Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1949/11 #1Usnesení ÚS ze dne 05.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1949.11.1
Datum podání04.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1949/11 ze dne 5. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu M. K., zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 18, 710 00 Ostrava - Slezská Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2011 sp. zn. 5 Cmo 286/2010 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. června 2010 sp. zn. 26 Cm 51/2009 takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka napadla obě v záhlaví označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.

Dříve, než Ústavní soud může přistoupit k věcnému posouzení návrhu na zrušení rozhodnutí obecných soudů, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a jestli jsou dány i podmínky pro jeho projednání. V předmětné věci Ústavní soud dospěl k závěru, že tyto podmínky nejsou splněny.

Navrhovatelka, jak sama uvádí ve svém podání, souběžně s návrhem adresovaným Ústavnímu soudu podala rovněž dovolání.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud vychází z toho, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Nevyčerpání těchto prostředků je důvodem nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.

V projednávané věci podala navrhovatelka Ústavnímu soudu návrh na zrušení předmětných rozhodnutí za situace, kdy Nejvyšší soud ČR dosud o jejím dovolání nerozhodl. Je tedy zřejmé, že sama stěžovatelka považuje podané dovolání za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejich práva poskytuje.

Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.

Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není. Nadto opačný postup (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) by mohl být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny); neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. § 16, § 40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; rozvrh práce Ústavního soudu - dostupný na www.usoud.cz).

Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2011

Jan Musil

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru