Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1936/15 #1Usnesení ÚS ze dne 29.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NSS
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstříkvlastnické právo/omezení
Pozemní komunikace
veřejný zájem
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1936.15.1
Datum podání29.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

13/1997 Sb., § 7 odst.1

361/2000 Sb., § 78 odst.2, § 77 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1936/15 ze dne 29. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Štěpána, zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014 č. j. 11 A 40/2014-118 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015 č. j. 2 As 231/2014-64, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 11 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravních agend (dále jen "žalovaný") rozhodnutím ze dne 18. 12. 2013 č. j. MHMP-1575291/ODA-O4/Ze zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 21, odboru životního prostředí a dopravy ze dne 17. 7. 2013 č. j.UMCP21/08669/2012/OZPD/Koz, kterým bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele "o souhlas s místní úpravou provozu na pozemních komunikacích a povolení osazení veřejně přístupné účelové komunikace dopravní značkou ve smyslu ustanovení § 77 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb." tak, že veřejný přístup/příjezd na (v rozhodnutích specifikovaných) veřejně přístupných účelových komunikacích se podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a § 77 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, neomezuje a "zůstane zachován podle stávající úpravy provozu na pozemcích parc. č. X1, X2, X3, všech v katastrálním území Běchovice".

Žalobu stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2014 č. j. 11 A 40/2014-118 zamítl. Podle soudu stěžovatel návrh na omezení dopravy neodůvodnil žádným důležitým veřejným zájmem; jeho důvody jsou toliko soukromé a navrhovaná místní úprava provozu (jež fakticky vylučuje z dopravy uvnitř areálu nákladní automobilovou kamionovou přepravu) je v přímém rozporu s jeho povinností vlastníka udržovat komunikaci v provozuschopném stavu; též nedoložil, že by se provoz na předmětných komunikacích výrazně zvýšil. K provedenému dokazování soud uvedl, že jej neshledal nedostatečným; v podrobnostech se pak vyjádřil k hodnocení znaleckých posudků předložených osobami zúčastněnými na řízení a uvedl, že žalovaný v rozhodnutí objasnil důvody, pro které má předložený biotechnický průzkum za nesprávný a účelový; rovněž k souhlasnému stanovisku Policie hl. m. Prahy podrobně vyložil, proč na něj nemohl nahlížet jako na souhlas s místní úpravou provozu. I přes částečně důvodnou námitku nedostatku "pečlivého" odůvodnění žalovaného, dospěl soud k závěru, že z rozhodnutí jsou patrny důvody, pro které nebylo možno žádosti vyhovět, přičemž je zjevné, že žalovaný při rozhodování poměřoval ochranu vlastnického práva žadatele a omezení práv subjektů v areálu podnikajících s důrazem na možný přínos předpokládané úpravy dopravy v areálu; v rozporu s obsahem spisu neshledal ani správní uvážení žalovaného. Uzavřel proto, že přijaté závěry byly dostatečně podloženy skutkovými zjištěními, žalovaný se řádně zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi a dostatečně a srozumitelně se s nimi vypořádal, přičemž ani částečná důvodnost žalobních námitek nepředstavuje vadu, pro kterou by měl napadené rozhodnutí zrušit.

Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 4. 2015 č. j. 2 As 231/2014-64 zamítl. Dle jeho názoru žalovaný na podkladě zjištěných skutečností dostatečně poměřoval mezi zájmy stěžovatele jako vlastníka nemovitostí a omezením veřejného přístupu na účelovou komunikaci, když v řízení zkoumal jak "danost" podmínky pro vydání souhlasu, tak i existenci podmínky pro omezení veřejného přístupu na účelovou komunikaci, a to jak z pohledu šetření oprávněných zájmů osob a zásahu do jejich práv, tak i z hlediska souladu přijatého řešení se zájmem veřejným; jeho souhrn podkladů pak považoval za zcela dostačující k závěru o zřejmé nevyváženosti zájmu stěžovatele na omezení veřejného přístupu na komunikace a oprávněných zájmů dalších účastníků řízení. Na tomto základě dospěl soud k závěru, že správní orgán prvního stupně rozhodl o žádosti stěžovatele věcně správně, přičemž další správní řízení, netoleroval-li "nepříliš kvalitní odůvodnění", by bylo "zapříčiněno pouhým lpěním na uspokojení formalistického imperativu procesní čistoty", bez možnosti vlivu na věcné posouzení žádosti. Stěžovateli též objasnil důvody, pro které odmítl jako neopodstatněné jeho námitky proti procesnímu postupu správních orgánů v řízení o jeho žádosti, jakož i námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že správní orgány tím, že odmítly jeho žádost na místní úpravu provozu na účelové komunikaci v jeho vlastnictví (přestože doložil souhlasné stanovisko policejního orgánu), neposkytly ochranu jeho veřejným subjektivním právům, jestliže aprobovaly omezení jeho vlastnického práva ze strany třetích subjektů; navíc veřejný zájem jako důvod zamítnutí žádosti přitom z jejich rozhodnutí, potažmo i rozhodnutí soudů, nevyplývá. Správní soudy pak bez "existence prokázaného veřejného zájmu" nezákonný stav svými rozhodnutími potvrdily, když nad jeho zájem nadřadily soukromý zájem třetích osob (na podnikání subjektů sídlících v areálu), jenž však obstát nemůže. Stejně jako v žalobě i v kasační stížnosti stěžovatel setrvává z podrobně rozvedených důvodů v argumentaci, že správní orgány zatížily své rozhodnutí vadou spočívající v nedostatku dokazování, když nehodnotily provedené důkazy ve vzájemných souvislostech a nezjistily řádně skutkový stav, jakož i řádně nepoměřovaly mezi ochranou jeho práv a omezením práv třetích osob, což má podle jeho názoru za následek, že jejich rozhodnutí byla zatížena libovůlí, která v řízení před správními soudy napravena nebyla.

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje proto rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).

Jinak řečeno, tzv. podústavní "nesprávnost" referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu není.

Deficit spravedlivého procesu, jehož se stěžovatel ve spojení s porušením svého vlastnického práva ve skutečnosti dovolává (čl. 36 odst. 1 Listiny), se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda správním orgánem a soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

V nyní projednávané věci však takové podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů zjevně splněny nejsou, jestliže těžiště argumentace stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti směřuje pouze k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil právní závěry obou správních soudů ohledně zákonnosti žalobou a kasační stížností napadeného rozhodnutí žalovaného, s nímž stěžovatel nesouhlasí, a k čemuž i v ústavní stížnosti předkládá svoji argumentaci.

Oponenturou, založenou na těchto námitkách, jež již dříve stěžovatel soudům adresoval v žalobě i kasační stížnosti, tak stěžovatel otevírá spor situovaný zásadně v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu - až na připustitelné výjimky - nepřísluší. V usnesení ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 18/09 Ústavní soud konstatoval, že "v kontextu své dosavadní judikatury se ... cítí být oprávněn posoudit výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako porušení základních práv a svobod účastníka řízení (srov. např. sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17)" ... resp. muselo by jít "o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat".

O takovou situaci však zde evidentně nejde.

Aniž by se tedy uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů správních orgánů a posléze obou soudů vyslovených v právní věci stěžovatele k otázce důvodnosti jeho návrhu na místní úpravu provozu na pozemní komunikaci, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; existence případné jiné skutkové verze a navazující polemika stěžovatele potenciál věc posunout do ústavněprávní roviny nemá.

Oproti názoru stěžovatele je rovněž zjevné, že výsledek řízení byl k rozhodné otázce řádně (srozumitelně a logicky), jakož i vyčerpávajícím způsobem, městským soudem i Nejvyšším správním soudem odůvodněn, přičemž argumentace (co do svého obsahu i rozsahu), k níž se soudy v odůvodnění uchýlily, je obhajitelná.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru