Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1929/11 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkObnova řízení
důkaz/formální posouzení
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1929.11.1
Datum podání01.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278 odst.1, § 134 odst.2, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1929/11 ze dne 31. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl 31. srpna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele Mgr. P. Š., zastoupeného Mgr. Lukášem Pechem, advokátem se sídlem Jungmannova 742/22, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2011 sp. zn. 7 To 32/2011 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. ledna 2011 sp. zn. 49 T 8/2006, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnost stěžovatele směřující do tamtéž označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byl podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci, která skončila rozsudkem tamního soudu ze dne 23. října 2006 č. j. 49 T 8/2006-1138 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2007 č. j. 7 To 129/2006-1214.

Předmětná rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení napadl stěžovatel včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností a tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel polemizoval s hodnocením důkazní situace učiněným obecnými soudy, k čemuž předložil svůj vlastní náhled na hodnocení nově provedených důkazů v kontextu důkazů v původním řízení provedených a hodnocených. V podrobně rozvedeném návrhu namítal, že soudy nedostály požadavku plynoucímu ze zásady in dubio pro reo, když dle jeho přesvědčení nově provedené důkazy jsou způsobilé změnit skutkový základ dané trestní věci v jeho prospěch. Na podporu těchto svých vývodů odkázal rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2517/08 a konstatoval, že soud pominul skutečnost, dle níž jeho povinností bylo v řízení o povolení obnovy řízení zkoumat nový důkaz toliko z pohledu jeho možné či potenciální, nikoliv zcela mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost prokázané, schopnosti vychýlit rovinu ve prospěch pochybností o tom, zda je pachatelem skutku. Proto se stěžovatel, v konkrétnostech především s poukazem na problematiku posuzování výskytu povýstřelových zplodin, posléze domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Stěžovatel obecným soudům vytýká, jak již uvedeno, že se náležitě nevypořádaly s jeho důkazními návrhy, resp. neadekvátně hodnotily provedené důkazy z pohledu, případně nad rámec ustanovení § 278 trestního řádu. Tomuto názoru stěžovatele Ústavní soud nepřisvědčil.

Podstatou kontradiktorního soudního procesu je spor, konfrontace a diskuse dvou stran, které musejí mít stejnou možnost vyjádřit a obhajovat svůj pohled na projednávanou věc. Princip kontradiktornosti úzce souvisí se zásadou rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy, článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), resp. zásadou rovnosti zbraní (equality of arms), zformulovanou v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozhodnutí Borgers proti Belgii z 30. 10. 1991, Ruiz-Mateos proti Španělsku z 23. 6. 1993, Doorson proti Nizozemí z 26. 3. 1996, De Haes a Gijsels proti Belgii z 24. 2. 1997, Van Orshoven proti Belgii z 25. 6. 1997, Kuopila proti Finsku z 27. 4. 2000 či nověji Matyjek proti Polsku z 24. 4. 2007, Menchinsaya proti Rusku z 15. 1. 2009, Karadag proti Turecku ze dne 29. 6. 2009) a vyjádřenou ve věcech trestních např. v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 287/04, I. ÚS 131/02, IV. ÚS 802/02, II. ÚS 2168/07, II. ÚS 2014/07 (srov. i nálezy sp. zn. IV. ÚS 463/2000, Pl. ÚS 19/02, I. ÚS 2569/07, IV. ÚS 941/09). V trestním řízení se tato zásada promítá v soudním stadiu zejména do rovnoprávného postavení procesních stran (státního zástupce a obžalovaného), pokud jde o právo skutkově a právně argumentovat, podávat návrhy, vyjadřovat se k návrhům a tvrzením druhé strany, nabízet důkazy prokazující jejich tvrzení. Dokazování prováděné v obnovovacím řízení s cílem zjistit, zda tu jsou navrhovatelem tvrzené nové důkazy nebo skutečnosti ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu, se nemůže vymykat zásadě volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6, ani zásadám ústnosti a bezprostřednosti dle § 2 odst. 11, 12 trestního řádu (k tomuto srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 608/10).

Z dnes již ustálené judikatury se podává, že Ústavní soud se necítí být, to z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další). Uvedené platí i ve vztahu k úsudku ohledně závěrů činěných za účelem přijetí rozhodnutí o povolení obnovy řízení.

V dané věci stěžovatele obecné soudy, aniž by se dostaly do rozporu s naznačenými účely a kautelami provádění dokazování, dospěly k závěru o nenaplnění podmínek uvedených v § 278 odst. 1 trestního řádu, přičemž svůj závěr (v kontextu relevantních skutkových okolností a důkazů), způsobem nevykazujícím prvky svévole, a pohybujícím se v rámci logicky myslitelného argumentačního skutkového pole, transparentně odůvodnily (§ 134 odst. 2 trestního řádu). Vrchní soud v Praze přesvědčivě reagoval na námitky, jež jsou rovněž opětovně formulovány v ústavní stížnosti. Na obsah odůvodnění napadených usnesení, jež jsou takto výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR), proto postačí v podrobnostech odkázat.

Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2517/08 není přiléhavý, když v něm bylo za přesně popsaných okolností podrobeno kritice zejména opatřování dalších důkazů soudem v obnovovacím řízení za účelem zjišťování skutečnosti, jež byla tvrzena na základě důkazu předloženého v návrhu na povolení obnovy řízení.

Pro uvedené byla posouzena ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná a rozhodnuto o ní, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2011

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru