Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1917/20 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
právo na soudní a jinou právní ochra... více
Věcný rejstříkdítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1917.20.1
Datum podání09.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1917/20 ze dne 11. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. K., zastoupeného Mgr. Pavlou Smetankovou, advokátkou se sídlem Lidická 262, Jinočany, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, č. j. 15 Co 524/2019-130, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 9. 2019, č. j. 50 Nc 6072/2019-79, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, jakož i základní práva jeho nezletilých dětí zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1, odst. 2, čl. 12 a čl. 16 Úmluvy o právech dítěte.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovy a výživy nezletilého syna O. a nezletilé dcery S., jejichž matkou je K. M.

3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.

4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem svěřil nezletilé do péče matky a uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu nezletilého O. částkou 8 000 Kč měsíčně a nezletilé S. částkou 6 000 Kč měsíčně, vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám matky počínaje vykonatelností tohoto rozsudku (výrok I.) s tím, že tato úprava platí i pro dobu po rozvodu manželství rodičů (výrok II.). Obvodní soud dále upravil režim styku nezletilých se stěžovatelem (výrok III.) a stanovil předběžnou vykonatelnost tohoto rozhodnutí v I. a III. výroku (výrok IV.).

5. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu ve výroku o svěření nezletilých do péče matky a současně jej změnil v části výroku o výživném tak, že stěžovateli stanovil povinnost přispívat na výživné nezletilého syna částkou 6 000 Kč a nezletilé dcery částkou 4 000 Kč měsíčně. Krajský soud dále drobně pozměnil harmonogram styku s nezletilými (zejména v tom ohledu, že k jejich předávání bude docházet ve školním a předškolním zařízení) a potvrdil výrok týkající se předběžné vykonatelnosti části prvoinstančního rozhodnutí.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí a na podporu svých tvrzení předkládá obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení, tj. vyjadřuje přesvědčení, že v nyní posuzovaném případě nebyla prokázána existence jakékoliv překážky, jež by vylučovala nařízení jím požadované střídavé péče. Rozporuje, že by důvodem pro vyloučení střídavé péče mohl být nástup do základní školy (ve vztahu k nezletilému synovi), přičemž odkazuje na nález zdejšího soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014. Nesouhlasí s tím, že za primárního pečovatele byla označena matka, resp. s tím, že by komplikoval komunikaci. Uvádí, že to byla naopak matka, kdo odstěhoval děti z jejich společného bytu. Stěžovatel připomíná, že navrhoval střídavou péči, která by byla realizována právě v dosavadním bydlišti, neboť na ně byly obě děti zvyklé a považovaly je za domov. Je toho názoru, že povaha vzájemné komunikace s matkou nezletilých nebyla s to založit důvod vyloučení střídavé péče, a namítá, že obecné soudy nedostatečně zohlednily okolnosti, jež z pohledu stěžovatele jednoznačně svědčí ve prospěch rozhodnutí o střídavé péči. Dále uvádí, že mu nebylo doručeno jedno z podání matky (podání č. 3), jež bylo učiněno v průběhu odvolacího řízení. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že mu byl nastaven styk v širokém rozsahu, což dokládá detailním propočtem harmonogramu styku s nezletilými. Závěrem podotýká, že nebyla dostatečně zohledněna přání nezletilých, zejména pak přání nezletilého syna.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým dětem, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení jím požadované střídavé péče.

9. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena obecnými soudy, s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.

10. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilých dětí, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), jehož se dovolává rovněž stěžovatel].

11. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].

12. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče (a stejně tak - v případě návrhu na změnu výchovných poměrů - ponechání dítěte ve střídavé péči) za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].

13. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).

14. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly předpoklady pro svěření nezletilých do střídavé péče, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.

15. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, obecné soudy při rozhodování kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Obecné soudy svěření do střídavé výchovy odmítly jako nevhodné a v rozporu s nejlepším zájmem nezletilých dětí.

16. Pro Ústavní soud je v nyní projednávaném případě určující, že obecné soudy rozvedly, jakými úvahami se řídily při posuzování návrhů stěžovatele a matky nezletilých, přičemž dostatečně objasnily, proč je ve vztahu k nim žádoucí svěření do výlučné péče matky. Obecné soudy zejména zdůraznily, že nezletilá je stále ve věku, kdy vyžaduje intenzivnější kontakt s matkou, která "je pro ni stále ústřední osobou, k níž je citově připoutána a takto to i vnímá, jak ukazuje zpráva opatrovníka" (srov. rozsudek městského soudu, bod 21). Opodstatněným je i závěr, že stav obou dětí je třeba hodnotit ve vzájemné souvislosti, a to již proto, že nezletilý byl v době rozhodování obecných soudů stále blízko věku, v němž obecně vzato není žádoucí dlouhodobější odloučení od matky. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě podstatné, že obecné soudy nastavily adekvátní harmonogram styku nezletilých se stěžovatelem, který odpovídá shora naznačeným potřebám nezletilých a současně poskytuje prostor k efektivní realizaci rodičovských práv stěžovatele. Ústavní soud přihlédl rovněž ke zmínkám o konfliktním vztahu rodičů (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 17; rozsudek městského soudu, bod 21). Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy nepochybily ani v tom ohledu, když zohlednily rovněž nástup nezletilého do školy, neboť tato okolnost nepředstavovala jediné kritérium odmítnutí střídavé péče, což by bylo - ve shodě s názorem stěžovatele - v rozporu se závěry plynoucími ze shora citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13. Jak totiž uvedl obvodní soud, v nyní posuzovaném případě byla důvodem odmítnutí střídavé péče kumulace více faktorů, jež byly předestřeny výše (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 17).

17. Městskému soudu nelze vytýkat ani kritické přehodnocení přání nezletilého syna, z nějž plyne, že by chtěl být týden s každým z rodičů (srov. rozsudek městského soudu, bod 11). Pro Ústavní soud je v nyní projednávaném případě především podstatné, že městský soud kladl důraz na zjištění názoru nezletilého. Ze shora citované judikatury zdejšího soudu nicméně vyplývá, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte vždy a bez dalšího nekriticky převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Řečeno jinak, názor nezletilého dítěte není pro obecné soudy jediným kritériem rozhodování. Napadené rozhodnutí městského soudu je v tomto ohledu dostatečně odůvodněné (srov. rozsudek městského soudu, bod 21).

18. Co se týká námitky, že stěžovateli nebylo doručeno jedno z podání matky, učiněné v průběhu odvolacího řízení, Ústavní soud k ní nepřihlížel, a to již z toho důvodu, že sám stěžovatel se v tomto ohledu omezuje na pouhé strohé konstatování, které ovšem dále nerozvíjí. Z této námitky tudíž není patrné, v čem by snad postup městského soudu mohl zakládat porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces, přičemž jakékoliv takové (a ani jiné) pochybení Ústavní soud neshledal ani z obsahu napadených rozhodnutí. Rovněž nelze přehlédnout, že pozice matky byla stěžovateli dobře známa, neboť byla setrvale prezentována v průběhu celého předchozího řízení před obecnými soudy, jež bylo ostatně zahájeno právě k jejímu návrhu.

19. Ústavní soud se proto v projednávané věci neztotožňuje s námitkami stěžovatele vůči právním závěrům obecných soudů, neboť je toho názoru, že v nich dostatečně respektovaly závěry plynoucí z relevantní judikatury Ústavního soudu a vycházely z premisy, že "svěření dětí do střídavé péče je pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Nicméně ta je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií, zákonných podmínek a s vyloučením přítomnosti specifických okolností projednávaného případu, tj. podmínek, do nichž se projektuje ústavní požadavek na zohlednění zájmů nezletilého dítěte a mezi které patří mj. minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, což však dle výše předestřených zjištění obecných soudů v daném případě splněno nebylo, a proto svěřily nezletilé do výlučné péče matky.

20. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, připomenout, že možnost stanovení střídavé výchovy u nezletilých není do budoucna v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak vyplývá rovněž z ustanovení § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí v nyní projednávaném případě zakládají mimo jiné na okolnostech, které v současnosti sice vylučují stanovení střídavé výchovy, nicméně jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná (změna negativních vzájemných vztahů mezi rodiči, věk dětí). Jak ostatně zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilých nevyžadují změnu jejich výchovných poměrů. To samozřejmě ovšem za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů nad potřebou nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke svým nezletilým dětem, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilého dítěte spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí.

21. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru