Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1938/10 #1Usnesení ÚS ze dne 18.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1938.10.1
Datum podání07.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1938/10 ze dne 18. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Martinou Koledovou, advokátkou v Praze 7, U Studánky 3, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2009 č. j. 1 Nt 103/2008-50, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2009 sp. zn. 7 To 107/2009 a přípisu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 1 Nt 103/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 2. 7. 2010, řádně doplněnou podáním ze dne 5. 11. 2010, se stěžovatel domáhal vyslovení, že výše uvedená rozhodnutí krajského a vrchního soudu a postup (míněn přípis) krajského soudu porušily stěžovatelova práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a současně se domáhal toho, aby Ústavní soud tato "rozhodnutí" zrušil. Stěžovatel se dále domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil, že § 265d odst. 1 a § 280 odst. 2 a 3 ve spojení s § 247 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Z Ústavním soudem vyžádaných kopií od krajského soudu napadených rozhodnutí a přípisu, jakož i z ústavní stížnosti, se podává, že rozsudkem krajského soudu, ve spojení s rozsudkem vrchního soudu, byl J. H. pravomocně odsouzen (mimo jiné) za trestný čin vraždy M. B. k výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí. Stěžovatel, který je bratrem zavražděného, vystupoval v řízení jako poškozený. Stěžovatel podal návrh na obnovu řízení ve prospěch odsouzeného s tím, že má pochybnost, zda odsouzený vraždu skutečně spáchal. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. 10. 2009 č. j. 1 Nt 103/2008-50 návrh stěžovatele zamítl s tím, že tento není osobou oprávněnou podat návrh (§ 280 odst. 1 a 3, § 247 odst. 2 trestního řádu). Stěžovatel podal stížnost, jež byla zamítnuta Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 3. 12. 2009 sp. zn. 7 To 107/2009; stížnostní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu. Stěžovatel podal dovolání proti uvedeným usnesením krajského a vrchního soudu. Krajský soud přípisem z 28. 4. 2010 stěžovateli sdělil, že není osobou oprávněnou k podání dovolání ve věci obnovy řízení, a to s poukazem na § 265d odst. 1 trestního řádu.

Dotazem u krajského soudu Ústavní soud zjistil, že napadené usnesení vrchního soudu bylo stěžovateli doručeno dne 9. 2. 2010.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že porušení svých práv spatřuje v tom, že je (jakožto poškozený) vyloučen z okruhu osob oprávněných podat dovolání a návrh na povolení obnovy řízení a nemůže se tedy domáhat svých práv prostřednictvím těchto dvou mimořádných opravných prostředků. Uvedl také, že kromě zmíněného přípisu krajského soudu jiné rozhodnutí o jeho dovolání, jakožto posledním prostředku k ochraně jeho práv, vydáno nebylo.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je nutno ústavní stížnost odmítnout, a to z následujících důvodů.

Požaduje-li stěžovatel zrušit z důvodů porušení jeho ústavních práv usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2009 č. j. 1 Nt 103/2008-50 a navazující usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2009 sp. zn. 7 To 107/2009, která byla dosud v jeho věci návrhu na povolení obnovy řízení vydána, jedná se o ústavní stížnost opožděnou, když usnesení vrchního soudu bylo stěžovateli doručeno dne 9. 2. 2010, zatímco ústavní stížnost stěžovatel podal k poštovní přepravě (až) dne 4. 7. 2010 [§ 72 odst. 3, § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Podal-li stěžovatel ve věci také dovolání a tvrdí-li v ústavní stížnosti, že se jedná o poslední prostředek k ochraně jeho práv (ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), přičemž uvádí, že o jeho dovolání nebylo dosud rozhodnuto, pouze mu krajský soud zaslal přípis o tom, že stěžovatel není osobou oprávněnou k podání dovolání (to vyplývá také z předložené listiny), je třeba konstatovat, že z pohledu tohoto je třeba hovořit o ústavní stížnosti nepřípustné, když nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práv, které zákon poskytuje - zde dovolání [§ 75 odst. 1, § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Vyčerpáním všech procesních prostředků ochrany práv je přitom nutno rozumět nejen (pouhé) podání takového (procesního, opravného) prostředku, ale také (vydání) rozhodnutí příslušným orgánem o tomto prostředku. Přípis krajského soudu ze dne 28. 4. 2010 přitom nelze považovat za rozhodnutí o dovolání.

Současně, uvádí-li stěžovatel, že o jeho dovolání nebylo dosud rozhodnuto (pouze mu krajský soud zaslal přípis), přičemž tímto by stěžovatel zamýšlel brojit proti nečinnosti obecných soudů, spočívající v tom, že o dovolání nebylo dosud vydáno řádné rozhodnutí příslušným obecným soudem, je nutno uvést, že taková námitka proti nečinnosti nenachází odraz v petitu ústavní stížnosti (stěžovatel se domáhá "toliko" zrušení jím napadených "rozhodnutí", nedomáhá se vydání nálezu ve smyslu § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu; Ústavní soud je přitom vázán petitem ústavní stížnosti). Rovněž je možno uvést, že z ústavní stížnosti se ani nepodává, že by proti takové případné nečinnosti stěžovatel jakkoliv brojil před obecnými soudy právními prostředky umožněnými zákonem (při nevyčerpání takových prostředků by proto bylo možno hovořit opět o nepřípustnosti ústavní stížnosti z důvodu zásady subsidiarity).

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost bylo nutno odmítnout pro opožděnost, resp. nepřípustnost, stejný výsledek by dle ustálené judikatury Ústavního soudu stíhal také případný návrh podaný dle § 74 zákona o Ústavním soudu. K náznaku takového návrhu však Ústavní soud musí uvést, že stěžovatel sice požadoval od Ústavního soudu vyslovení, že určitá ustanovení trestního řádu porušují jeho ústavní práva, opět se však toto stěžovatelovo tvrzení nepromítlo v petitu návrhu ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu (stěžovatel se nedomáhal zrušení příslušných ustanovení). Pro úplnost je možno uvést, že stěžovatel tvrdil protiústavnost (mimo jiné) § 280 odst. 2 trestního řádu, k aplikaci tohoto ustanovení však obecnými soudy nedošlo (stěžovatel podával procesní prostředky ve prospěch odsouzeného); zde by tedy nebyla evidentně splněna také jedna z podmínek stanovených pro návrh v § 74 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2010

Jiří Mucha v. r.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru