Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1912/13 #1Usnesení ÚS ze dne 08.08.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
Věcný rejstříkIn dubio pro reo
odsouzený
Amnestie
EcliECLI:CZ:US:2013:3.US.1912.13.1
Datum podání18.06.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

1/2013 Sb.

141/1961 Sb., § 368

40/2009 Sb., § 105


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1912/13 ze dne 8. 8. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného Mgr. Martinem Zbořilem, advokátem se sídlem Zahradní 483, Smiřice, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. února 2013 č. j. 5 T 162/2008-21101 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2013 sp. zn. 3 To 136/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 18. 6. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo obsažené v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Současně navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

2. Napadeným usnesením Městského soudu v Brně bylo rozhodnuto, že stěžovatel (jako odsouzený) je podle § 368 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") účasten na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a že se mu podle čl. IV odst. 1 písm. b) rozhodnutí prezidenta o amnestii ze dne 1. 1. 2013 č. 1/2013 Sb. (dále jen "rozhodnutí o amnestii") promíjí podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání 2 roků, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. až 13. 11. 2008 sp. zn. 5 T 162/2008 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 5. 2009 sp. zn. 8 To 130/2009. Napadeným usnesením krajský soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost, kterou stěžovatel proti shora označenému usnesení Městského soudu v Brně podal.

II.

Argumentace stěžovatele

3. V ústavní stížnosti stěžovatel - s poukazem na čl. IV odst. 3 rozhodnutí o amnestii a zásadu in dubio pro reo - tvrdí, že amnestie musí pokrýt všechny stěžovateli uložené tresty, aby se na takovou osobu hledělo jako na osobu, která odsouzená nebyla. Pokud mu byl výše zmíněnými rozsudky uložen nejen podmíněně odložený trest odnětí svobody, ale i trest peněžitý, pak rovněž na tento trest se musí amnestie vztahovat. Kdyby tomu tak nebylo, nastal by protiprávní stav spočívající v evidování uloženého, v daném případě peněžitého trestu ve výpisu z rejstříku trestů. Krajskému soudu stěžovatel v této souvislosti vytýká, že ve svém rozhodnutí nijak neodůvodnil, proč se má citovaný čl. IV odst. 3 rozhodnutí o amnestii vztahovat pouze na tresty podmíněně uložené, tresty obecně prospěšných prací a tresty domácího vězení, a nikoliv na jiné druhy trestů. Vzhledem k absenci odůvodnění stěžovatel považuje "neaplikaci" amnestie za svévoli, a dodává, že pokud existuje vícero výkladů citovaného ustanovení, mělo by se vycházet z výkladu pro něj co nejpříznivějšího. Za nepřípadnou pak stěžovatel považuje argumentaci krajského soudu ustanovením trestního zákoníku o zahlazení odsouzení, neboť amnestie jako ústavněprávní institut stojí nad ustanoveními tohoto tzv. jednoduchého práva, a má proto "aplikační přednost".

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti na straně jedné namítá, že obecné soudy svůj závěr, že amnestie nemůže pokrýt všechny stěžovateli uložené tresty, neodůvodnily, a tedy že jejich rozhodování nese rysy svévole, současně (ale) vyslovuje nesouhlas s právními názory krajského soudu, k nimž tento soud dospěl v odůvodnění svého usnesení, v němž také reagoval na stěžovatelovy námitky, jež znovu opakuje v nyní souzené ústavní stížnosti. Z uvedeného je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s interpretací a aplikací ustanovení čl. IV odst. 1 písm. b) a odst. 3 rozhodnutí o amnestii ze strany obecných soudů, přičemž jejich protiústavnost stěžovatel - s poukazem na jiný možný výklad - vyvozuje z porušení zásady in dubio pro reo.

7. Z napadeného rozhodnutí však neplyne, že by krajský soud zvažoval jako rovnocenné dvě interpretační varianty citovaného ustanovení, načež by se přiklonil k té, jež by byla ve stěžovatelův neprospěch, nýbrž stěžovatelem uplatňovaný výklad odmítl jako nesprávný. Tento svůj názor krajský soud řádně zdůvodnil, přičemž Ústavní soud nemá, co by mu mohl vytknout, a to ani z hlediska jeho věcné správnosti. Podstatou argumentace krajského soudu je logická úvaha, že z ustanovení upravujícího zahlazení odsouzení nelze vyvozovat rozsah amnestie, jde-li o prominutí trestu, neboť se jedná o dvě rozdílné otázky, jejichž vztah je takový, že nezbytným předpokladem zahlazení odsouzení podle čl. IV odst. 3 rozhodnutí o amnestii je prominutí trestu, zde konkrétně na základě čl. IV odst. 1 písm. b) rozhodnutí o amnestii. Otázka, zda mohou nastat účinky prvně uvedeného ustanovení, nedojde-li k prominutí všech trestů odsouzeného, rozhodnutím o amnestii výslovně řešena není, nicméně ji lze dovodit podle pravidel teleologického výkladu (rehabilitační účinek nemůže překročit agraciační účinek rozhodnutí prezidenta republiky), a tudíž odkaz krajského soudu na příslušná ustanovení trestního zákoníku (§ 105 odst. 5 a 6), které správnost takového výkladu dokládají, nutno pokládat za případný. Vzhledem k absenci kolize mezi trestním zákoníkem a rozhodnutím o amnestii, není třeba se námitkou "aplikační přednosti" dále zabývat.

8. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Nemohl ani vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť podmínky ustanovení § 62 odst. 4 (a eventuálně ani § 83 odst. 1) zákona o Ústavním soudu splněny nebyly.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru