Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 192/03Usnesení ÚS ze dne 17.12.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
Věcný rejstříkOchrana osobnosti
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2003:3.US.192.03
Datum podání11.04.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 10

40/1964 Sb., § 11

99/1963 Sb., § 228


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 192/03 ze dne 17. 12. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 192/03

Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelů 1) JUDr. L. K., a 2) I. M., obou zastoupených JUDr. P. B., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2003 č. j. 1 Co 225/2002-44, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. srpna 2002 č. j. 19 C 28/2002-33 [stěžovatele 1)] a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. srpna 2002 č. j. 19 C 29/2002-27 [stěžovatele 2)], takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud se seznámil s obsahem připojených spisů Krajského soudu v Plzni sp. zn. 19 C 28/2002 a 19 C 29/2002, odůvodněním ústavní stížnosti, jakož i obsahem spisu vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 256/01, přičemž pro posouzení ústavní stížnosti považuje za vhodné zrekapitulovat následující:

Žalobou před obecným soudem se stěžovatelé domáhali omluvy a úhrady nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč, když se postupem orgánů činných v trestním řízení, které ve věci vedené u Policie České republiky - Okresního úřadu vyšetřování Cheb pod sp. zn.

OVCH 410/2000 použily jejich fotografie s uvedením jejich jmen, příjmení a dat narození za účelem rekognice, cítili být dotčeni ve svých právech na ochranu osobnosti, plynoucích z § 11 a násl. obč. zák. Krajský soud v Plzni rozsudky ze dne 20. září 2000 č. j. 19 C 43/2000-23 a 19 C 44/2000-25 jejich žaloby zamítl. Vrchní soud v Praze k jimi podanému odvolání uvedené věci spojil ke společnému projednání a rozhodnutí a rozsudkem ze dne 6. února 2001 sp. zn. 1 Co 291/2000 a 1 Co 293/2000 citované rozsudky soudu prvního stupně potvrdil. Uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatelé následně napadli ústavní stížností s poukazem na porušení základních práv plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Předmětná ústavní stížnost byla nálezem ze dne 21. března 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 zamítnuta.

Pro úsudek o důvodnosti nyní posuzované ústavní stížnosti je podstatné, že v případě tehdejšího hodnocení předmětné občanskoprávní věci všechny v ní rozhodující soudy vycházely z nesporných zjištění, dle nichž vyšetřovatel Okresního úřadu vyšetřování Cheb v trestním řízení proti skupině osob, obviněných z trestných činů obchodování se ženami podle § 246 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zák. a kuplířství podle § 204 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák., provedl během měsíce března roku 2000 několik poznávacích řízení s cílem identifikovat a označit obviněné mezi nezúčastněnými osobami. Za tím účelem sestavil fotografické soubory, a to i z registru fotografií občanských průkazů, do kterých byly kromě fotografií obviněných zařazeny také fotografie figurantů včetně stěžovatelů, kterých se trestní řízení nijak netýkalo. Dále zde byly připojeny i již výše zmíněné osobní údaje stěžovatelů (jména, příjmení a data narození).

Jiný důvod vložení fotografií, včetně uvedených osobních dat, nežli za účelem rekognice fotografiemi, stěžovatelům, jak uvádí v ústavní stížnosti, znám nebyl a jiný účel ani předpokládat nemohli. Ostatně žalovaný v tehdejším řízení, tj. Česká republika -Ministerstvo vnitra ČR, tento důvod, tedy jejich použití za účelem rekognice, potvrdil. Citovaná rozhodnutí se opírala o v té době takto prezentovanou nezpochybnitelnou skutečnost.

Stěžovatelé uvádějí, že předmětná data a fotografie nebyly vloženy do vyšetřovacího spisu za účelem rekognice, jak dodatečně zjistili. Tato základní skutková změna dle jejich názoru vyplývá z odůvodnění usnesení Inspekce ministra vnitra ze dne 25. února 2002 sp. zn. IN-1/12-Tr-2002. Informace z šetření zmíněného orgánu podle názoru stěžovatelů je taková, že kriminalisté pro potřebu své práce sestavili album vytypovaných osob, které se mohly trestné činnosti dopustit a při šetření potom zjišťovali, kdo je skutečným pachatelem trestné činnosti. Za pomoci takto sestaveného fotoalba byli zjištěni pachatelé trestné činnosti a proti nim posléze zahájeno řádné trestní stíhání. Nebylo však již zjištěno proč a z jakého důvodu toto fotoalbum sestavené pro kriminalistické účely bylo vloženo do trestního spisu. Proto se stěžovatelé svými návrhy ze dne 23. dubna 2002 domáhali povolení obnovy řízení, o nichž obecné soudy rozhodly ústavní stížností napadenými usneseními. Dle stěžovatelů nesprávně, když měli jako předběžnou otázku (§ 135 odst. 2 o. s. ř.) posoudit, zda skutečně bylo fotoalbum pořízeno za účelem rekognice a tato byla provedena správně v souladu s tr. řádem, což údajně neučinily. Stěžovatelé tedy považují za klíčovou skutečnost, že fotoalbum bylo vytvořeno za jiným účelem, než je provedení rekognice, přičemž takto nahlížený skutkový stav potom nemůže splňovat v daném případě podmínku zákonné licence. Nelze potom tudíž posuzovat ani kolizi omezení práv na ochranu osobnosti dle § 12 odst. 2 obč. zák. z pohledu kolize základních práv plynoucích z čl. 10 Listiny základních práv a svobod a veřejného účelu, jímž je náležité objasnění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů v rámci řádného procesu. Stěžovatelé uzavírají, že v omyl byly uvedeny nejen soudy obecné, nýbrž i Ústavní soud a pro tvrzenou nesprávnost napadených usnesení obecných soudů, jež dospěly k odlišnému závěru, se domáhají jejich zrušení.

II.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR).

Jako důkaz na podporu svých tvrzení, v němž spatřují důvod pro povolení obnovy řízení ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 19 C 43/2000 a 19 C 44/2000, stěžovatelé předložili obecným soudům usnesení Inspekce ministra vnitra, pracoviště Karlovy Vary, ze dne 25. února 2002 č. j. IN-1/12-Tr-2002, jímž bylo dle § 159a odst. 1 tr. řádu odloženo oznámení JUDr. L. K. [stěžovatele 1)] na policisty Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Praha, kpt. V. Z. a ppor. P. L. pro podezření z trestného činu neoprávněné nakládání s osobními údaji ve smyslu § 178 odst. 1 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že si od policistů OÚV Cheb pplk. Bc. M. a kpt. Bc. Z. na přelomu roku 1999 a 2000 převzali několik desítek karet "FLOP" s fotografiemi osob a následně z nich vyhotovili fotoalbum pro účely trestního řízení, přestože od dotčených osob neměli souhlas ke zveřejnění jejich osobních dat. Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze při svém rozhodování o povolení obnovy řízení posuzovaly možnost podřazení uvedeného usnesení z hlediska jeho obsahu pod ust. § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Již Krajský soud v Plzni správně konstatoval, že (civilnímu) soudu nepřísluší hodnotit provádění důkazů v jiné (trestní) věci, tj. zkoumat zda postup orgánů činných v trestním řízení při provádění důkazů byl v souladu s příslušnými ustanoveními tr. řádu, když toto hodnocení přísluší pouze (trestnímu) soudu v rámci přezkumu na základě řádných či mimořádných opravných prostředků. V odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2003 č. j. 1 Co 225/2002-44 se potom výslovně uvádí, že dle názoru tamního soudu ze zmíněného usnesení nelze dovodit závěr, že by album do předmětného trestního spisu bylo zařazeno z jiných důvodů než pro účely rekognice. V návaznosti na to, jakož i na kontext původního občanskoprávního sporu odvolací soud uzavřel, že nově zjištěnou skutečnost spočívající ve výběru fotografií konkrétně určených osob jako osob na řízení nezúčastněných, a to jiným útvarem policie než činným v předmětné trestní věci, jenž album do spisu zařadil za účelem rekognice, potom neshledal skutečností, která by mohla přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají hodnocení předmětného listinného důkazu (rozhodnutí) ze strany obecnýchsoudů, když nabízejí vlastní alternativu dovození odlišných závěrů. Z dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů se podává, že za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu lze považovat toliko situaci, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. jestliže v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (k tomuto srov. obdobně např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34; sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, sv. 4, č. 79, a další). Vyjádřeno jinými slovy, má-li dojít ze strany Ústavního soudu v návaznosti na výhrady upínající se k důkaznímu procesu ke kasačnímu zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů, musí se jednat o situaci, kdy nelze hodnocení důkazů z uvedených důvodů ani rámcově vtěsnat do intencí hodnot, na nichž je založen právní stát, z nichž jednou ze základních je princip zákazu libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). V daném případě Ústavní soud výše naznačený extrémní nesoulad neshledal, neboť závěry obecných soudů, nalézající svého výrazu ve výrocích jejich usnesení, nejsou v rozporu s vlastním obsahem listinného důkazu (rozhodnutí), jenž byl z podnětu stěžovatelů proveden a výše popsaným způsobem pro účely povolení obnovy řízení hodnocen.

Proto byla ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2003

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru