Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1943/14 #1Usnesení ÚS ze dne 26.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Havlíčkův Brod
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodně... více
Věcný rejstříkodůvodnění
vazba/prodloužení
vazba/propuštění z vazby
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1943.14.1
Datum podání06.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.c, § 73, § 73a, § 72 odst.3, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1943/14 ze dne 26. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Jozefa Fiedlera, t. č. Věznice Ostrov nad Ohří, zastoupeného Mgr. Dariou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Havlíčkovo náměstí 91, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. března 2014 č. j. 13 To 114/2014-226 a usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 18. února 2014 č. j. 2 T 15/2014-214, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 6. června 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby a zároveň bylo rozhodnuto, že stěžovatel se dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") ponechává ve vazbě z důvodu uvedeném v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu. Okresního soud rozhodoval o vazbě v rámci hlavního líčení konaného dne 18. února 2014, jehož předmětem byla obžaloba, která stěžovateli kladla za vinu, že se dopustil opakovaného sexuálního násilí na své manželce a vydírání a fyzického násilí na své manželce a jejím známém. Na základě provedených důkazů, zejména výpovědí obou poškozených, a vzhledem k charakteru a dlouhodobosti stěžovateli vytýkaných skutků usoudil okresní soud, že jsou stále dány důvody tzv. předstižné vazby. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí stížnost, kterou napadeným usnesením zamítl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), neboť se plně ztotožnil se závěry soudu okresního. Krajský soud přitom odkázal na svoje předchozí rozhodnutí ze dne 19. února 2014, které zevrubně rozvádí důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě, přičemž tyto stále trvají. Mírnější zajišťovací prostředky, jako např. písemný slib obviněného, shledal pak krajský soud nedostatečnými k zajištění řádného průběhu trestního řízení.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Dle stěžovatele nejsou napadená rozhodnutí odůvodněna v souladu se zákonnými a ústavními požadavky, jak byly vymezeny především v judikatuře Ústavního soudu. V rozhodnutí okresního soudu zcela chybí jakékoliv úvahy o hodnocení provedených důkazů. Z jeho odůvodnění není zřejmé, z jakého konkrétního zjištění vyplývá nutnost prodloužit vazbu a z jakého důvodu nelze tuto nahradit jinými, mírnějšími instituty trestního práva, či dokonce jiných právních odvětví. Důvody z předchozího vazebního řízení nejsou pak dle stěžovatele jakkoliv významné, neboť povinností soudu je zkoumat, zda důvody vazby u obviněného trvají a zda nelze v nových okolnostech nahradit vazbu jiným opatřením. Uplatnění těchto mírnějších opatření se pak v projednávaném případě skutečně nabízelo, neboť zájmy údajně poškozené mohly být chráněny např. institutem předběžného opatření dle občanskoprávních předpisů. Stejně chybně na předchozí rozhodnutí odkázal i krajský soud, pročež nelze ani odůvodnění jeho rozhodnutí považovat za vyčerpávající, neboť i v něm absentují logické a právní úvahy, na jejichž základě dospěl k zamítnutí stěžovatelovy stížnosti. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Stěžovatel rozhodujícím soudům vytýká nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí. Ústavní soud nemůže tomuto stěžovatelovu tvrzení přisvědčit. Předně je třeba konstatovat, že Ústavní soud hodnotí vždy předchozí řízení jako celek, a dílčí pochybení, i kdyby se ukázala být reálná, v jeho jednotlivých částech či rozhodnutích, proto nejsou z hlediska ústavnosti relevantní, pokud byla v pozdějších fázích řízení napravena. Z toho důvodu je tedy třeba odmítnout námitku, dle níž bylo v předmětném řízení porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces tím, že se okresní soud ve svém odůvodnění explicitně nezabýval možností uplatnění mírnějších zajišťovacích opatření. Tento fakticky však pouze formální nedostatek totiž zcela napravil krajský soud. Za stejně neopodstatněnou považuje Ústavní soud námitku, dle níž soud, rozhodující o vazbě, nemůže v podstatných částech svého odůvodnění odkázat na dřívější vazební rozhodnutí v téže věci. Dle Ústavního soudu neexistuje racionální důvod, pro který by soudy měly povinnost opakovat v každém vazebním rozhodnutí totožné a stěžovateli dobře známé závěry, nedojde-li k žádné významné změně okolností. K té dle soudů nedošlo, přičemž sám stěžovatel nenamítal nic, co by mohlo prokazovat opak. Soud tedy nijak nepochybil, opřel-li pro stručnost své rozhodnutí trvající platností již dříve vyjádřených názorů stran nutnosti ponechání stěžovatele ve vazbě. Tím pádem postrádá opodstatněnost i námitka, dle níž soudy v odůvodnění dostatečně neosvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a jaké důkazy při tom braly v potaz. Předně je třeba poukázat na to, že významnou část důvodů svého rozhodnutí soudy vyjádřily právě zmíněným odkazem na svoji dřívější rozhodovací činnost. Soudy nicméně i v napadených rozhodnutích jasně vyjádřily, že nutnost ponechání stěžovatele ve vazbě dovozují ze závažnosti jednání, pro které je stíhán, a okolností, které spáchání trestného činu předcházely. Je přitom zřejmé, že oba soudy vzaly v potaz především důkazy uvedené v tzv. narativní části napadeného rozhodnutí okresního soudu (zejména výslechy obou poškozených). Ústavní soud tedy uzavírá, že odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za dostatečně a logicky odůvodněné a tedy neporušující čl. 36 Listiny.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru