Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 194/94Usnesení ÚS ze dne 29.03.1995

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/zákaz nucených prací nebo služeb
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu zdraví
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1995:3.US.194.94
Datum podání30.11.1994
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 9 odst.1, čl. 31, čl. 2

Ostatní dotčené předpisy

71/1967 Sb., § 53

92/1949 Sb., § 10 odst.4, § 15 odst.3, § 3 odst.2, § 76 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 194/94 ze dne 29. 3. 1995

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 194/94

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele M.P., zastoupený advokátem JUDr. M.P., takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se svým návrhem, který Ústavní soud obdržel dne 30. 11. 1994 domáhal zrušení rozhodnutí OOK, ze dne 18. 11. 1993, čj. 1975/122/I. a následného rozhodnutí VOK v T., ze dne 30. 9. 1994, čj. 43004/164, kterými byl pravomocně uznán schopným k výkonu vojenské činné služby s omezením vyplývajícím z jeho zdravotního stavu. Stížnost odůvodňuje tím, že trpí silnou krátkozrakostí v rozsahu cca -7 dioptrií, přičemž podle vojenského předpisu Všeob-P-41 (práv.) je však hranice zdravotní způsobilosti stanovena na -8 dioptrií. Navrhovatel se odvolává na osobní názor nejmenovaného pracovníka ÚN v P., podle kterého by tato hranice měla být stanovena na -6 dioptrií a zmíněný předpis by měl být v tomto směru změněn. Na základě takto zjištěného zdravotního stavu byl navrhovatel uznán schopen absolvovat vojenskou činnou službu s omezením, což v praxi znamená, že bude zařazen např. jako písař, účetní nebo laborant.

Ve své stížnosti cituje navrhovatel čl. 2, 4 odst. 1, 2 a 5, čl. 6 odst. 1, čl. 9 odst. 1, 2 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Za podstatné a rozhodující však pokládá pouze čl. 9 odst. 1 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod, které také uvádí v petitu svého návrhu, dovozuje právě jejich porušení a pro jejich porušení navrhuje napadené rozhodnutí zrušit. Dále poukazuje na čl. 8 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dovozuje, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu zdraví, neboť výkonem vojenské činné služby (i s omezeními), může dojít ke zhoršení jeho zdravotního stavu, když bude nucen podrobit se základnímu vojenskému výcviku jako každý jiný voják, tedy např. pořadové přípravě, střelbám, různým výjezdům, fyzické námaze a stresům z vojenské služby vyplývajícím. Má zato, že tato zátěž plynoucí z podstaty vojenské činné služby nezávisí na omezení při konkrétním zařazení a může způsobit zhoršení jeho zdravotního stavu. Dále uvádí, že o zdravotním stavu rozhodují vojenští odborníci, kteří kromě zdravotního stavu posuzují i potřeby armády. Branný zákon č. 92/1949 Sb. stanoví v § 10 odst. 4 podmínky, kdy jsou osoby ze zdravotních důvodů zproštěny povinnosti dostavit se k odvodu. Ve všech ostatních případech tedy dovozuje libovůli Ministerstva obrany stanovit zdravotní kritéria pro odvod k vojenské činné službě. Dochází tak k závěru, že praxe Ministerstva obrany stanovená vnitřními předpisy jako je Všeob-P-41 (práv.) omezuje ústavně neomezené právo na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Dodává, že požadavek, aby rozhodnutí o tom, zda je schopen výkonu vojenské služby posoudil nezávislý odborník nebyl vyslyšen. Dále namítá, že v jeho případě došlo i k porušení zákazu nucených prací. To proto, že není schopen vykonávat službu vojenské povahy, je zařazen do služby nevojenské povahy a je tak zneužíván čl. 8 odst. 3 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle kterého nucená nebo povinná práce nezahrnuje jakoukoliv službu vojenské povahy. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud nálezem rozhodl, že došlo k porušení jeho ústavního práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod, porušení zákazu podrobení nuceným pracím podle čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, z těchto důvodů zrušit napadené rozhodnutí VOK v T., ze dne 30. 9. 1994, čj. 43004/164 o odvodu k výkonu vojenské činné služby, a zároveň zrušit předpis Ministerstva obrany ČR Všeob-P-41 (práv.).

K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal stanovisko Ministerstva obrany, stanovisko VOK i napadený předpis. V.ú. pro právní zastupování ve svém vyjádření podaném s pověřením Ministerstva obrany uvedl, že podle jeho názoru nedošlo napadeným rozhodnutím k porušení Listiny základních práv a svobod. Dovozuje, že zákonem č. 92/1949 Sb., v platném znění, byly stanoveny meze základních práv a svobod úpravou branné povinnosti, mimo jiné též povinnosti odvodní a služební. Smyslem odvodní povinnosti je rozhodnout o povinnosti vojenské činné služby občana. Jsou jí ze zdravotních důvodů zproštěny osoby u nichž je evidentní, že nemohou službu vykonávat (nevidomý, osoby hluché, zbavené způsobilosti k právním úkonům, osoby bez končetiny apod.). Odvodní povinnost se vztahuje i na osoby splňující podmínky nároku na výkon civilní služby, neboť odepření výkonu vojenské činné služby lze logicky uplatnit teprve po zjištění, zda je občan vojenskou činnou službou povinen. Je-li občan povinen, vztahuje se na něj služební povinnost, to jest povinnost včas nastoupit a vykonávat vojenskou činnou službu. Podle § 3 odst. 2 branného zákona upraví v mezích tohoto zákona podrobnosti o právních poměrech vojáků Ministerstvo obrany služebním předpisem. Tímto předpisem je v konkrétním případě Všeob-P-41 (práv.), "Lékařské posuzování schopnosti k vojenské službě a přezkumné řízení v armádě". Dále se uvádí, že z podání navrhovatele nevyplývá, že by jeho stížnost směřovala k odvodní povinnosti, ale zřejmě k povinnosti služební, tedy k povinnosti nastoupit a vykonávat vojenskou činnou službu. Zpochybňuje především výsledek odvodního řízení, tedy rozhodnutí o odvedení s tím, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu neměl být odveden bez nebezpečí ohrožení zdraví. Tento navrhovatelem tvrzený rozpor mezi rozhodnutím o odvedení a ustanovením čl. 31 Listiny základních práv a svobod není dle názoru V.ú. pro právní zastupování důvodný. Branný zákon stanoví meze služební povinnosti tím, že upravil, ve kterých případech je osoba zjevně zproštěna odvodní povinnosti. V jiných než tímto zákonem stanovených případech lze tedy očekávat, že občan může být povinen vojenskou činnou službou, přičemž podrobnosti jsou svěřeny služebnímu předpisu v resortu Ministerstva obrany. Resortní předpis Všeob-P-41 (práv.) není v rozporu s ustanoveními branného zákona, neboť nestanoví větší míru povinností (tj. omezení práv) občana, než zákon. Předpis stanovuje v čl. 10 omezení pro zařazení do funkcí při výkonu vojenské činné služby tak, aby bylo chráněno zdraví občana. Z písemného podání navrhovatele lze vyrozumět, že problémem není samotná zákonnost předpisu Všeob-P-41 (práv.), ale počet dioptrií rozhodných pro zdravotní klasifikaci občana. Přitom systém funkcí existujících v armádě ČR dovoluje zařazení vojáka tak, aby byla zabezpečena v maximální možné míře ochrana jeho zdraví a nestane-li se tak, má občan právo domáhat se nápravy včetně možnosti soudní ochrany. Ustanovení čl. 9 odst. 2 písm. b) Listiny základních práv a svobod omezuje zákaz podrobení nuceným pracím nejen na vojenskou službu, ale i na jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby, nehledě na to, že i funkce, zjednodušeně řečeno administrativní povahy v rámci armády ČR, jsou nepochybně součástí systému ozbrojených sil a jsou považovány za výkon vojenské činné služby. Omezení v tomto smyslu je Listinou základních práv a svobod aplikováno dokonce i pro případ civilní služby, která má jistě daleko spíše "nevojenskou povahu".

VOK ve svém vyjádření uvedla, že na základě doporučení lékaře bývalého V. (dnes V T.) ze dne 17. 12. 1993 vydal předseda VOK dne 20. 12. 1993 náčelníkovi OVS písemný pokyn k odeslání M. P. k odbornému očnímu vyšetření. Na základě výsledků tohoto vyšetření ze dne 17. 1. 1994, k němuž dne 13. 6. 1994 připojil posudkový závěr předseda ÚN, zpracoval dne 12. 9. 1994 stanovisko lékař VOK. Teprve poté vydala VOK rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí OOK, kde navrhovatel byl uznán schopen výkonu vojenské činné služby s omezeními vyplývajícími z jeho zdravotního stavu a byl odveden.

Z předpisu Všeob-P-41 (práv.) "Lékařské posuzování schopnosti k vojenské službě a přezkumné řízení v ČSLA" ze dne 4. listopadu 1991 Ústavní soud zjistil, že předpis upravuje organizační a technickou stránku, zjišťování tělesné a duševní způsobilosti občana pro rozhodnutí o jeho schopnosti konat vojenskou činnou službu, zdravotní klasifikaci, která z lékařských hledisek vyjadřuje schopnost, její stupeň, nebo neschopnost konat vojenskou službu, zjišťování zvláštních osobních schopností a vlastností, apod. Předpis mimo jiné stanoví, že účelem lékařského vyšetření a posouzení je zjistit z lékařského hlediska ty skutečnosti o tělesném a duševním stavu, které vyžadují vhodnou úpravu režimu vojenského výcviku a životosprávy, a tak zamezit zhoršení zjištěných nemocí a vad. Součástí předpisu jsou přílohy, mimo jiné i seznam nemocí s uvedením zdravotní klasifikace. Ta je pak podkladem pro odvodní rozhodnutí o povinnosti občana konat vojenskou činnou službu.

Ústavní soud zjistil, že dne 18. 11. 1993 vydala OOK podle § 15 odst. 3 branného zákona rozhodnutí, podle kterého je P.M., zdravotně způsobilý k výkonu vojenské činné služby a je odveden. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel ve lhůtě odvolání, ve kterém žádal posouzení svého zdravotního stavu nezávislým odborníkem a upozornil na údajně nesprávné poučení o odvolání, podle kterého lze podat odvolání pouze na základě nových skutečností, které nebyly v době odvodního řízení známy. Domníval se, že podání lze podat ve smyslu ustanovení § 53 zákona č. 71/1967 Sb. z jakéhokoliv důvodu. VOK v T., jako odvolací orgán uvedené odvolání dne 30. 9. 1994 zamítla, neboť ho posoudila ve smyslu ustanovení § 15 odst. 3 branného zákona jako nepřípustné (neobsahuje žádné nové skutečnosti). Navrhovatel se mýlí, pokud ve svém odvolání poukazuje na ustanovení § 53 zák. č. 71/1967 Sb. Podle ustanovení § 76 odst. 2 branného zákona platí pro řízení ve věcech branného zákona obecné předpisy o řízení ve věcech správních jen tehdy, jestliže branný zákon nebo předpisy vydané podle něho nestanoví od nich odchylku. Přitom branný zákon v § 15 odst. 3 stanoví odchylku právě v omezení možnosti odvolání proti odvodnímu rozhodnutí. Dne 17.1.1994 zabezpečila OOK vyšetření navrhovatele náčelníkem očního oddělení ÚN, ppl. MUDr. J.P., který je zároveň hlavním odborníkem pro oční lékařství armády ČR. K jeho očnímu nálezu připojil dne 13.6.1994 posudkové stanovisko předseda ÚN. Z obou dokladů plyne, že zdravotní klasifikace stanovená OOK při odvodu dne 18.11.1993 a její rozhodnutí odpovídají kritériím předpisu Ministerstva obrany ČR Všeob-P-41 (práv.), včetně omezení směřujících k vyloučení rizika zhoršení zdravotního stavu navrhovatele při plnění vojenských povinností. Zároveň VOK konstatovala, že před povoláním M.P. k výkonu vojenské činné služby bude jeho zdravotní stav znovu vyšetřen. Z předložených dokladů dále Ústavní soud zjistil, že dne 17. 12. 1993 vydal ve věci stanovisko lékař VOK MUDr. J.Z., který konstatoval, že OOK se při rozhodování řídila přiloženými výsledky odborných vyšetření. Nebyla však zjišťována refrakce čočky, což bude provedeno následně. Výsledky vyšetření očního oddělení ÚN jsou však shodné s nálezem civilního očního lékaře MUDr. J.V., ze dne 27. 4. 1993. Zároveň konstatuje, že vyšetření může být provedeno u toho očního lékaře, kterého si navrhovatel vybere nebo v ÚN P. Dne 20. 12. 1993 vydal předseda VOK ppl. Ing. R.F. pokyn náčelníku OVS P., aby zajistil odborné oční vyšetření navrhovatele se stanovením refrakce čočky s tím, že odešle M.P. k odbornému očnímu lékaři podle jeho výběru. Dne 12. 9. 1994 vydal lékař VOK MUDr. K.S. stanovisko k odvolání proti rozhodnutí OOK, podle kterého byl M.P., dne 17. 1. 1994 vyšetřen v ÚN P., podle výše uvedeného pokynu, kdy byla prokázána oboustranně refrakce -6,5 dioptrie. Vyšetření provedl MUDr. J.P. CSc., náčelník očního oddělení ÚN a dne 13. 6. 1994 připojil k očnímu nálezu posudkové stanovisko MUDr. K., předseda ÚN. Z očního nálezu plyne zdravotní klasifikace "Schopen, ne pro III. (zn.B III.)". OOK proto správně uvedla "ne pro I. až X. strážní služba a obsluha tanku". Ve stanovisku se konstatuje, že M.P. má, protože studuje, povolen odklad výkonu vojenské služby do 30. 6. 1998. Před povoláním vojenské služby v této době bude provedeno nové kontrolní vyšetření a z uvedených dokumentů dále neplyne, že by navrhovatel uplatnil možnost vyšetření u civilního nebo jiného očního lékaře.

K namítanému rozporu rozhodnutí VOK v T., ze dne 30. 9. 1994, čj. 43004/164 s čl. 9 odst. 1 (a z kontextu podané ústavní stížnosti zřejmě i odst. 2) Listiny základních práv a svobod má Ústavní soud zato, že navrhovatel doposud žádné činnosti (a tedy i namítaným nuceným pracím) podroben nebyl a nejméně do r. 1998 situace, kterou namítá navrhovatel za normálního běhu okolností nastat nemůže. Názor navrhovatele, že výkon vojenské činné služby ve funkcích laborant, účetní nebo písař by byl výkon "služeb nevojenské povahy a tudíž byl nucenou nebo povinnou prací ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. b) Listiny základních práv a svobod, je navíc neopodstatněný. Službou vojenské povahy je třeba rozumět veškerou činnost, kterou armáda České republiky vykonává, včetně činností administrativní povahy, které jsou součástí systému ozbrojených sil. Pokud jde o námitku, že byl porušen čl. 31 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na ochranu zdraví, v daném případě Ústavní soud zjistil, že předmětné rozhodnutí OOK vychází hned z několika lékařských posudků, které jsou co do svých závěrů shodné. VOK v podstatě konstatovala, že navrhovatel není schopen působit v řadě funkcí, které kladou zvýšené nároky na fyzickou kondici, přesnost a pohotovost smyslových orgánů. Činnosti, které může vykonávat, takto zvýšené nároky na smyslové orgány neklade, a jsou srovnatelné s činnostmi pro jejichž výkon se navrhovatel připravuje studiem na právnické fakultě, navíc v rozhodnutí odvodních orgánů bylo také stanoveno, že před vlastním nástupem vojenské služby bude zdravotní stav navrhovatele znovu vyšetřen. Námitka navrhovatele, že mu nebylo umožněno, aby jeho způsobilost k vojenské službě posoudil nezávislý odborník je irelevantní. Podle § 15 odst. 3 branného zákona odvody provádějí úřední orgány (OOK), nikoliv "nezávislý odborníci". Navrhovateli bylo navíc umožněno, aby jeho zdravotní stav přezkoumali nejen vojenští lékaři, ale i lékaři civilní. Všichni lékaři potom ve svých závěrech dospěli k podobným výsledkům, na jejichž základě OOK vydala napadené rozhodnutí. Ze všech uvedených skutečností nelze potom dovodit, že bylo porušeno právo navrhovatele na ochranu zdraví ve smyslu ustanovení čl. 31 Listiny základních práv a svobod.

Pokud jde o návrh na zrušení předpisu Všeob-P-41 (práv.), nutno poukázat na to, že navrhovatel navrhuje zrušení celého předpisu, ačkoliv poukazuje pouze na to, že je nesprávně stanoven počet dioptrií rozhodných pro zdravotní klasifikaci občana v uvedených souvislostech. Stanovení zdravotních předpokladů pro výkon vojenské služby je však věcí odborných zdravotních orgánů, nikoliv Ústavního soudu, který také dospěl k závěru, s poukazem na shora uvedené skutečnosti, že zmíněný předpis takto není v rozporu s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 1995

JUDr. Vladimír Jurka

soudce Ústavního soudu ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru