Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1911/14 #1Usnesení ÚS ze dne 22.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OSZ Brno-venkov
POLICIE - KŘ policie Jihomoravského kraje, ÚO Brno-venkov - Oddělení hospodářské kriminality
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkorgán činný v trestním řízení
procesní postup
trestní stíhání
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1911.14.1
Datum podání03.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39, čl. 40 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 158, § 159b

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1911/14 ze dne 22. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Růženy Malé, zastoupené JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 25. 4. 2014, č. j. ZT 264/2013-20 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Brno-venkov, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 14. 3. 2014, č. j. KRPB-122488/TČ-2013-060381-JD, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě - rozhodl tak, že se v záhlaví označená usnesení orgánů činných v trestním řízení zrušují.

Policejní orgán shora uvedeným usnesením rozhodl ve smyslu § 159a odst. 1 tr. řádu o odložení věci podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (bod I.) a přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (bod II.), kterých se podle stěžovatelky měla dopustit Nikola Balášová.

Proti tomuto usnesení stěžovatelka coby poškozená podala stížnost, kterou Okresní státní zastupitelství Brno-venkov ústavní stížností rovněž napadeným usnesením zamítlo [§ 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu].

V uvedeném postupu orgánů činných v trestním řízení spatřuje stěžovatelka porušení svých výše označených základních práv; namítá, že tyto orgány se odmítly zabývat faktickými dopady jednání Nikoly Balášové na právo na ochranu vlastnictví a dospěly k věcně neudržitelným závěrům, že při zajištění formou směnky a za situace, kdy se stěžovatelka nezajímala, komu patří účty, na něž převáděla peněžní prostředky, jakož i o podrobnosti jejich údajného zhodnocování, nemůže dojít k naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem orgánů činných v trestním řízení, na základě kterého byla odložena trestní věc podezření ze spáchání konkretizovaných trestných činů.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou dle ustanovení čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neupravují "detailní otázky trestního práva", nýbrž stanoví nezpochybnitelné a základní konstitutivní principy státu a práva; výkladem ustanovení čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze pak dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je výlučně věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Proto pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999, U 29/14 SbNU 291), což platí i pro stěžovatelku.

V dané fázi trestního řízení nemohlo být jakkoli dotčeno ani její právo na spravedlivý proces; jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2064/10 ze dne 12. 8. 2010 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], v tzv. fázi prověřování dle § 158 až 159b tr. řádu příslušný orgán státu pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků, případně na základě trestního oznámení ve smyslu § 158 odst. 1, 2 tr. řádu. V tomto stadiu trestního řízení není dosud dán trestněprocesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle § 43 odst. 3 tr. řádu, a ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, tudíž nelze vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy. Obdobný názor zastává ostatně též Evropský soud pro lidská práva, jestliže konstantně judikuje, že čl. 6 Úmluvy se ve vztahu k poškozenému neaplikuje na fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání (viz např. rozhodnutí ze dne 2. 10. 2006 ve věci Duchoňová v. Česká republika, stížnost č. 29858/03). Konečně stojí za pozornost i závěr, který již na počátku své rozhodovací činnosti učinil Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997, jímž zaujal základní postoj k otázce subjektivního práva poškozené osoby na trestní stíhání v podmínkách moderního státu.

Dlužno však dodat, že s přezkoumávaným postupem orgánů činných v trestním řízení může být spojeno porušení jiných specifických základních práv, zejména pak práva na život ve smyslu čl. 2 Úmluvy [k tomu, resp. k povinnosti orgánu státu vést účinné vyšetřování, viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013 (dostupné z http://nalus.usoud.cz)] a práva nebýt mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu čl. 3 Úmluvy [viz usnesení sp. zn. I. ÚS 745/11 ze dne 17. 1. 2012 (dostupné tamtéž)], ve vztahu k nimž byly dovozeny - co do povinnosti státu k efektivnímu šetření - zásady odlišné; porušení takových práv stěžovatelky však v ústavní stížnosti tvrzeno není, a s ohledem na konkrétní okolnosti případu je taková možnost vyloučena (srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 1010/14 ze dne 3. 4. 2014).

Stěžovatelce nesvědčí ani nosné důvody usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4019/13 ze dne 26. 3. 2014 týkající se práva na ochranu soukromí a rodinného života ve smyslu ustanovení čl. 10 odst. 2, 3 Listiny a čl. 8 Úmluvy.

Ústavně garantovanou povinnost státu vést účinné vyšetřování oznámené trestné činnosti již nelze dovodit ve vztahu k tomu (konkrétnímu) právu na ochranu vlastnictví, které jako dotčené stěžovatelka identifikuje jednáním, způsobilým podle jejího názoru naplnit skutkovou podstatu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku.

Lze proto konstatovat, že ve věci stěžovatelky se uplatní obecné zásady zdrženlivosti, vyložené shora.

Na základě řečeného je namístě závěr, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru