Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1931/11 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Trestní řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1931.11.1
Datum podání01.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1931/11 ze dne 31. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Miroslavem Rybářem, advokátem se sídlem Praha 10, Dýšinská 476, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 6 Tdo 374/2011, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 9 To 409/2010, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 9. 2010 sp. zn. 32 T 11/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestněprávní věci.

Stěžovatel obecným soudům vytýká porušení základních zásad trestního řízení zakotvených v ustanoveních § 2 odst. 5, § 2 odst. 6 a § 2 odst. 13 tr. řádu. Orgány činné v trestním řízení dle jeho mínění nezjišťovaly a neprověřovaly skutečnosti, na něž opakovaně upozorňoval a jež mohly vést k odlišným skutkovým závěrům (jež prizmatem zásady in dubio pro reo mohly mít vliv i na výrok soudu o vině). Obecným soudům vytýká, že nepřipustily jím navrhované důkazy, přestože od počátku trestního řízení setrvával na své obhajobě, přičemž skutková verze obžaloby vykazovala dle jeho názoru zásadní rozpory.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě dle ustanovení § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 24. 2. 2010 kolem 1.40 hod. v Pobřežní ulici (na Praze 8) na parkovišti hotelu Hilton, kde řídil vozidlo taxislužby zn. VW Passat, neuposlechl výzvy strážníka Městské policie v Praze, poškozeného L. T., k zastavení vozidla, a v úmyslu se kontrole vyhnout se proti poškozenému rozjel, čímž tohoto donutil před vozidlem ustoupit, přičemž přejetím kolem osobního automobilu způsobil poškozenému lehké ložiskové pohmoždění měkkých tkání v oblasti prstů u nohou. Za tento zločin byl stěžovatel podle ustanovení § 325 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle ustanovení § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let.

Stěžovatelovo odvolání Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl a jeho dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§ 265b tr. řádu).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

To je v dané věci významné proto, že ústavní stížností podanou kritiku rozhodnutí obecných soudů stěžovatel nikterak ústavněprávně nekonkretizuje, resp. setrvává v ní pouze v obecné rovině (tvrzením o porušení základních zásad trestního řízení). Z povahy základních lidských práv a svobod nicméně vyplývá, že (právě) jejich porušení reflektuje typově existenci citelné újmy (křivdy), pročež by měl být schopen, při zastoupení advokátem, ji jako stížnostní námitku adekvátně artikulovat, byť se s její ústavněprávní kvalifikací může i mýlit (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 448-449). Navzdory proklamaci, že se nemůže "smířit se svým odsouzením" a že toto odsouzení "vnímá jako justiční omyl", tak stěžovatel neučinil, a polemizuje s obecnými soudy jen na úrovni jimi užitého podústavního práva, přehlížeje, že Ústavní soud není "běžnou" opravnou instancí v režimu obecného soudnictví.

Již jen tento rozhodný rámec je přiléhavé zaznamenat, že ani existence tvrzeného "opomenutého důkazu" se v dané věci nepodává, neboť neprovedení důkazu svědeckou výpovědí svědkyně L. pro nadbytečnost bylo nalézacím soudem dostatečně odůvodněno, a inkriminovaná "interakce" automobilu a nohy poškozeného vyplývá nejen z výpovědi poškozeného, ale i z výpovědí dalších dvou strážníků a záznamu kamerového systému (viz vyčerpávající odůvodnění soudů první i druhé instance).

Ústavní soud uzavírá, že skutkové i právní závěry obecných soudů nevybočují z mezí zákona, z ústavního hlediska jsou akceptovatelné a odůvodnění jejich rozhodnutí adekvátní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel s nimi neztotožňuje, sama o sobě odůvodněnost jeho ústavní stížnosti založit nemůže.

Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle citovaného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru