Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1949/16 #1Usnesení ÚS ze dne 11.10.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Zlín
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
soudní uvážení
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.1949.16.1
Datum podání17.06.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142, § 150, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1949/16 ze dne 11. 10. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Naděždy Pazourkové, 2. Markéty Pazourkové, 3. Naděždy Najbrtové, 4. Jiřího Pazourka, 5. Stanislava Pazourka a 6. Pavly Pazourkové, všech zastoupených JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou, sídlem Hradební 1294, Uherské Hradiště, proti výroku I usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. března 2016 č. j. 59 Co 42/2016-172, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a) statutárního města Zlín, sídlem náměstí Míru 12, Zlín, b) Davida Korvase, c) Žanety Korvasové, d) Petra Rašťáka a e) Lenky Rašťákové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení shora uvedeného výroku rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), jímž bylo rozhodnuto o tom, že rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 11. 2015 č. j. 10 C 236/2014-144 se ve výroku IV mění tak, že stěžovatelé (jako žalobci) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit vedlejším účastníkům (b - e) náklady řízení, a to každému z nich ve výši 8 833 Kč. Stěžovatelé mají za to, že tím došlo k porušení jejich základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví.

2. Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, aby nabyli služebnost stezky přes blíže specifikovaný pozemek v katastrálním území (dále jen "k. ú.") Zlín v blíže vymezeném rozsahu (výrok I), zamítnuta žaloba stěžovatelů, aby bylo vedlejšímu účastníkovi řízení a) uložena povinnost strpět na blíže specifikovaném služebném pozemku v k. ú. Zlín výkon služebnosti ve prospěch blíže specifikovaného panujícího pozemku v k. ú. Zlín, v rozsahu a způsobem uvedeným ve výroku I rozsudku (výrok II), ve vztahu mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem řízení a) nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok III), a byla stanovena povinnost stěžovatelů nahradit společně a nerozdílně vedlejším účastníkům řízení b) - e) náklady řízení, a to každému z nich ve výši 10 043 Kč (výrok IV). Důvodem zamítnutí žaloby bylo zjištění soudu, že stěžovatelé požadovali zřídit nezbytnou cestu jen za účelem pohodlnějšího spojení, což vylučuje ustanovení § 1032 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku.

3. Při přezkumu odvolání stěžovatelů do výroku IV dospěl krajský soud v napadeném rozhodnutí k tomu, že účast u jednání dne 17. 9. 2015 měla být hodnocena jako "půlúkon" dle advokátního tarifu, nikoli jako celý úkon, a proto celkovou výši nákladů vedlejších účastníků řízení b) - e) změnil. Nepřisvědčil však argumentaci stěžovatelů stran aplikace ustanovení § 150 občanského soudního řádu.

II.

Argumentace stěžovatelů

4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že neiniciovali vstup vedlejších účastníků řízení b) - e) do řízení a náklady řízení, které jim vznikly jejich vlastním rozhodnutím účastnit se daného řízení, nijak nezavinili. Zdůrazňují, že tato ústavní stížnost a napadené rozhodnutí krajského soudu úzce souvisí s jiným rozhodnutím téhož soudu ze dne 21. 4. 2015 č. j. 60 Co 144/2015-439, které bylo rovněž napadeno ústavní stížností (sp. zn. II. ÚS 2233/15). Tímto naposled uvedeným rozhodnutím krajského soudu byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 12. 2014 č. j. 10 C 395/2011- 413, jímž byla původní žaloba stěžovatelů (tou požadovali obnovení přístupu v místě sporného chodníku) zamítnuta, když krajský soud dospěl k závěru, že v místě sporného chodníku je pozemní komunikace. Řízení proto zastavil pro nedostatek pravomoci soudu a věc postoupil příslušnému silničnímu správnímu orgánu.

5. Stěžovatelé popsali předchozí vývoj jejich věci a ve vztahu k napadenému rozhodnutí uvedli, že k podání žaloby došlo pro nepoctivé chování vedlejších účastníků b) - e), kteří úmyslně zamezili přístupu stěžovatelů po obvyklém chodníku do jejich domu a od července 2011 jim komplikují užívání domu. K podání žaloby došlo posléze z důvodu nečinnosti silničního správního orgánu, který odmítal věc řešit s tvrzením, že o pozemní komunikaci nejde, což bylo později soudy vyvráceno. Pětileté soudní řízení, které skončilo zcela bez výsledku, se podepsalo na zdravotním stavu stěžovatelky b) a zhoršilo finanční situaci stěžovatelů. Mají za to, že je v rozporu s dobrými mravy, aby těm, kteří svým jednáním a úmyslným konáním znemožnili využívat přístupový chodník stěžovatelům, byla přiznána náhrada nákladů soudního řízení. V rámci odvolání stěžovatelé navrhovali, aby odvolací soud okolnosti výše popsané uznal jako důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ust. § 150 občanského soudního řádu.

6. Stěžovatelé uvádějí, že prostředky na úhradu nákladů řízení vedlejším účastníkům řízení si museli vypůjčit, vedle toho museli vynaložit další prostředky na zajištění svého právního zastoupení a úhradu soudních poplatků. Stěžovatelé postupovali v souladu s možnostmi, které jim zákon dává. Požádali o ochranu dle § 5 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2013, poté se obrátili žalobou na soud. Obecné soudy se nedokázaly sjednotit na charakteru přístupu, přesto podání žaloby vyhodnotili po letech k tíži stěžovatelů tak, že zastavení řízení (ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 60 Co 144/2015) zavinili, resp. v tomto případě, že odpovídají za vznik nákladů na straně vedlejších účastníků řízení. Stěžovatelé rovněž poukazují na právní názor Ústavního soudu, že lze přiznávat náhradu nákladů řízení v částkách, které byly potřebné k účelnému bránění práva, když účelnost nákladů ponechává na úvaze obecných soudů. Stěžovatelé podotýkají, že v rámci vyloučeného řízení o zřízení nezbytné cesty nebyli vedlejší účastníci řízení v situaci, kdy by potřebovali k obraně svých práv právní zastoupení, neboť vůči nim žaloba nesměřovala.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadeného soudního rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v tzv. podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace tzv. podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

10. Ústavní soud se zabýval otázkou náhrady nákladů řízení ve své judikatuře již mnohokrát. Proto je nutno připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Nedostatky uvedené intenzity v tomto případě neshledal.

11. Stěžovatelé se domnívají, že ve vztahu k vedlejším účastníkům řízení b) až e) mělo být využito moderačního práva soudu dle § 150 občanského soudního řádu. Nutno uvést, že toto ustanovení obecně slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená práva, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil [blíže viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365), podrobněji k aplikaci § 150 občanského soudního řádu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1822/15]. V daném případě bylo aplikováno ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (zásada přiznání náhrady nákladů plně úspěšnému účastníkovi), ve spojení s § 93 občanského soudního řádu. Rozporují-li nyní stěžovatelé účast vedlejších účastníků řízení b) - e) v daném řízení s tím, že je jako vedlejší účastníky neoznačili, lze odkázat na odůvodnění krajského soudu, který se s touto námitkou vypořádal zcela v souladu s procesními pravidly, zejména poukazem na možnost navrhnout posouzení přípustnosti vedlejšího účastenství v soudním řízení (§ 93 odst. 2 občanského soudního řádu), které stěžovatelé nevyužili, byť k tomu příležitost měli. Lze se tak zcela ztotožnit se závěrem krajského soudu, že v takové situaci je nutno mít za to, že vedlejší účastníci měli právní zájem na výsledku řízení. Za této situace není relevantní ani námitka neúčelnosti vynaložených nákladů vedlejších účastníků řízení. Námitkou stěžovatelů, požadujících aplikaci § 150 občanského soudního řádu, se krajský soud rovněž zabýval způsobem, který lze považovat z hlediska ústavněprávního za vyhovující, včetně zohlednění sociální situace některých stěžovatelů. Pokud stěžovatelé poukazují na údajně nezákonný postup vedlejších účastníků řízení, prokázání této skutečnosti nebylo předmětem daného řízení o zřízení služebnosti.

12. Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí krajského soudu je srozumitelně a logicky odůvodněno, netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Lze konstatovat, že krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, vybočující z mezí ústavnosti.

13. K poukazu stěžovatelů na ústavní stížnost podanou v související věci lze ještě uvést, že ta byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 2233/15 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ve vztahu k otázce hrazení nákladů řízení se zde Ústavní soud ztotožnil se závěrem krajského soudu, že to byly právě stěžovatelé, kteří zavinili zastavení řízení, pokud podaly žalobu u orgánu, jehož pravomoc k projednání a rozhodnutí věci nebyla dána. Ústavní soud zde rovněž aproboval závěr krajského soudu o tom, že v daném případě nebylo namístě aplikovat ustanovení § 150 občanského soudního řádu.

14. Ústavní soud neshledal, že by bylo napadeným rozhodnutím zasaženo do základních práv a svobod stěžovatelů. Proto dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru