Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 191/04Usnesení ÚS ze dne 27.05.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu... více
Věcný rejstříkazyl
Správní řízení
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.191.04
Datum podání26.03.2004
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 10 odst.2, čl. 36 odst.2

209/1992 Sb., čl. 8 odst.1

326/1999 Sb., § 119, § 171 písm.c, § 171 písm.d

71/1967 Sb., § 33


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 191/04 ze dne 27. 5. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 27. května 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. U., právně zastoupeného JUDr. T. H.advokátem proti rozhodnutí Policie České republiky- Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 18. 1. 2004, č. j. SCPP-6443/C-207-2003, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a spojené rovněž s návrhem na zrušení ust. § 171 písm. c) a d) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 3. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Policie ČR-Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 18. 1. 2004, č. j. SCPP-6443/C-207-2003, a to pro porušení čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 3, čl. 6, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (dále jen "Úmluva proti mučení"). Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Dále stěžovatel v podané ústavní stížnosti navrhl zrušení ust. § 171 písm. c) a d) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Policie ČR - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 18. 1. 2004, č. j. SCPP-6443/C-207-2003, bylo podle ust. § 59 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha, Oddělení cizinecké policie Praha západ ze dne 30. 10. 2003, č. j. SCPP-1828/PH-X-2003, kterým bylo stěžovateli dle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zák. č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti na dva roky do 30. 10. 2005.

Prvostupňový právní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že šetřením bylo zjištěno, že cizinec na území ČR přicestoval jako turista v listopadu 2001. Několik dní po svém příjezdu, aby si zde zlegalizoval svůj pobyt, požádal o udělení azylu. Žádost vzal dne 24. 4. 2003 zpět, rozhodnutí o zastavení řízení ve věci azylu nabylo právní moci dne 5. 5. 2003. Cizinci bylo vydáno výjezdní vízum s platností do 20. 5. 2003, v době jeho platnosti však nevycestoval. Cizinec podal žádost o trvalý pobyt a z toho důvodu mu bylo prodlouženo výjezdní vízum do 1. 7. 2003, v této lhůtě opět nevycestoval a zdržoval se na území ČR neoprávněně. Po pobytové kontrole uskutečněné 15. 7. 2003 hlídkou Policie ČR, Oddělení kontroly pobytu Praha, bylo cizinci vydáno vízum s platností do 10. 8. 2003. Dne 12. 8. 2003 se cizinec dostavil na předvolání na Oddělení cizinecké policie Praha západ, ačkoliv se již neměl zdržovat na území ČR, a bylo mu vydáno výjezdní vízum do 24. 8. 2003. V této lhůtě cizinec opět z území ČR nevycestoval a zdržoval se zde neoprávněně až do 30. 10. 2003, čímž porušil ust. § 103 písm. n) zák. č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tímto svým jednáním cizinec naplnil podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění dle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 cit. zákona. Dále je v odůvodnění rozhodnutí poukázáno na ust. § 3 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého jsou správní orgány povinny chránit zájmy státu a společnosti, práva a zájmy občanů a organizací, a důsledně vyžadovat plnění jejich povinností. Doba platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění na dva roky je vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dle názoru správního orgánu prvního stupně adekvátní, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že cizinec má na území ČR manželku. Správní orgán rovněž posoudil přiměřenost dopadů vydání rozhodnutí o správním vyhoštění z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života cizince. Písemné vyhotovení rozhodnutí o správním vyhoštění převzali pan U. a paní U. osobně dne 30. 10. 2003.

Prvostupňové rozhodnutí správního orgánu napadli stěžovatel i jeho manželka odvoláním. Na základě podaného odvolání přezkoumal napadené rozhodnutí odvolací orgán v souladu s ust. § 59 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že skutkový stav byl správním orgánem prvního stupně spolehlivě zjištěn a rovněž i správně právně posouzen, a proto odvolací orgán rozhodl o zamítnutí odvolání a potvrzení napadeného rozhodnutí, když se shodl se závěrem prvostupňového orgánu, že závažnost protiprávního jednání cizince a zájem na ochraně zájmů státu a společnosti plně odůvodňují vydání rozhodnutí o správním vyhoštění.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že prvostupňový správní orgán, ani odvolací správní orgán při ukládání správního vyhoštění neposoudily dopad svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele. Stěžovatel považuje za protiprávní takový postup, kdy prvostupňový správní orgán nevyřizuje ve lhůtě uložené mu zákonem, či odmítá veškeré jeho žádosti o povolení k pobytu, vyčká, až žadateli vyprší platné vízum, po té mu ukládá správní vyhoštění a následně mu žádosti zamítá s odůvodněním, že porušil pobytový režim. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že vyvinul maximální úsilí k tomu, aby na území ČR setrval legálně, a to do doby vydání rozhodnutí, kdy v době vedení řízení ve věci jeho žádosti měl a musel být prvostupňovému správnímu orgánu k dispozici. Stěžovatel poukazuje na to, že příslušné orgány ČR mají právo rozhodnout ve věci trvalého pobytu dle svého uvážení, stěžovatel má ovšem, jak uvádí v ústavní stížnosti, právo setrvat na území, dokud nebude ve věci pravomocně rozhodnuto, a to s ohledem na procesní práva zaručená mu Listinou, z nichž mnohá z nich lze realizovat pouze osobně. Správní orgány se podle stěžovatele meritorně nezabývaly otázkou, zda byl stěžovatel vystaven mučení či nelidskému zacházení, ačkoliv stěžovatel takovou námitku uplatnil. Správní orgán pouze uvedl, že stěžovatel vzal svou žádost o azyl zpět, a vzdal se tak práva na věcné posouzení této skutečnosti. Správní orgány se tedy uvedenou otázkou nezabývaly, ačkoli podle stěžovatele mají tuto povinnost ze zákona i bez návrhu,

V ústavní stížnosti dále stěžovatel namítá i porušení svých procesních práv tím, že prvostupňový správní orgán zahájil řízení a vydal rozhodnutí v týž okamžik. Tímto postupem bylo stěžovateli znemožněno vyhledat během několika minut trvání správního řízení v prvním stupni právní pomoc, taktéž se stěžovatel nemohl vyjádřit ani k prováděným důkazům. Tím, že zahájení řízení bylo fakticky totožné s prvoinstančním rozhodnutím ve věci, došlo podle stěžovatele ke zkrácení jeho práva na odvolání, protože faktické rozhodování, kdy se mohl stěžovatel k problému vyjádřit, proběhlo pouze v odvolacím řízení. Ani v odvolacím řízení nebyl stěžovatel vyrozuměn správním orgánem o svém právu uplatnit své námitky a seznámit se s obsahem spisu před vydáním rozhodnutí. Kromě toho došlo podle stěžovatel ke zkrácení práva na odvolání. Další významné pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že před zahájením řízení, které skončilo vydáním ústavní stížností napadeného rozhodnutí, rozhodoval prvostupňový správní orgán již jednou o téže věci. Z rozhodnutí jednajících správních orgánů je navíc podle stěžovatele patrné, že byla vydávána jako sankční opatření, nikoliv jako preventivní opatření. A stěžovatel tak byl potrestán sankcí, která není v řízení o přestupcích vůbec přípustná.

Dne 7. 4. 2004 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání manželky stěžovatele paní M. U., ve kterém tato Ústavnímu soudu sdělila, že dne 29. 3. 2004 opustila společnou domácnost se stěžovatelem a podává žádost o rozvod manželství k Obvodnímu soudu pro Prahu 3.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u správního orgánu pod sp. zn. SCPP-1828/PH-X-2003, sp. zn. SCPP-6443/C-207-2003, jakož i vyjádření Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie k projednávané věci.

Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 7. 5. 2004, uvedlo, že správní řízení bylo vedeno v souladu s právními předpisy. Důvodem správního vyhoštění byla v případě stěžovatele skutečnost, že se stěžovatel zdržoval na území ČR neoprávněně nejméně od 24. 8. 2003 do 30. 10. 2003 po uplynutí doby platnosti víza, přičemž tento neoprávněný pobyt byl již čtvrtým případem, kdy cizinec nerespektoval dobu platnosti výjezdního víza a ve stanovené lhůtě neopustil území ČR. Podle vyjádření správního orgánu v případě správního vyhoštění stěžovatele nedošlo k porušení v ústavní stížnosti uvedených ústavně zaručených práv (práva na respektování soukromého a rodinného života, práva na ochranu před mučením a nelidským či ponižujícím zacházením a práva nebýt vydán či vyhoštěn do státu, kde takové zacházení hrozí, a konečně práva na spravedlivý proces). Sňatek na území ČR uzavřel cizinec necelý rok před podáním žádosti o povolení k pobytu. Provedeným šetřením na poslední společné adrese manželů U. bylo zjištěno, že se jedná o velmi hlučnou rodinu, z domácnosti jsou velmi často slyšet bouřlivé hádky. Posledních několika měsících manželé U. podle názoru správního orgánu nepobývají na stejné adrese, tj. ani ve společné domácnosti. Navíc respektování rozhodnutí o správním vyhoštění cizincem, jak uvádí Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, zcela nevylučuje jeho kontakty s manželkou mimo území ČR. Další podstatnou okolností je skutečnost, že do své žádosti o povolení k pobytu na území ČR ze dne 5. 5. 2003 pan U. mimo jiné uvedl, že má dítě narozené dne 12. 1. 2000 pobývající na území Nigérie, kde žijí rovněž jeho čtyři sourozenci. Podle vyjádření správního orgánu lze tedy pochybovat o pevnosti rodinných vazeb cizince k území ČR, cizinec zde pobývá poměrně krátkou dobu, se svou současnou manželkou nesdílí společnou adresu a celá jeho rodina včetně malého dítěte pana U. pobývá v Nigérii.

K dalšímu důvodu podání stížnosti Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie podotýká, že cizinec vzal sám zpět svou žádost o udělení azylu na území ČR, a tím se vzdal práva na věcné posouzení jím uváděných důvodů, bránících mu v návratu do vlasti. Z uvedeného správní orgán dovozuje, že by jistě tak neučinil, pokud by důvody nemožnosti návratu do země jeho původu byly natolik závažné, jak tvrdí. Rozhodnutí o správním vyhoštění navíc podle správního orgánu neurčuje, ve které zemi má cizinec nadále pobývat, stanoví mu pouze povinnost vycestovat z území ČR a po určitou dobu se zdržovat mimo toto území.

K poslednímu bodu ústavní stížnosti Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie uvádí, že správní vyhoštění panu U. bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Cizinec se zde opakovaně dopustil protiprávního jednání, a neposkytoval tak záruku, že by jeho další pobyt zde byl v souladu s právními předpisy ČR. Správní orgán poukázal na ust. § 3 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého jsou správní orgány povinny chránit zájmy státu a společnosti, práva a zájmy občanů a organizací, a důsledně vyžadovat plnění jejich povinností. Je v obecném zájmu, aby platné právní předpisy byly dodržovány a zdržovali se zde pouze ti cizinci, kteří tyto normy respektují. V případě správního vyhoštění pana U. dospělo Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie k závěru, že závažnost jeho protiprávního jednání a zájem na ochraně zájmů státu a společnosti plně odůvodňují vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Tímto opatřením, připouští správní orgán, bezpochyby bude zasaženo do rodinných vazeb cizince a jeho manželky, nikoli však nepřiměřeně závažnosti cizincova protiprávního jednání, to s ohledem k možnosti uskutečňovat tyto vazby mimo území ČR, i ke skutečnosti, že příbuzní pana U. včetně jeho čtyřletého syna nepobývají na území ČR. V průběhu řízení o udělení správního vyhoštění, uvádí správní orgán, bylo přihlédnuto k ust. § 119 odst. 4 zák. č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tato skutečnost byla důvodem stanovení doby platnosti správního vyhoštění nikoli v nejvyšší možné délce dle zákonem stanoveného rozpětí. V této souvislosti upozornil správní orgán na žádost o povolení k pobytu na území ČR ze dne 5. 5. 2003, ze které vyplývá, že dítě pana U narozené v roce 2000 pobývá v Nigérii. Ve světle této skutečnosti je podle správního orgánu zpochybnitelné, že se soukromý život cizince odehrává výhradně na území ČR. Manželství uzavřené s paní T.státní příslušnicí ČR, je bezdětné. Správní orgán je proto toho názoru, že uložené správní vyhoštění je vždy zásahem do soukromého a rodinného života cizince, v daném případě však důsledky tohoto opatření vzhledem k závažnosti a povaze protiprávního jednání cizince nepovažuje Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie za nepřiměřené.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Dle ust. § 103 písm. n) zák. č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je cizinec mimo povinností stanovených v jiných ustanoveních tohoto zákona dále povinen pobývat na území pouze s platným cestovním dokladem a vízem, pokud tento zákon nestanoví jinak (v daném případě zákon jinou úpravu neobsahuje).

Dle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zák. č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou platnosti až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území po uplynutí doby platnosti víza nebo doby pobytu na území stanovené vízem nebo bez víza, ač k tomu není oprávněn.

Při výkonu státní správy v rámci své působnosti podle zák. č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při rozhodovací činnosti postupuje policie a Ministerstvo zahraničních věcí ČR podle zák. č. 71/1967 Sb., zákona o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, správního řádu. Ustanovení § 168 zák. č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanoví výjimky, na něž se správní řád nevztahuje, ust. § 169 cit. zák. pak stanoví odchylky od správního řádu.

V řízení před správním orgánem je povinností správního orgánu respektovat základní pravidla řízení, vyplývající z ust. § 3 zák. č. 71/1967 Sb., zákona o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, vyjadřující v obecné formě hlavní zásady správního řízení, rozvedené a konkretizované v dalších zákonných ustanoveních.

Dle ust. § 3 odst. 2 cit. zákona jsou správní orgány povinny postupovat v řízení v úzké součinnosti s občany a organizacemi a dát jim vždy příležitost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí, a uplatnit své návrhy. Občanům a organizacím musí správní orgány poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu.

K námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí, že ve vyžádaném spisovém materiálu se nachází sdělení Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha, Oddělení cizinecké policie Praha západ ze dne 30. 10. 2003, o zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění stěžovatele. Stěžovatel byl dle předmětného sdělení seznámen s tím, že jako účastník správního řízení má ve smyslu ust. § 33 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, právo vyjádřit se před projednáním podkladů pro vydání rozhodnutí k jejich obsahu, ke způsobu zjištění a navrhovat jejich doplnění. Své připomínky či návrhy má účastník řízení možnost vyjádřit do protokolu o zahájení správního řízení. Dle protokolu o vyjádření účastníka správního řízení sepsaného dne 30. 10. 2003 na Policii ČR, Oblastním ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha, Oddělení cizinecké policie Praha západ, byl pohovoru u správního orgánu se stěžovatelem přítomen tlumočník T. B. a stěžovatel svým podpisem stvrdil, že překladu rozuměl. Stěžovatel dále svým podpisem v předmětném protokolu stvrdil, že při seznámení se s důvodem sepsání protokolu ve smyslu zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, byl jako účastník řízení poučen o svých procesních právech, zejména o právu vyjádřit se k podkladu a uplatnit své návrhy a připomínky, navrhovat důkazy a jejich doplnění a klást svědkům a znalcům otázky, vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladu i ke způsobu jejich zjištění a případně navrhnout jeho doplnění, dát se zastupovat advokátem, nebo jiným zástupcem, kterého si zvolí, nahlížet do spisu a pořizovat si z něj výpisy. Dle protokolu byl stěžovateli při pohovoru správním orgánem poskytnut prostor k vyjádření se k předmětné věci jeho správního vyhoštění. Požadavek účasti svého právního zástupce stěžovatel nevznesl, a neuplatnil ani žádné jiné námitky ohledně dodržení svých procesních práv.

O správním vyhoštění stěžovatele rozhodlo Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha, Oddělení cizinecké policie Praha západ jako věcně a místně příslušný správní orgán (ust. § 161 a ust. § 164 zák. č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Rovněž o odvolání stěžovatele rozhodlo v souladu s ust. § 163 písm. f) bod 1 zák. č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie v Praze jako orgán, který vykonává ve správním řízení působnost nadřízeného správního orgánu ve vztahu k oblastnímu ředitelství cizinecké a pohraniční policie (ust. § 164 cit. zák.).

Ústavní soud rovněž poukazuje na tu skutečnost, že námitky ohledně porušení práva na spravedlivý proces uplatnil stěžovatel poprvé v ústavní stížnosti, a v odvolacím řízení, ze kterého ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, je neuplatnil.

Ohledně námitek stěžovatele týkajících se porušení práva na respektování soukromého a rodinného života, Ústavní soud konstatuje, že jak prvostupňový správní orgán, tak i orgán odvolací posuzovaly přiměřenost dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života cizince ve smyslu ust. § 119 odst. 4 zák. č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dle kterého rozhodnutí o vyhoštění nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. V průběhu řízení před správními orgány nebyly zjištěny osobní či rodinné vazby cizince k území ČR, které by mohly být rozhodnutím o správním vyhoštění nepřiměřeně zasaženy ve smyslu citovaného ustanovení. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na výše uvedenou argumentaci správního orgánu.

Pokud jde o namítané porušení práva na ochranu před mučením a nelidským či ponižujícím zacházením a práva nebýt vydán či vyhoštěn do státu, kde takové zacházení hrozí, se Ústavní soud ztotožňuje s argumentací správních orgánů a poukazuje na skutečnost, že stěžovatel vzal zpět svou žádost o udělení azylu, čímž se na základě vlastního rozhodnutí vzdal práva na věcné posouzení jím uváděných důvodů, bránících mu v návratu do vlasti.

Ústavní soud je toho názoru, že prvostupňový správní orgán zjistil spolehlivě skutkový stav věci a z takto zjištěného skutkového stavu vyvodil odpovídající právní závěry, se kterými se pak odvolací správní orgán ztotožnil. V řízení o správním vyhoštění byly jednajícími správními orgány rovněž respektovány příslušné procesní předpisy.

Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících správních orgánů došlo k porušení hmotně právních, ale ani procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelem konkrétně namítané porušení čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a nebo čl. 3, čl. 6, čl. 8 odst. 1 Úmluvy, či čl. 3 Úmluvy proti mučení.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Za této procesní situace, kdy Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném vyžádání příslušného spisového materiálu, se již samostatně nezabýval návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Protože návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení ve smyslu ust. § 74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má akcesorický charakter a sdílí osud ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímusoudu, než návrh stěžovatele na zrušení výše uvedených ustanovení zák. č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rovněž odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2004JUDr. Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru