Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1951/18 #1Usnesení ÚS ze dne 02.04.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
advokát/ustanovený
řízení/zastavení
Dovolání
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2019:3.US.1951.18.1
Datum podání05.06.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 30, § 138, § 241b odst.2, § 104 odst.2, § 241 odst.1, § 241 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1951/18 ze dne 2. 4. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2018 č. j. 30 Cdo 5829/2017-84, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2017 č. j. 28 Co 240/2017-71 a ze dne 16. ledna 2017 č. j. 28 Co 470/2016-44, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. dubna 2017 č. j. 31 C 19/2016-60 a ze dne 5. října 2016 č. j. 31 C 19/2016-29, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a 3, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 11 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 10. 2016 č. j. 31 C 19/2016-29 byla odmítnuta žaloba, kterou se stěžovatel (dále též "žalobce") domáhal po vedlejší účastnici (dále též "žalovaná") zaplacení náhrady škody ve výši 1 702 Kč s příslušenstvím a nemajetkové újmy 52 000 Kč s úroky z prodlení vzniklých v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 25 Co 527/2012, náhrady škody ve výši 28 745 Kč s úroky z prodlení a nemajetkové újmy 52 000 Kč s úroky z prodlení vzniklých v řízení vedeném u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Co 16/2012. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel přes písemnou výzvu soudu návrh na zahájení řízení řádně nedoplnil, jeho vady neodstranil a pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat [§ 43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč.

3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 16. 1. 2017 č. j. 28 Co 470/2016-44 usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud dovodil, že v této právní věci podaná žaloba rozhodné skutečnosti neobsahuje a obvodní soud postupoval správně, když návrh na zahájení řízení (žalobu) odmítl (§ 43 odst. 2 o. s. ř.). Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání.

4. V podání doručeném obvodnímu soudu prostřednictvím městského soudu dne 10. 4. 2017 požádal stěžovatel o ustanovení zástupce z řad advokátů a osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Obvodní soud usnesením ze dne 20. 4. 2017 č. j. 31 C 19/2016-60 rozhodl, že stěžovateli se osvobození od soudních poplatků nepřiznává a žádost stěžovatele o ustanovení zástupce pro podání dovolání se zamítá.

5. K odvolání stěžovatele městský soud usnesením ze dne 17. 7. 2017 č. j. 28 Cp 240/2017-71 usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud uvedl, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatel se chová litigiózně (sudičsky) a z jeho strany tak jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, proto není možné uvažovat ani o částečném osvobození od soudních poplatků, jako nezbytné podmínky pro to, aby soud mohl účastníkovi ustanovit zástupce z řad advokátů. Městský soud také poukázal na to, že není účelem institutu ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř., aby ustanovený zástupce "vymýšlel" skutkovou a právní argumentaci zastoupeného účastníka řízení, který sice po žalované straně něco chce, ale neví, z jakého legitimního důvodu, a potřeboval by, aby mu zástupce nějaký důvod "našel", a to vše na účet státu.

6. Proti výše uvedenému usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018 č. j. 30 Cdo 5829/2017-84 bylo dovolací řízení ve věci dovolání stěžovatele proti usnesení městského soudu ze dne 17. 7. 2017 č. j. 28 Co 240/2017-71 zastaveno. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod ustanovit stěžovateli advokáta pro řízení o dovolání, přičemž stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení, a proto Nejvyšší soud řízení o dovolání podle § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř zastavil (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 NSCR 9/2015).

7. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že při podání dovolání stěžovatel nebyl zastoupen advokátem, přičemž stěžovatel je bez právnického vzdělání. Stěžovatel současně podal návrh na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Ačkoli stěžovatel nebyl vyzván, aby si pro podání dovolání proti napadenému usnesení zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, Nejvyšší soud konstatoval, že z rozhodovací činnosti je mu známo, že v téměř shodných sporech byl stěžovatel opakovaně ke splnění této podmínky vyzýván, a stěžovatel tudíž musí být obeznámen s tím, že v dovolacím řízení musí být zastoupen advokátem [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2291/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3052/2014 nebo ze dne 19. 4. 2017 sp. zn. 30 Cdo 624/2017]. Nejvyšší soud měl tak za to, že práva stěžovatele nebyla ohrožena a že poučení o náležitém zastoupení se stěžovateli opakovaně dostalo.

8. Usnesením ze dne 21. 9. 2017 č. j. 31 C 19/2016-73 obvodní soud vyzval stěžovatele, aby si pro podání dovolání v této věci zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání proti usnesení městského soudu ze dne 16. 1. 2017 č. j. 28 Co 470/2016-44, s tím, že nebude-li do 15 dnů ode dne doručení usnesení předložena podepsanému soudu plná moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. Stěžovatel si ve stanovené lhůtě ani následně advokáta nezvolil.

9. Usnesením ze dne 28. 8. 2018 č. j. 30 Cdo 2939/2018-87 Nejvyšší soud podle § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. dovolací řízení proti usnesení městského soudu ze dne 16. 1. 2017 č. j. 28 Co 470/2016-44 zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že dovolací řízení zastavil, neboť zamítavé rozhodnutí o žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce pro toto dovolací řízení nemůže být již zvráceno.

II.

Argumentace stěžovatele

10. Vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018 č. j. 30 Cdo 5829/2017-84 stěžovatel namítá, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, a že Nejvyšší soud věc nesprávně právně posoudil, když vadně použil § 138 a § 30 o. s. ř. Stěžovatel dále namítá nedostatečné odůvodnění, které není podloženo právně rozhodnými skutečnostmi a důkazy a je nepřezkoumatelné.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že ohledně části ústavní stížnosti směřující proti usnesením městského soudu tomu tak není.

12. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

13. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

14. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v zákoně neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.

15. V předmětné věci podal stěžovatel proti oběma napadeným usnesením městského soudu dovolání. Nejvyšší soud obě dovolací řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro to, aby byl stěžovateli ustanoven zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání a stěžovatel nedostatek povinného zastoupení v dovolacím řízení ve smyslu § 241 odst. 1 věty první a odst. 4 o. s. ř. neodstranil.

16. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel vlastním zaviněním řádně nevyužil dovolání a ústavní stížnost v části směřující proti usnesením městského soudu ze dne 17. 7. 2017 č. j. 28 Co 240/2017-71, ze dne 16. 1. 2017 č. j. 28 Co 470/20 16-44 a proti usnesením obvodního soudu ze dne 20. 4. 2017 č. j. 31 C 19/2016-60 a ze dne 5. 10. 2016 č. j. 31 C 19/2016-29 je tak nepřípustná.

17. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení u zbývající části ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti

18. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

19. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu, a protože zkoumal toliko ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

20. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbN U 17).

21. V posuzované věci Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání zastavil, neboť dospěl k závěru, že není důvod ustanovit stěžovateli advokáta pro řízení o dovolání, přičemž stěžovatel nedostatek povinného zastoupení neodstranil. Uvedený závěr považuje Ústavní soud za ústavně konformní, stejně tak jako závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatele není nutno ve všech řízeních vyzývat, aby si pro podání dovolání proti napadenému usnesení zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, když je Nejvyššímu soudu z rozhodovací činnosti známo, že v téměř shodných sporech byl stěžovatel opakovaně ke splnění této podmínky vyzýván a stěžovatel tudíž musí být obeznámen s tím, že v dovolacím řízení musí být zastoupen advokátem.

22. Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci Nejvyššího soudu, tak jak je rozvedena v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy nejsou nikterak nepřiměřenými. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

23. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018 č. j. 30 Cdo 5829/2017-84 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost proti usnesením městského soudu ze dne 17. 7. 2017 č. j. 28 Co 240/2017-71, ze dne 16. 1. 2017 č. j. 28 Co 470/2016-44 a proti usnesením obvodního soudu ze dne 20. 4. 2017 č. j. 31 C 19/2016-60 a ze dne 5. 10. 2016 č. j. 31 C 19/2016-29 Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru