Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1915/18 #1Usnesení ÚS ze dne 08.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha-západ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha-západ
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkTrestní řízení
odnětí/vydání věci
Zabrání věci
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1915.18.1
Datum podání04.06.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79f, § 79a, § 79g


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1915/18 ze dne 8. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů B. I. B. a G. N. B., zastoupených Janem Vučkou, advokátem, sídlem U Havlíčkových sadů 1526/7, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. března 2018 č. j. 33 Nt 1605/2018-36 a usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-západ ze dne 6. března 2018 sp. zn. ZT 78/2012, za účasti Okresního soudu Praha-západ a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 33 Nt 1605/2018 se podává, že usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (dále jen "policejní orgán") ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. UOOZ-86/TČ-2010-200401 bylo rozhodnuto o zajištění jako náhradní hodnoty nemovitostí, označených ve výroku, jejichž vlastníky jsou stěžovatelé, dále finančních prostředků na účtech vedených u obchodních společností GE Money Bank, a. s. a České spořitelny, a. s., jejichž majitelem je druhá stěžovatelka. Usnesením ze dne 25. 4. 2012 policejní orgán rozhodl o zajištění osobního motorového vozidla zn. Ford Mondeo, jehož provozovatelem je první stěžovatel, a usnesením ze dne 6. 3. 2012 rozhodl o zajištění jako náhradní hodnoty finančních prostředků ve výši 106 725 Kč na účtu obchodní společnosti X, jejichž majitelkou je druhá stěžovatelka.

3. Stěžovatelé opakovaně žádali o zrušení zajištění, mimo jiné žádostí ze dne 26. 2. 2018, kterou státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ (dále jen "okresní státní zastupitelství") napadeným usnesením podle § 79g zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), v návaznosti na § 79f odst. 2 téhož zákona zamítl.

4. Stížnost stěžovatelů byla dalším napadeným usnesením okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta. Okresní soud dal za pravdu stěžovatelům, že zajištění trvá již od roku 2012, nicméně vzhledem k rozsahu páchané trestné činnosti, která je stále prověřována, a k její složitosti, neshledal toto opatření nepřiměřeným.

5. Ústavní soud dále zjistil, že usnesením okresního soudu ze dne 6. 11. 2019 č. j. 14 T 41/2014-14370 byla podle § 79f odst. 2 tr. řádu zamítnuta další žádost stěžovatelů o zrušení zajištění jejich majetku jako náhradní hodnoty. Ke stížnosti stěžovatelů však Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 16. 4. 2020 č. j. 11 To 30/2020-14433 podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodnutí okresního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že podle § 79f odst. 2 tr. řádu za použití § 79f odst. 1 tr. řádu per analogiam se ruší zajištění jako náhradní hodnoty veškerých peněžních prostředků včetně příslušenství na účtech vedených u GE Money Bank, a. s. a u České spořitelny, a. s., zajištění jako náhradní hodnoty peněžních prostředků ve výši 106 725 Kč původně uložených na účtu obchodní společnosti X, zajištění jako náhradní hodnoty nemovitostí stěžovatelů a zajištění jako náhradní hodnoty osobního motorového vozidla zn. Ford Mondeo, jehož provozovatelem je první stěžovatel. Krajský soud zdůraznil, že v dané fázi řízení, kdy k okresnímu soudu byla potřetí podána obžaloba a hlavní líčení nebylo dosud nařízeno, je zcela předčasné vyjadřovat se k samotnému hodnocení důkazů a případnému výsledku trestního řízení, nicméně s ohledem na dosavadní rozhodování v této věci je již nyní zřejmé, že z některých důkazů opatřených v průběhu přípravného řízení nebude možno pro nezákonnost vycházet. Uvedl dále, že se nemůže ztotožnit s tím, že zajištění náhradní hodnoty lze považovat za přiměřené i s ohledem na dobu, která od zajištění již uplynula. Dosavadní délku trestního řízení přitom nelze klást k tíži obviněných, ale toliko orgánů činných v trestním řízení, které měly nepochybně dostatek času na to, aby dosáhly provedení celého řízení, završeného případným zabráním zajištěného majetku. Doposud se tak nestalo a není zřejmé, zda a kdy se tak stane.

II.

Argumentace stěžovatelů

6. Stěžovatelé poukazují na délku trvání zajištění jejich majetku i na zásadní vady přípravného řízení, pro něž byla věc opakovaně okresním soudem vrácena státnímu zástupci k došetření. Připomínají judikaturu Ústavního soudu, podle níž nesmí dočasné zajišťovací opatření trvat tak dlouho, že se fakticky stane samostatným trestem; mají za to, že dočasné omezující zajištění se během let změnilo v trvalé zbavení jejich majetku [viz nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 950/17 (N 232/87 SbNU 781)]. Tím bylo porušeno jejich právo na majetek ve smyslu čl. 1 odst. 1 Úmluvy (správně: Dodatkového protokolu k Úmluvě - pozn. Ústavního soudu). Jsou přesvědčeni, že bylo porušeno i jejich právo na spravedlivé řízení, neboť ze strany soudů nedošlo k nezávislému přezkumu rozhodnutí okresního státního zastupitelství, když v mezidobí se provedenými důkazy nepodařilo potvrdit podezření orgánů činných v trestním řízení o údajném vědomém zapojení stěžovatelů do prodeje kradených vozidel.

7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že od zajištění jejich majetku uplynulo více než sedm let. Poté, co byla věc dvakrát vrácena státnímu zástupci k došetření, byla podána třetí obžaloba, přičemž okresní soud doposud nerozhodl o návrhu na třetí vrácení k došetření orgánům činným v přípravném řízení pro přetrvávající vážné závady. Po celou dobu se stěžovatelé marně domáhají zrušení zajištění. Míra zásahu do jejich základních práv přitom plynutím času vzrostla. Mají za to, že jenom z tohoto důvodu je nutné zajištění majetku zrušit. Odkazují přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291), ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609) a ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 1367/17 (N 62/52 SbNU 609). Za jedinou příčinu průtahů označují opakovanou neschopnost státního zástupce podat zákonným způsobem obžalobu a určit, které důkazy jsou procesně použitelné. Sami stěžovatelé průtahy nezavinili.

III.

Vyjádření účastníka řízení

8. K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřilo okresní státní zastupitelství, které uvedlo, že nerozporuje argumentaci stěžovatelů o délce jejich trestního stíhání. Poukázalo však na rozsah závažné majetkové trestné činnosti organizované skupiny s mezinárodním prvkem devíti obviněných. Uvedlo, že po napravení procesních pochybení vytýkaných rozsudkem krajského soudu, kterým byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření, byla dne 26. 9. 2018 podána opětovně obžaloba. Má za to, že v posuzovaném případě nebyla narušena spravedlivá rovnováha mezi veřejným zájmem na stíhání a odsouzení pachatelů závažné trestné činnosti legalizace výnosů z trestné činnosti páchané ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech a na zajištění náhradní hodnoty jako ekvivalentu výnosu z trestné činnosti. Stěžovatelé nepřípadně srovnávají zásah do základních práv předběžnou vazbou se zajištěním náhradní hodnoty.

9. Přestože Ústavní soud zaslal ústavní stížnost okresnímu soudu k vyjádření, ten se k ní ve stanovené lhůtě nevyjádřil pro údajné nedoručení ústavní stížnosti.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud se musel nejprve vypořádat se situací, kdy stěžovatelé ústavní stížností brojí proti rozhodnutím, kterými nebylo vyhověno jejich návrhu na zrušení zajištění majetku. Zajištění majetku, o němž bylo rozhodnuto usnesením policejního orgánu ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. UOOZ-86/TČ-2010-200401, však bylo mezitím (v době po podání ústavní stížnosti) zrušeno rozhodnutím krajského soudu (viz usnesení ze dne 16. 4. 2020 č. j. 11 To 30/2020-14433), takže zásah veřejné moci spočívající v zajištění majetku stěžovatelů, který měla odstranit rozhodnutí napadená ústavní stížností, již není zásahem aktuálním a trvajícím. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že stanoviskem pléna ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08, které se sice primárně týkalo vazby, avšak jeho východiska vztahující se k posuzování aktuálnosti zásahu do základních práv jsou použitelná i na nyní posuzovanou věc (tedy zajištění náhradní hodnoty podle § 79g tr. řádu), byla překonána dosavadní judikaturní praxe Ústavního soudu reprezentovaná např. nálezem ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. II. ÚS 284/04 (N 123/34 SbNU 269), nálezem ze dne 15. 7. 2004 sp. zn. II. ÚS 7/03 (N 100/34 SbNU 61) nebo usnesením ze dne 27. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 202/02 (U 28/27 SbNU 325), podle níž může být ústavní stížnost úspěšně uplatňována pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Proto, i když již fakticky nedochází k zásahu orgánu veřejné moci, přezkoumal Ústavní soud stěžovateli napadená rozhodnutí. Je tomu tak z toho důvodu, že nebyla-li tato rozhodnutí zrušena, je k jejich přezkumu Ústavní soud příslušný i nyní, nejen v okamžiku zahájení řízení. Skutečnost, že v mezidobí došlo k odstranění zásahu plynoucího z napadených rozhodnutí, jejichž zrušení se stěžovatelé ústavní stížností domáhali, nemá na přezkum napadených usnesení Ústavním soudem žádný vliv.

12. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. tr. řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)]. Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Majitelům zajištěných hodnot je pak přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění.

13. Ústavní soud v minulosti z důvodu neúměrné délky trvání zajišťovacího opatření (více než šest let) již shledal za nepřiměřené a tedy protiústavní omezení vlastnického práva dotčeného jednotlivce v důsledku použití některého z majetkových zajišťovacích institutů, upravených v § 79a a násl. tr. řádu [srov. např. nálezy ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) a ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609), na něž poukazují ve své ústavní stížnosti též stěžovatelé].

14. Jak již bylo naznačeno výše, z pohledu délky trvání zajištění majetku je třeba vždy zkoumat nezbytnost zajištění pro dosažení účelu trestního řízení. Jakkoliv se délka trvání zajištění majetku, resp. náhradní hodnoty, může jevit nepřiměřená (i s ohledem na výše zmiňovanou judikaturu Ústavního soudu), v nyní posuzované věci Ústavní soud na základě zkoumání rozsáhlého soudního spisu neshledal, že by taková nepřiměřenost byla dána jako důvod pro vyhovění ústavní stížnosti a konstatování protiústavnosti napadených rozhodnutí. Okresní státní zastupitelství i okresní soud zdůvodnily délku trvání trestního stíhání a s tím související i délku zajištění náhradní hodnoty zejména rozsahem páchané trestné činnosti. Přestože si lze bezpochyby představit rychlejší postup orgánů činných v trestním řízení v dané věci, pohybuje se délka zajištění (v době podání ústavní stížnosti 6 let) i s ohledem na další okolnosti (zejména množství obviněných i poškozených, potřeba mezinárodní spolupráce v trestní věci, vyhotovování překladů a potřeba tlumočení do různých jazyků) stále ještě v mezích vyplývajících z existující judikatury. Pro rozhodování okresního státního zastupitelství i okresního soudu o návrhu na zrušení zajištění majetku nebyla bez významu ani skutečnost, že byť dosud nebylo rozhodnuto o obžalobě, v řízení provedené důkazy podezření ze spáchání trestné činnosti přinejmenším naznačují.

15. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru