Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1910/15 #1Usnesení ÚS ze dne 27.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
POLICIE - KŘ policie hl. města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování - Odbor hosopdářské kriminality
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkorgán činný v trestním řízení
procesní postup
trestní stíhání
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1910.15.1
Datum podání29.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 159a, § 160 odst.1

40/2009 Sb., § 209, § 348, § 12 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1910/15 ze dne 27. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Ivana Baláše, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 7. dubna 2015 č. j. 1 KZN 303/2013-85 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 12. prosince 2014 č. j. KRPA-202691-395/TČ-2013-000095-SEL, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 29. června 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), ze dne 12. prosince 2014 č. j. KRPA-202691-395/TČ-2013-000095-SEL byla odložena trestní věc pro podezření ze spáchání zločinu podvodu ve smyslu ustanovení § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny ve smyslu ustanovení § 348 odst. 1 trestního zákoníku, jichž se měl dopustit Josef Trejbal (dále též "podezřelý"). Stěžovatel v této trestní věci vystupoval v postavení poškozeného, kterému měla vzniknout škoda, stručně řečeno, tím, že mu Josef Trejbal předložil v rámci domlouvání se na společné budoucí spolupráci v oblasti stavby a provozu větrných elektráren dvě falešné veřejnoprávní smlouvy, údajně uzavřené mezi společnostmi Josefa Trejbala a Městským úřadem Potštát, čímž stěžovatele uvedl v omyl stran možností a příhodných podmínek pro jejich spolupráci, v důsledku čehož od stěžovatele získal částku 15 000 000 Kč. Policejní orgán v dané věci prošetřil řadu výpovědí všech klíčových osob, podrobil zkoumání padělané smlouvy, jakož i podpisy na nich, a provedl finanční šetření Josefa Trejbala. Poté trestní věc napadeným usnesením podle ustanovení § 159a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), odložil se závěrem, že původní podezření nebylo dle něj potvrzeno. Zejména se u podezřelého nepodařilo prokázat úmyslné zavinění, neboť žádný z provedených důkazů nepotvrzuje skutečnost, že Josef Trejbal o nepravosti jím předkládaných smluv věděl, když výpovědi ostatních osob jsou v tomto směru neurčité a rozporné a sám podezřelý se při jednání s orgány veřejné správy nechal v dané věci zastupovat jinou osobou. Ani chování stěžovatele, vysledované dlouho před spácháním údajné trestné činnosti, nevykazuje dle policejního orgánu znaky podvodného jednání. Vzhledem k obchodněprávnímu pozadí celé věci dospěl pak policejní orgán k závěru, že účastníci obchodních vztahů musí primárně dbát ochrany svých majetkových zájmů sami, což stěžovatel v potřebné míře nečinil. Policejní orgán rozhodl, že bude dále v samostatném řízení prověřovat podezření ze spáchání trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny ve smyslu ustanovení § 348 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se mohl dopustit neznámý pachatel vytvořením výše uvedených zfalšovaných veřejnoprávních smluv. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství") zamítlo napadeným usnesením jako nedůvodnou, když se plně ztotožnilo s právními i skutkovými závěry policejního orgánu a věc uzavřelo s tím, že stěžovatel měl sám více dbát ochrany svých zájmů způsobem, jakým to bez výrazných komplikací činili jiné subjekty jednající s podezřelým.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel je toho názoru, že postupem orgánů činných v trestním řízení v dané věci došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zejména překročením kompetencí policejního orgánu. Ten totiž v napadeném usnesení odložil trestní věc s tím, že v dané věci nebylo prokázáno úmyslné zavinění jakožto nezbytný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu ustanovení § 209 trestního zákoníku. Dle stěžovatele byly v dané věci splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání, neboť všechny okolnosti nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin, a zároveň byl dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchal podezřelý. Odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a názory obsažené v odborné literatuře podporuje stěžovatel názor, že policejní orgán nemá zkoumat naplnění všech znaků trestného činu, nýbrž toliko prověřit všechny relevantní okolnosti a při splnění výše uvedených podmínek zahájit trestní stíhání. Hodnocením naplnění všech znaků uvedené skutkové podstaty jednal policejní orgán nad rámec svých zákonných pravomocí a fakticky tak nahrazoval činnost veřejné žaloby nebo dokonce soudu. Tímto jednáním pak porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, když svým postupem nezajistil dostatečnou ochranu jeho oprávněným zájmům, jakožto poškozeného v trestním řízení. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ze shora uvedených skutečností vyplývá, že v daném případě musel Ústavní soud posoudit otázku, zda orgány činné v trestním řízení porušily stěžovatelovo ústavní právo na efektivní vyšetřování tvrzeného zásahu do jeho ústavních práv. Uvedené právo není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, svůj subsidiární aspekt ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Obzvláště u trestné činnosti způsobující zásah pouze do majetkových práv je nutné vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby (srov. zejména bod 19 nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska pouze v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy (život, zdraví, sexuální důstojnost, apod.), v nichž poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami.

7. Zároveň je třeba zdůraznit, že právu na účinné vyšetření odpovídá povinnost státu, avšak logicky pouze povinnost uplatnění prostředků a nikoliv dosažení výsledku (srov. zejména bod 18 nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12). Povinností orgánů činných v trestním řízení je zajistit, aby proběhlo řádné a konkrétním okolnostem té které věci adekvátní trestní vyšetřování, a příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby. Uvedenou povinnost nicméně nelze chápat jako nutnost trestního stíhání nějaké osoby v každém případě, v němž někomu vznikne trestněprávně relevantní újma. Trestní právo je naopak přísně ovládáno zásadou subsidiarity trestní represe, dle níž je trestněprávní řešení kolize právních zájmů možné až jako poslední účinná možnost nápravy, nelze-li očekávat dostatečnou nápravu skrze jiné právní či mimoprávní prostředky ochrany (srov. ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku). Tato zásada přitom zavazuje všechny orgány činné v trestním řízení, a sice v rámci jim svěřených kompetencí. Uvedenému právu na účinné vyšetřování tedy odpovídá především povinnost zjistit všechny v případě rozhodující skutkové okolnosti a učinit o nich logický a ústavně konformní závěr. Výklad trestněprávních předpisů je zásadně výhradní doménou orgánů činných v trestním řízení a Ústavní soud by do jejich činnosti mohl v tomto směru zasáhnout toliko v případě zjevné svévole nebo existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry z jejich obsahu vyvozenými.

8. V posuzovaném případě spatřuje stěžovatel poškození svých zájmů výhradně v majetkovém úbytku. V ústavní stížnosti brojí stěžovatel výhradně proti výsledku, tedy proti právnímu názoru rozhodujících orgánů činných v trestním řízení stran naplnění (resp. nenaplnění) znaků skutkové podstaty trestného činu. Je přitom třeba odmítnout tvrzení, že by policejní orgán, na nějž dohlíží státní zastupitelství, neměl kompetenci odložit trestní věc na základě posouzení naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Ústavní soud považuje za ústavně konformní takový výklad ustanovení § 159a trestního řádu, který takovou kompetenci policejnímu orgánu dává, neboť podložené podezření z trestného činu, jakožto podmínka zahájení trestního stíhání dle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu, lze racionálně chápat pouze jako podezření z naplnění všech znaků jeho skutkové podstaty. Toto podezření sice nemusí být potvrzeno ve stejné intenzitě jako při podávání obžaloby, nebo dokonce vynášení odsuzujícího rozsudku, přesto však musí být podloženo zjištěnými skutečnostmi a zjišťování dalších skutečností musí dávat realistickou možnost naplnění účelu trestního řízení ve smyslu ustanovení § 1 trestního řádu. To z hlediska ochrany základních práv a svobod souvisí s obecně přijímaným závěrem, že již trestní stíhání představuje zásadně zásah do ústavních práv obviněné osoby, jež musí být vyvážen dostatečným veřejným zájmem, kterým je právě uvedený smysl trestního řízení. Práva poškozených jsou v tomto směru relevantní toliko v mezích výše uvedeného práva na účinné vyšetřování. Konečně stěžovatel, brojící proti výkonu pravomocí náležejících veřejné žalobě policejním orgánem, přehlíží, že dvě státní zastupitelství postupu policejního orgánu přisvědčila.

9. Z hlediska práva na účinné vyšetřování je pro danou věc důležité, že orgány činné v trestním řízení po značnou dobu zjišťovaly velmi pečlivě skutkový stav, a to výslechem několika osob, opatřením relevantních znaleckých zkoumání a listin. Sám stěžovatel přitom ani nenaznačuje, jaké další úkony opomněly orgány činné v trestním řízení provést. Trestnou činnost se tedy z hlediska příslušných orgánů činných v trestním řízení nepodařilo prokázat, přičemž jejich konkrétní závěry, na něž Ústavní soud pro stručnost odkazuje, nelze považovat za svévolné či extrémně rozporné s obsahem provedených důkazů. Z hlediska ochrany ústavních zájmů stěžovatele, představujících nápravu majetkové újmy, vzal Ústavní soud v souladu s jeho dřívější rozhodovací praxí v potaz druh tvrzené újmy, skutkové okolnosti případu, obchodněprávní povahu celého pozadí věci, procesní a důkazní možnosti stěžovatele oproti orgánům činných v trestním řízení, jakož i důvody, pro něž se stěžovatel ocitl v dnes napravované situaci, a dospěl k závěru, že nepokračování v trestním řízení je v dané věci ústavně přijatelný postup. Žádná z uvedených okolností totiž nenaznačuje, že by byla stěžovateli způsobena závažná nenahraditelná újma, jejíž dostatečné nápravy by se nedalo reálně domoci prostřednictvím procesních prostředků dostupných běžné soukromé osobě, kupř. žalobou na náhradu škody způsobené nepoctivým obchodním jednáním. Vzhledem k neprokázání kriminálního zavinění nepovažuje Ústavní soud za nespravedlivé přenesení odpovědnosti (a s ní spojenými náklady) za vedení soudního řízení, jehož cílem by měla být náprava tvrzené újmy, na stěžovatele. Odhlédnout nelze ani od pokračujícího trestního řízení ve věci přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny ve smyslu ustanovení § 348 odst. 1 trestního zákoníku, které může do budoucna mít vliv i na stěžovatelem napadené řízení.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru