Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 191/06Nález ÚS ze dne 25.01.2007K doručování odvolání účastníku řízení ve věcech nákladů řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní ústavní principy/demokratický právní st... více
Věcný rejstříkúčastník řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 14/44 SbNU 183
EcliECLI:CZ:US:2007:3.US.191.06
Datum vyhlášení13.02.2007
Datum podání13.02.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 18


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 191/06 ze dne 25. 1. 2007

N 14/44 SbNU 183

K doručování odvolání účastníku řízení ve věcech nákladů řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 ve věci ústavní stížnosti TBWA Praha, s. r. o., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2005 č. j. 3 Cmo 156/2005-71, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi SALVETE 1990, a. s., náklady řízení.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005 č. j. 3 Cmo 156/2005-71, kterým bylo usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2005 č. j. 13 Cm 1013/2004-62 v jeho výroku pod bodem III změněno tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi (v dřívějším řízení žalované SALVETE 1990, a. s.) náklady řízení ve stanovené výši.

Stěžovatelka je přesvědčena, že napadené usnesení odvolacího soudu porušilo její procesní práva a rovnost účastníků řízení, zaručenou v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.

Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje v tom, že v řízení vedeném u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cmo 156/2005 nebylo právnímu zástupci stěžovatelky (tím méně pak stěžovatelce samé) doručeno odvolání žalované směřující do výroku pod bodem III usnesení soudu prvního stupně, takže se stěžovatelka nemohla seznámit s jeho obsahem a řádně se k němu vyjádřit, a to navíc za situace, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení bez jednání.

V další části návrhu stěžovatelka uvádí, že obecným soudem aplikované ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) a ustanovení § 210 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") je třeba vykládat sice v souladu s účelem soudního řízení, ale především ve shodě s ústavními požadavky kladenými na takové řízení. V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na závěry Ústavního soudu vyjádřené v jeho nálezu ze dne 13. 11. 2003 sp. zn. III. ÚS 202/03, resp. v nálezu ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 310/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 132, a svazek 38, nález č. 180), jakož i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která v takových případech zdůrazňuje nezbytnost "rovnosti zbraní" účastníků řízení.

S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze s odůvodněním, že by výkon oprávnění přiznaný napadeným rozhodnutím znamenal pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká v důsledku odložení výkonu napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze může vzniknout vedlejšímu účastníkovi.

II.

Ústavní soud si k posouzení námitek stěžovatelky vyžádal spis vedený Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1013/2004, z něhož zjistil následující skutečnosti:

Stěžovatelka (v dřívějším řízení žalobkyně) se žalobou proti vedlejšímu účastníkovi - společnosti SALVETE 1990, a. s., domáhala vydání platebního rozkazu pro částku 441 017,40 Kč s příslušenstvím. Ve smlouvě o úplném reklamním servisu ze dne 17. 1. 2003 (č. l. 12) uzavřené mezi oběma účastníky, která tvořila přílohu žaloby, bylo v části V. pod bodem 7. uvedeno, "že případné spory se strany zavazují řešit především dohodou. Pouze v případě, že k dohodě nedojde, bude spor rozhodnut Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR v Praze ...".

Přes výše uvedenou rozhodčí doložku vydal soud prvního stupně dne 6. 10. 2004 platební rozkaz č. j. Ro 487/2004-55, jímž uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit předmětnou částku včetně uvedených úroků z prodlení a náhradu nákladů řízení.

Proti výše označenému platebnímu rozkazu podal vedlejší účastník odpor s tím, že ho odůvodní dodatečně. Soud prvního stupně vedlejšímu účastníkovi uložil, aby se ve lhůtě 14 dnů od doručení výzvy vyjádřil k žalobě a v téže lhůtě předložil, resp. navrhl důkazy, jichž se ve věci dovolává.

Soud prvního stupně dne 24. 1. 2005 usnesením č. j. 13 Cm 1013/2004-62, které mimo výrok pod bodem III nabylo právní moci dne 17. 5. 2005, řízení ve věci samé zastavil (výrok pod bodem I), stěžovatelce vrátil zaplacený soudní poplatek (výrok II) a rozhodl, že "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení" (výrok III).

V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že při svém rozhodování vycházel z vyjádření vedlejšího účastníka (údajně doručeného označenému soudu dne 30. 11. 2005), který namítal, že s ohledem na tzv. rozhodčí doložku obsaženou ve smlouvě o úplném reklamním servisu ze dne 17. 1. 2003 není dána pravomoc obecného soudu. Z tohoto důvodu soud prvního stupně postupoval ve smyslu ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. a řízení zastavil.

Proti náhradově nákladovému výroku (označenému III) se vedlejší účastník odvolal, přičemž především namítal, že v této otázce mělo být postupováno podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť procesní zavinění na zastavení řízení je na straně stěžovatelky; proto navrhoval, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení (č. l. 66-67).

Ze záznamu o předložení věci k rozhodnutí o odvolání se zjišťuje (č. l. 69), že soud prvního stupně předložil předmětný spis spolu s odvoláním odvolacímu soudu, aniž odvolání vedlejšího účastníka doručil stěžovatelce.

Odvolací soud poté rozhodl o odvolání bez nařízení jednání usnesením ze dne 15. 12. 2005 č. j. 3 Cmo 156/2005-71, kterým usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku III změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi k rukám jeho právního zástupce na náhradu nákladů řízení částku 45 541,30 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení. Odvolací soud uložil dále stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi v předmětném rozhodnutí uvedenou konkrétní částku na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že v řízení postupoval podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. (tedy aniž by k projednání odvolání nařizoval jednání), a protože dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, má vedlejší účastník ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly před soudem prvního stupně.

III.

Účastník řízení - Vrchní soud v Praze, proti jehož usnesení ústavní stížnost směřuje, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) vyjádřil podáním podepsaným předsedou senátu JUDr. Jiřím Mackem, v němž předseda senátu vyslovil názor, že Ústavní soud by měl "zásadně" odmítat jako zjevně neopodstatněné ty ústavní stížnosti, které napadají pouze výroky rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, jež však nejsou rozhodnutími ve věci samé.

Účastník řízení se rovněž domnívá, že by Ústavní soud měl při svém rozhodování uplatňovat zásadu "de minimis non curat praetor", která umožňuje z rozhodování vyloučit věci svým obsahem a dalším dopadem bagatelní, o něž jde i v projednávané věci. K předmětu projednávané věci, tj. náhradově nákladovému výroku, účastník řízení odkázal na právní názor Ústavního soudu vyjádřený např. v jeho nálezu ze dne 16. 2. 2006 sp. zn. III. ÚS 607/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 39), citovaný rovněž v usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 370/06 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno), který je nutné respektovat i v projednávané věci.

Protože, jak zdůrazňuje účastník řízení, ústavní stížností napadený výrok pod bodem III usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005 č. j. 3 Cmo 156/2005-71 splňuje požadavky Ústavního soudu uvedené ve výše označených rozhodnutích Ústavního soudu, navrhuje odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, případně ji zamítnout, a pro takový případ účastník řízení souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

K ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník řízení SALVETE 1990, a. s., který uvedl, že od stěžovatelky dosud neobdržel jemu přisouzenou náhradu nákladů řízení; s ohledem na projednávanou ústavní stížnost však proti stěžovatelce dosud nepodal návrh na výkon rozhodnutí.

Ústavní stížnost považuje vedlejší účastník za nedůvodnou, neboť postup účastníka řízení ve věci odvolání proti výroku pod bodem III usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2005 č. j. 13 Cm 1013/2004-62 byl zcela v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., a tedy i ústavně konformní.

K stěžovatelkou tvrzenému porušení práva na rovnost účastníků řízení by údajně nemohlo dojít, pokud by se stěžovatelka řádně zajímala o průběh projednávané věci až do nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení a náhradě nákladů řízení.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že jak stěžovatelka v podání ze dne 29. 11. 2006, tak i účastník řízení v podání ze dne 30. 11. 2006 a konečně i vedlejší účastník v podání ze dne 7. 12. 2006 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a protože Ústavní soud má i nadále za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

IV.

Po zvážení obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 1013/2004, námitek stěžovatelky i vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že nedoručením odvolání vedlejšího účastníka stěžovatelce a nenařízením soudního jednání k projednávání odvolání nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.

Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Důvod k zásahu Ústavního soudu je dán např. tehdy, jestliže obecné soudy při interpretaci norem jednoduchého práva postupují svévolně (např. nerespektováním kogentní normy) anebo jejich interpretace je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), kteréžto postupy zakládají dotčení na základních právech a svobodách (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 a III. ÚS 607/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 15, nález č. 98, a svazek 40, nález č. 39).

Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 65).

Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není, s ohledem na shora uvedené principy, úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný z těchto předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.

Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavních práv v tom, že obecné soudy vadně interpretovaly ustanovení § 210 odst. 1 a § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.

Dle ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. "nejde-li o případy uvedené v § 208 nebo v § 209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům". V ustálené soudní praxi je toto ustanovení vykládáno s použitím argumentu a contrario tak, že v případech, kdy odvolání směřuje toliko do výroku o nákladech řízení (který není výrokem "ve věci samé"), nemusí být stejnopis odvolání ostatním účastníkům doručován. Stejný výklad zastává také odborná literatura (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1106).

Dle ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. "jednání není třeba nařizovat, jestliže ... odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti".

Ústavní soud se již dříve ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 310/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 180) zabýval návrhem na zrušení ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. ve slovech "ve věci samé", a ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ve slovech "odvolání se týká toliko nákladů řízení". Uvedený návrh však Ústavní soud neshledal důvodným. Aniž Ústavní soud v souladu se svou judikaturou přistoupil ke zrušení citovaných ustanovení, usměrnil interpretaci těchto ustanovení ústavně konformním způsobem; dotčená ustanovení občanského soudního řádu mohou být v každém jednotlivém občanskoprávním procesu interpretována způsobem, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků sporu.

Je skutečností, že ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 202/03 a IV. ÚS 310/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 132, a svazek 38, nález č. 180), na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, Ústavní soud vyslovil, že interpretace ustanovení § 210 odst. 1 a § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. nesmí být taková, že ve všech případech podaného odvolání proti výrokům o nákladech řízení nemusí být odvolání ostatním účastníkům doručováno a že o podaném odvolání není nikdy zapotřebí nařizovat jednání. Ústavní soud v těchto nálezech vyslovil, že takový postup obecných soudů v některých případech porušuje ústavně chráněné právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. V těchto nálezech je však zřetelně konstatováno, že k takovému porušení ústavních práv došlo za určitých konkrétních skutkových okolností vážících se k daným případům. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 310/05 se výslovně říká, že obecný soud v každém jednotlivém případě "s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci" musí uvážit vhodnost a účelnost doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům řízení a vhodnost a účelnost nařízení jednání k projednání odvolání.

V nálezu sp. zn. III. ÚS 639/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 15) Ústavní soud připomíná, že z principu rovnosti účastníků v kontradiktorním soudním řízení, resp. z principu rovnosti zbraní vyplývá, že za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální vyjádření účastníků k podanému odvolání mohou ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, je soud povinen doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv. V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný z těchto předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.

Ústavní princip rovnosti stran, resp. princip "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není porušen ve všech případech, kdy s použitím ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. soud nedoručí stejnopis odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení ostatním účastníkům řízení. K porušení tohoto ústavního principu nedochází ani ve všech těch případech, kdy s použitím ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. odvolací soud nenařídí k projednání odvolání jednání. Při zvažování toho, zda stejnopis odvolání je třeba doručovat ostatním účastníkům řízení a zda má být nařízeno jednání, je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu.

Jestliže z předchozího průběhu řízení a z podaného odvolání je zcela zřejmé, že případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu, není zapotřebí trvat na doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům a na nařízení jednání odvolacího soudu. Tak je tomu např. za situace, kdy účastník v dosavadním průběhu řízení nijak nezpochybnil ani skutkový základ, ani právní závěry, z nichž se vychází při stanovení náhrady nákladů řízení.

V nynější věci skutkové okolnosti případu nejsou analogické těm, o nichž bylo rozhodováno v nálezech sp. zn. III. ÚS 202/03 a IV. ÚS 310/05. K zastavení řízení soudem prvního stupně tu došlo proto, že obecný soud s ohledem na uplatněnou námitku uzavřené rozhodčí doložky, obsažené ve smlouvě ze dne 17. 1. 2003, shledal, že není dána jeho pravomoc, a proto řízení podle ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Za této situace odvolací soud správně usoudil, že vinu za zastavení řízení z procesního hlediska je třeba jednoznačně přičíst žalobci (stěžovatelce) a že právo na náhradu nákladů řízení má žalovaný.

Závěr odvolacíhosoudu o procesním zavinění stěžovatelky a z něj vyplývající výrok o náhradě nákladů řízení pokládá Ústavní soud za správný a za náležitě odůvodněný v rozhodnutí napadeném ústavní stížností. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti ani náznakem neuvádí, jakým způsobem by se potenciálně na výsledku sporu mělo projevit to, že by jí soudem byl doručen stejnopis odvolání podaného protistranou, eventuálně by odvolací soud nařídil ve věci jednání, tj. jaké argumenty by chtěla před odvolacím soudem uplatnit ohledně svého procesního zavinění vedoucího k zastavení řízení a jak by tím chtěla ovlivnit výrok o nákladech řízení ve svůj prospěch. Skutečnost, kterou stěžovatelka dodatečně uvedla ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2006, že totiž by mohla nárok na náhradu nákladů řízení uplatněný žalovaným zohlednit při formulaci dohody o vzájemném vypořádání práv a pohledávek, k jejímuž uzavření údajně došlo v průběhu arbitrážního sporu, není z hlediska řízení o ústavní stížnosti relevantní. Jde totiž toliko o hypotetickou úvahu, nemající žádný význam pro posouzení souladu napadeného rozhodnutí s ústavně zaručenými lidskými právy a svobodami.

Toliko obiter dictum chce Ústavnísoud připomenout zásadu vyslovenou např. v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 679/05 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno), že totiž i v těch případech, kdy je shledáno porušení norem obyčejného práva (což ovšem v nyní projednávaném případě shledáno nebylo), Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny (obdobně kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněna). Napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva.

Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavnísoud k závěru, že Vrchní soud v Praze napadeným usnesením neporušil ústavně chráněná práva stěžovatelky, a proto podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zamítl.

Ústavnísoud nevyhověl návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť pro tento postup neshledal důvod.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru