Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1903/11 #1Usnesení ÚS ze dne 31.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
správní uvážení
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.1903.11.1
Datum podání29.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 55a, § 60, § 65


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1903/11 ze dne 31. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Milanem Chmelíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011, č. j. 2 Afs 88/2010-70, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané v řízení o kasační stížnosti, jehož byl účastníkem.

Rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2010, č. j. 2763/10-1500, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích, jimiž bylo stěžovateli povoleno zaplacení nedoplatku na dani ve splátkách.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 11. 2010, č. j. 10 Af 71/2010-41, žalobu stěžovatele proti rozhodnutím správního orgánu zamítl s tím, že rozhodování o povolení splátek dlužné daně dle § 60 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2010 (dále jen "daňového řádu"), je založeno na správním uvážení správce daně, který posuzuje, zda splátky povolí a v jaké výši, přičemž ustanovení § 60 daňového řádu pro takovou úvahu formuluje toliko základní kritéria. Podle soudu vzal správce daně v potaz jak výši daňových nedoplatků, dobu jejich splácení a přístup dlužníka, tak i jeho ekonomickou situaci; uzavřel proto, že správní orgány obou stupňů meze správního uvážení nepřekročily a též se řádně vypořádaly s kritérii "podle § 60 odst. 1 daňového řádu". I s ohledem na tento závěr pak soud odmítl tvrzení stěžovatele, že správce daně byl povinen akceptovat jím navrženou výši splátek, neboť i když šlo o řízení návrhové, závisí konečné rozhodnutí o výši splátek na jeho úvaze, založené na zhodnocení všech zákonných hledisek, s přihlédnutím k zájmu řádně vybrat dlužný daňový nedoplatek.

Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a Nejvyšší správní soud ji ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Ke stěžejní námitce - že správce daně je vázán rozsahem žádosti o povolení splátek a není tudíž oprávněn stanovit splátky vyšší, než jak byly v návrhu uvedeny - poté, co obecně vymezil smysl a účel ustanovení § 60 daňového řádu (zmocnění správce daně, aby v odůvodněných případech a na žádost dlužníka mu posečkal s úhradou dlužné daně či povolil její zaplacení ve splátkách, a tím mu poskytl "určité výhody" za situace, kdy je pro něj ze subjektivních důvodů obtížné uhradit dlužnou částku daně jednorázově), jakož i z komparace s obdobnými instituty upravenými v § 55a v § 65 daňového řádu, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že "stanovení výše splátek a splátkového kalendáře ... spadá (na rozdíl od rozhodování zda splátku povolit či nikoliv) do sféry správního uvážení správce daně", jež však nesmí být libovolné a nesmí překračovat zákonné meze. Správce daně je tedy oprávněn (s ohledem na zjištěné okolnosti věci, jakož i fiskální zájmy státu) sám uvážit přiměřenou výši splátek, a okolnost, že jde o řízení návrhové, proto neznamená, že nelze stanovit splátky vyšší, než byly daňovým dlužníkem navrženy. S podrobným odůvodněním poté kasační soud přisvědčil nejen závěru krajského soudu, že správní uvážení správce daně bylo učiněno podle zákonných kritérií (o případ "libovůle" nešlo), ale rovněž i zdůvodnění toho, proč krajský soud dodatečně uplatněné námitky stěžovatele (v replice) označil za opožděné a dále k nim nepřihlížel. Opodstatněnou neshledal ani námitku stěžovatele, že se správce daně při svém rozhodování nezabýval tvrzenou "existencí vážné újmy ani existencí jiných závažných důvodů" dle § 60 odst. 1 daňového řádu, neboť dovodil opak; objektivní okolnosti, jež způsobily stěžovatelovu nepříznivou finanční situaci, jsou přitom za situace, kdy mu bylo "dobrodiní státu" poskytnuto, podružné.

V ústavní stížnosti stěžovatel oponuje především závěru Nejvyššího správního soudu, že správce daně při svém rozhodování není vázán žadatelem (dlužníkem) navrhovanou výší splátky, neboť "velikost splátek" nemůže podle něj "záviset na libovůli správního orgánu", když je to právě daňový subjekt, jenž by měl své možnosti ke splátkám znát nejlépe a který současně "nese riziko" zamítnutí žádosti v případě vlastního neobjektivního návrhu jejich výše; je proto názoru, že z ustanovení § 60 odst. 1 daňového řádu vázanost správního orgánu žadatelovým návrhem i co do výše splátek vyplývá. Rozhodnutí správce daně o povolení splátek a jejich výši by mělo podle jeho názoru vycházet "z reálného stavu věci" a tedy - oproti názoru Nejvyššího správního soudu - zohlednit i existenci důvodů rozhodných pro splnění podmínek pro povolení splátek, v jeho případě jmenovitě nezákonného postupu správce daně při exekuci, jakož i okolnosti další, jakými je kupř. i výše tzv. nezabavitelné částky. Stěžovatel se tudíž domnívá, že soudní přezkum by se v takových případech neměl zúžit toliko na "formální stránku" rozhodnutí založeného na správním uvážení, neboť cílem daňového řízení je zabezpečit, aby daňové příjmy nebyly kráceny, nikoliv likvidace daňových subjektů.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zmíněného zjištění, že se aplikovaný výklad právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod (o což zde evidentně nejde), se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny).

Oproti očekáváním stěžovatele právní názory, které byly k otázce výkladu § 60 daňového řádu (ve znění do 31. 12. 2010) v dané věci správním orgánem a správními soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.

Především platí, že stěžovatelem předestřená oponentura nemá ústavněprávní reflex již proto, že jím otevřený výkladový spor ohledně práva správce daně rozhodnout o výši splátek odlišně od návrhu daňového dlužníka dle § 60 daňového řádu, jakož i okolností rozhodných při užití správního uvážení o výši splátek, spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, k němuž Ústavní soud povolán - bez dalšího - není. Svojí ústavní stížností stěžovatel fakticky jen pokračuje ve věcné (právní) polemice se správními soudy, zejména Nejvyšším správním soudem, a nepřípustně očekává, že jeho rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Ústavněprávně relevantní námitky stěžovatel nevznesl.

Není zde důvod, pro který by zejména Nejvyšším správním soudem podaný výklad rozhodného ustanovení § 60 daňového řádu a jeho důsledků pro posuzovanou věc (stanovení splátek odlišně od návrhu dlužníka), bylo možno označit za svévolný; má naopak racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Ve stěžovatelově věci uplatněné právní názory nejsou ostatně zpochybnitelné ani v rovině podústavního práva, neboť názor Nejvyššího správního soudu v otázce (ne)vázanosti návrhem daňového dlužníka (co do výše povolovaných splátek) je zjevně přesvědčivý.

Obdobné platí i o námitce stěžovatele ohledně zohlednění existence důvodů, pro které se ocitl "v nepříznivé finanční situaci" ("nezákonně prováděnou exekucí"), neboť je akceptovatelná úvaha Nejvyššího správního soudu, že okolnosti, které k naplnění podmínek pro povolení splátek vedly, jsou již dále nerozhodné, jelikož jejich dosah se v závěru, že tyto podmínky jsou splněny, vyčerpává, a zákonné meze správního uvážení při stanovení výše splátek již ovlivnit nemůže.

Je proto namístě závěr, že se stěžovateli porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru