Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1954/08 #1Usnesení ÚS ze dne 11.12.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.1954.08.1
Datum podání04.08.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1954/08 ze dne 11. 12. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti ZKL-VRL Praha a. s., sídlem Praha 10, Ke Kablu 378, zastoupené Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem v Blansku, Bezručova 52 (adresa pro doručování: Brno, Koliště 55), proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. 29 Co 95/2008, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydané v její občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 11. 9. 2007 ve věci sp. zn. 10 C 43/2006 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala, aby byla žalované společnosti (Městské knihy, s. r. o.) uložena povinnost zaplatit částku 50 000 Kč s příslušenstvím a náklady soudního řízení.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku II. týkajícím se nákladů řízení, jinak napadené rozhodnutí potvrdil.

V řízení před obecnými soudy stěžovatelka namítala, že s žalovanou uzavřela smlouvu o provedení reklamního zápisu v knize Historie a současnost podnikání v Praze, díl první a druhý. Podle dodatku k této smlouvě měla žalovaná umístit reklamní nápis v prvním díle publikace na třech stranách, a to na prvním místě mezi strojírenskými firmami; ve druhém díle pak na čtyřech stranách, rovněž na prvním místě. Za umístění reklamního zápisu žalované zaplatila 50 000 Kč; vzhledem k tomu, že žalovaná pořadí reklamního zápisu nedodržela, odstoupila od smlouvy a žalovanou vyzvala k vrácení zaplacené částky.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud se nedostatečně zabýval jejími odvolacími námitkami. Je přesvědčena, že soudy pochybily, když posuzovaly odděleně první a druhý díl předmětné reklamní publikace, a když měly za to, že byla "fakticky" sjednána dvě plnění. Stěžovatelka namítá, že mělo-li mít předmětné dílo dva díly, muselo by být sjednáno, jakým způsobem bude v každém jednotlivém dílu sjednané dílo provedeno. Nesouhlasí dále se závěrem soudů, že zveřejnění reklamního zápisu ve druhém dílu předmětné publikace, které bylo učiněno v rozporu s ujednáním obsaženým ve smlouvě o dílo, resp. jejím dodatku, nebylo porušením podstatným. Odvolací soud dle stěžovatelky zcela vyšel ze závěrů učiněných soudem prvního stupně, který však výpověď svědka Ing. D neposuzoval ve všech jejích souvislostech a v jejím celkové kontextu; z protokolu o jeho výpovědi přitom má podle stěžovatelky vyplývat, že pořadí reklamního zápisu bylo pro ni rozhodující. Skutkové závěry soudů obou instancí proto evidentně nemají oporu v provedeném dokazování, přičemž se jedná o rozpor nikoli marginální.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelčino podání představuje toliko pokračování v polemice se skutkovými (a z nich případně vyvozenými právními) závěry, k nimž obecné soudy v posuzované právní věci dospěly.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Pokud jde o stěžovatelčiny námitky proti skutkovým zjištěním, je potřebné nejprve připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Stěžovatelka uvádí, že skutkové závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování, přičemž se jedná o rozpor "nikoli marginální". Sama tak tvrzené pochybení obecných soudů nepovažuje za extrémní (excesivní) vybočení, jež by mohlo mít ústavněprávní konsekvence, vedoucí hypoteticky až ke kasaci napadeného rozsudku, nýbrž pouze za rozpor "nikoli marginální". Svou argumentací tak staví Ústavní soud do role další opravné instance, tedy do role, jež Ústavnímu soudu nepřísluší. Skutečnost, že stěžovatelka (zastoupená advokátem) nevnímá Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti, ale spíše toliko jako instituci poskytující obecnou ochranu subjektivních práv stěžovatelů, se zrcadlí též v tom, že indikované pochybení odvolacího soudu považuje (jen) "vadu řízení, která mohla vést i k nesprávnému rozhodnutí ve věci"; zjevně tím používá terminologii vlastní odvolacímu a dovolacímu řízení ovládaném občanským soudním řádem, nepřináší však žádné argumenty ryze ústavněprávní. Zde je pak namístě opětovně připomenout, že správnost (respektive zákonnost) napadeného soudního rozhodnutí není referenčním kritériem hodnocení opodstatněnosti poté podané ústavní stížnosti.

Meritorní podstatou posuzovaného podání je otázka, zda byla předmětnou smlouvou sjednána dvě, nebo pouze jedno plnění, a zda měly vytýkané vady plnění povahu podstatného, nebo nepodstatného porušení sjednané smlouvy o dílo. Prima facie se tak jedná o posouzení otázek, jež přísluší výlučně obecným soudům, a soudu ústavnímu nepřísluší - s výjimkou zcela excesivních případů - s učiněnými závěry jakkoli polemizovat.

V kontextu práva podústavního je nadto (a na okraj) možno připomenout, že případné dovolání stěžovatelky proti napadenému rozsudku krajského soudu by bylo ex lege nepřípustné [srov. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a contrario] z důvodu bagatelnosti žalovaného plnění, což dále zvýrazňuje fakt, že případný kasační zásah Ústavního soudu by musel být podepřen zcela extrémním projevem libovůle odvolacího soudu, což však případ posuzované věci není.

Ústavněprávní roviny by prizmatem projednávaného podání mohlo dosahovat pouze tvrzení stěžovatelky, že se odvolací soud řádně nevyrovnal s námitkami, jež v řízení před ním uplatnila. Těmto námitkám však přisvědčit nelze, neboť odvolací soud - ve skutečnosti - v odůvodnění napadeného rozsudku na všechny stěžovatelčiny relevantní námitky adekvátně reagoval, když se mj. vypořádal i s jejím tvrzením, že nalézací soud zcela "vytrhl z kontextu" část výpovědi svědka D. (jednatele stěžovatelky; srov. str. 5 rozsudku odvolacího soudu).

Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo než dospět i v posuzované věci.

Senát Ústavního soudu z výše uvedených důvodů ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez ústního jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2008

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru