Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1946/11 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Hradec Králové
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specif... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
svědek/výpověď
trestní řízení/neodkladný/neopakovatelný úkon
orgán činný v trestním řízení
procesní postup
Obhajoba
obviněný
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1946.11.1
Datum podání04.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.3 písm.c

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250 odst.1

141/1961 Sb., § 165 odst.3, § 211 odst.4, § 165 odst.2, § 160 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1946/11 ze dne 31. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. Ch., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pardubická 298, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 380/2011, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 11 To 470/2010, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 3 T 157/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), že stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva, zakotvená čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy založily výrok o vině na přečtení protokolu o výslechu svědka L. B. konaného v rámci přípravného řízení (dne 12. 3. 2008), ačkoli obhájce JUDr. R. R., resp. substituent Mgr. Z. Č. tomuto výslechu nebyli přítomni, neboť se jej nemohli zúčastnit. Obhájce byl informován o tomto úkonu až dne 11. 3. 2008, což představovalo "pozdní vyrozumění", které neumožnilo zajistit účast "osobní, popř. substituenta na základě plné moci".

Tomuto postupu policejního orgánu oponoval již v rámci řízení před obecnými soudy, které podle jeho názoru pochybily tím, že "se důsledně nezabývaly námitkou zkrácení obhajovacích práv". Soud prvního stupně reagoval úsudkem, že obhájce měl možnost se výslechu zúčastnit, popř. požádat policejní orgán o stanovení jiného termínu tohoto procesního úkonu, odvolací soud konstatoval, že ustanovený obhájce podle § 165 odst. 2 tr. řádu neučinil žádné oznámení a z tohoto důvodu nelze uplatňovat zákonnou podmínku účasti obhájce na úkonu, a konečně soud dovolací vyjádřil názor, že vzhledem ke snadné dopravě ze sídla obhájce do místa výslechu svědka a se zřetelem k tomu, že nebylo nutné se na tento procesní úkon důkladněji připravovat, policejní orgán učinil oznámení s dostatečným předstihem.

Tím podle stěžovatele rozhodující soudy uplatnily celkem tři odlišné právní názory, jejichž společným znakem je, že mu znemožnily zajistit si obhajobu "jak z formálního tak i materiálního hlediska", v důsledku čehož porušily zásadu kontradiktornosti trestního řízení. Popsaný postup podle stěžovatele odporuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 4 Tz 209/2000, podle něhož je třeba obhájce vyrozumět o výslechu obviněného v přiměřené lhůtě odpovídající povaze věci tak, aby byl schopen kontaktu s obviněným, a koliduje též s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94, I. ÚS 592/2000, IV. ÚS 558/02, II. ÚS 268/03, resp. IV. ÚS 1679/07, která interpretují čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Názor odvolacího soudu pokládá za neudržitelný rovněž proto, že s poukazem na § 165 odst. 2 tr. řádu podmiňuje vyrozumívání obhájce jeho žádostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 3 Tz 106/2000), přičemž přehlíží, že přímo aplikovatelný čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, ale též trestní řád, uvedený předpoklad nestanoví.

Stěžovatel poukazuje též na to, že tento úkon byl proveden coby neodkladný a neopakovatelný ve smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu s neudržitelným vysvětlením, že "je zde předpoklad déle trvajícího trestního řízení".

Posléze stěžovatel namítá, že výrok podle § 228 tr. řádu týkající se náhrady škody opomíjí, že byl - shodně jako svědek L. B. - společníkem a jednatelem společnosti Tomstav plus s. r. o., přičemž "závazky vznikly z obchodněprávních vztahů této společnosti".

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 3 T 157/2008, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dvě léta a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. řádu soud prvního stupně rozhodl o náhradě škody.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že stěžovateli podle § 250 odst. 3 a § 60a odst. 1 tr. zákona uložil trest odnětí svobody na dva roky a šest měsíců s dohledem a výkon tohoto trestu podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 2 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let, přičemž podle § 60a odst. 3 tr. zákona stěžovateli uložil omezení spočívající v tom, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem.

Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, posuzuje je jako zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.

Stěžovateli lze přisvědčit potud, že akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s kautelami provádění důkazů v hlavním líčení (z judikatury Ústavního soudu srov. nález ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 471/99, N 36/17 SbNU 251, nález ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 118/01, N 13/29 SbNU 101, nález ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 376/01, N 174/24 SbNU 291, a nález ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 538/03, N 142/35 SbNU 21). Jak vyplývá rovněž z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, obecným pravidlem je, že obžalovanému musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu (srov. rozsudek ze dne 23. 4. 1997 ve věci Mechelen a další v. Nizozemsko, stížnost č. 21363/93; 21364/93; 21427/93, a rozsudek ze dne 15. 6. 1992 ve věci Lüdi v. Švýcarsko, stížnost č. 12433/86).

V posuzované věci jde v první řadě o to, zda byl obhájce stěžovatele vyrozuměn o výslechu svědka v přiměřené lhůtě odpovídající povaze věci tak, aby se jej mohl efektivně zúčastnit.

O protiústavnost výkladu (aplikace) normy, jež užívá tzv. relativně neurčitých pojmů (jímž je "přiměřenost lhůty"), jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje z doktrinálních a judikaturních standardů, je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria; přitom však platí, že nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.

Tyto podmínky protiústavnosti v dané věci splněny nejsou; rozhodnou "přiměřenost" lhůty dovodily soudy z adekvátní skutkové základny a uplatněná hlediska jejich chápání daly srozumitelně najevo. Napadeným rozhodnutím obecných soudů nechybí - ani v tomto směru - smysluplné a srozumitelné odůvodnění. Jmenovitě odůvodnění dovolacího soudu (na straně 3 usnesení) je výstižné a objektivně akceptovatelné, pakliže klade důraz nejen na konkrétní okolnosti času, nýbrž i místa a povahy sporného procesního úkonu, jakož i nedostatek uvedení obhájcovy překážky se jej zúčastnit.

Stěžovatelem kritizovanou úvahu odvolacího soudu - uplatněnou coby "další" (samostatný) důvod ve prospěch procesní regulérnosti postupu podle § 211 odst. 4 tr. řádu - soud dovolací ve své argumentaci nepřevzal.

Nelze však pominout otázku, zda obecné soudy nepochybily, jestliže nevyvodily důsledky z uvedeného postupu stěžovatelova obhájce, když policejním orgánem poskytnutý procesní prostor opomenul.

Evropský soud pro lidská práva připomíná, že účelem Úmluvy je chránit práva nikoli teoretická či iluzorní, ale konkrétní a účinná, a že poskytnutí obhájce samo o sobě nezajišťuje účinnost právní pomoci, kterou může obžalovanému zajistit (srov. rozsudky ze dne 13. 5. 1980 ve věci Artico v. Itálie, odst. 33, a rozsudek ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia v. Švýcarsko, stížnost č. 13972/88, odst. 38). Nicméně není možné činit stát zodpovědným za jakékoli selhání obhájce, i přiděleného z úřední moci (...). Z nezávislosti advokátní komory na státu vyplývá, že vedení obhajoby náleží hlavně obžalovanému a jeho obhájci (...). Čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy zavazuje příslušné vnitrostátní orgány k zásahu pouze v případě, že neplnění povinností obhájcem (ex-offo) je zjevné, nebo pokud jsou o něm jiným způsobem dostatečně informovány (srov. rozsudky ze dne 19. 12. 1989 ve věci Kamasinski v. Rakousko, stížnost č. 9783/82, odst. 65, a ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia v. Švýcarsko, stížnost č. 13972/88, odst. 41).

Je však patrné, že stěžovatel se svými námitkami nepřibližuje ani jedné z uvedených procesních situací, vyžadujících podle Evropského soudu pro lidská práva zásah obecného soudu k reparaci porušení čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy; o "zjevné neplnění" povinností obhájce nejde očividně a stěžovatel vůči svým obhájcům jakoukoli kritiku neuplatnil, přičemž někdejším substituentem je nadále zastupován i v řízení o ústavní stížnosti.

Stěžovatel otevřel též otázku významu sporného důkazu z hlediska výsledku trestního řízení.

Za jistých okolností je možno považovat důkaz výpovědí svědka za provedený v souladu s citovaným článkem Úmluvy i tehdy, byl-li výslech provedený v přípravném řízení, měla-li obhajoba právo se k výpovědi vyjadřovat, popírat ji a klást svědkovi otázky. Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být podle Evropského soudu výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny (srov. rozsudek ze dne 20. 12. 2001 ve věci P. S. v. Spolková republika Německo, stížnost č. 33900/96); naopak čtení výpovědi takového svědka nemusí představovat porušení čl. 6 Úmluvy, jestliže odsouzení není výlučně ani v rozhodující míře založeno na takové výpovědi (srov. rozhodnutí ze dne 31. 8. 1999 ve věci Verdam v. Nizozemsko, stížnost č. 35253/97).

Obecné soudy zjištění učiněná z výpovědi L. B. však objektivizovaly - v souladu s procesními postupy charakteristickými pro soudní projednávání majetkové a hospodářské trestné činnosti - tím, že je konfrontovaly s poznatky vyplývajícími z rozboru hospodářské situace společnosti Tomstav plus, s. r. o., a průběhu inkriminovaných transakcí, a to rovněž se zřetelem k tomu, zda poškození měli od počátku reálnou možnost získat plnění, které je ekvivalentem toho, co vydali ze svého majetku (srov. str. 8 rozsudku odvolacího soudu); část z těchto faktických zjištění vycházela ostatně i z výpovědi samotného stěžovatele. Praktický dosah stěžovatelovy argumentace proti postupu obecných soudů při dokazování výpovědí, kterou L. B. učinil v rámci přípravného řízení, je proto omezen, přičemž za zaznamenání stojí též okolnost, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti nenaznačil, v čem konkrétně výpověď tohoto svědka z obsahového hlediska neobstojí, resp. jakými dotazy a argumenty ji mínil efektivně "oponovat".

Ústavněprávní přesah postrádá rovněž stěžovatelova všeobecná výtka, že předmětný úkon policejní orgán neměl provést coby neodkladný a neopakovatelný ve smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu.

Konečně k námitkám, směřujícím proti výsledku adhezního řízení, je namístě v obecné rovině, k vymezení spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož se stěžovatel zde dovolává (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti nepřicházejí v úvahu), uvést, že se v rovině právního posouzení věci, o které zde jde, nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Oproti očekáváním stěžovatele protiústavnost v uvedeném smyslu v dané věci (této její části) dovodit nelze rovněž.

Nejvyšší soud obhajitelně konstatoval, že náhrada škody, kterou stěžovatel způsobil trestným činem, se neřídí obchodním zákoníkem, nýbrž ustanovením § 420 odst. 1 obč. zák., a nelze cokoli vytknout ani interpretaci § 438 odst. 1 obč. zák. směřující k úsudku, že výrok o náhradě škody je v souladu s uvedenou právní normou i v případě, že by se ukázalo, že trestný čin byl spáchán ještě dalším spolupachatelem, neboť by mu bylo by možno uložit povinnost, aby škodu způsobenou trestným činem nahradil společně a nerozdílně se stěžovatelem.

Stěžovatelem uplatněná námitka, že "závazky z obchodněprávních vztahů" dopadají na společnost Tomstav plus, s. r. o., a nikoli na něj coby fyzickou osobu, postrádá v posuzované věci významu též proto, že podvodné jednání pachatele neztrácí znaky trestného činu tím, že směřuje k obohacení obchodní společnosti, ke které má určitý vztah, např. je jejím společníkem či statutárním orgánem; obecné soudy nadto konstatovaly, že stěžovatel dokončil čin tím, že zboží podvodně získané do dispozice obchodní společnosti zpeněžil dalším prodejem a peníze použil pro svou potřebu, čímž se konec konců obohatil sám.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru