rozsudek soudu prvého stupně. Z vyžádaného soudního spisu pak Ústavní soud zjistil obsah napadeného rozsudku krajského soudu (č. l. 249 - 255). Po zhodnocení obsahu napadených rozhodnutí však nebylo možno přisvědčit stěžovateli, že by došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.

Jádrem sporu je posouzení konkrétních skutkových okolností dopravní nehody, resp. zpochybnění závěru odvolacího soudu, že dopravní nehodu zavinil stěžovatel tím, že nepřizpůsobil rychlost jízdy nastalé dopravní situaci. Námitky jsou primárně založeny na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů a s právními závěry z nich dovozenými. Většina tvrzení stěžovatele ve své podstatě představuje snahu o další instanční přezkum skutkových a navazujících právních závěrů odvolacího soudu a prosazování vlastní skutkové verze.

Ústavní soud konstantně ve své rozhodovací praxi uvádí, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, ať již jde o hodnocení důkazů, či obecně o výklad podústavního práva. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do jejich činnosti je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ve vztahu k hodnocení důkazů Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Po seznámení se se soudním spisem však Ústavní soud takovéto vady v napadených rozhodnutích neshledává. Závěr odvolacího soudu, že stěžovatel nepřizpůsobil svou jízdu okolnostem dané situace, nezachoval náležitou míru opatrnosti a porušil tak své povinnosti dle § 4 písm. a) a b), § 17 odst. 5 písm. c) a e) a § 18 odst. 1 a 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích se nejeví jako extrémně rozporná se zjištěným skutkovým stavem, resp. obsahem znaleckých posudků, ze kterých odvolací soud vycházel.

Pokud stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na druhou instanci, Ústavní soud konstantně uvádí, že princip dvojinstančnosti, jakožto ústavní požadavek, je založen v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a týká se pouze trestních věcí, kde je zakotveno právo na opravný prostředek, včetně přípustných výjimek. Naopak princip dvojinstančnosti civilního řízení ústavněprávním požadavkem není a nelze jej tak bez dalšího považovat za součást práva na soudní ochranu.

Namítá-li stěžovatel porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, je nutno zopakovat, že dle uvedeného ustanovení má každý právo, aby "jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům". Jak plyne ze soudního spisu (č. l. 244), stěžovatel i jeho právní zástupce byli jednání odvolacího soudu přítomni. Krajský soud dospěl ke svým závěrům na základě listinných důkazů (znaleckých posudků), které byly součástí spisu, byly stěžovateli známy, a mohl se k jejich závěrům vyjádřit, což ostatně, jak sám v ústavní stížnosti uvádí, opakovaně učinil, když některé jejich závěry v průběhu řízení zpochybňoval. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že by krajský soud rozhodl na základě důkazů, ke kterým by se stěžovatel vyjádřit nemohl.

Dovozuje-li stěžovatel překvapivost rozhodnutí krajského soudu na základě toho, že soud předem nedal najevo, jakým způsobem rozhodne a znemožnil tak stěžovateli s jeho závěry předem polemizovat, nelze stěžovateli přisvědčit, že by tím bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu. Jak ostatně konstatoval již dovolací soud (s odkazem na svůj rozsudek sp. zn. 23 Cdo 101/2012 ze dne 28. 3. 2012), přičemž jeho závěrům nelze ničeho vytknout, překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. V případě stěžovatele však o takovou situaci jednoznačně nejde.

Ani v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu neshledává Ústavní soud jakoukoli protiústavní vadu. Dovolací soud v napadeném rozhodnutí odkázal na svou judikaturu týkající se posuzování potřebné opatrnosti v silničním provozu, resp. potřeby přizpůsobení rychlosti jízdy okolnostem provozu. Vypořádal se též s odkazem stěžovatele na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 918/2013 ze dne 20. 11. 2013 a sp. zn. 4 Tdo 862/2015 ze dne 4. 8. 2015 s tím, že jde o posouzení trestní odpovědnosti řidičů za způsobení dopravní nehody ve skutkově odlišných případech, jednak druhé z citovaných rozhodnutí bylo zrušeno a jeho závěry korigovány nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3159/15 ze dne 25. 10. 2016 (N 199/83 SbNU 197). Ani proti uvedeným závěrům nelze ničeho namítat a nelze tak v postupu dovolacího soudu shledávat jakékoli pochybení.

Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a obsahu spisu nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2018

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru