Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1900/14 #1Usnesení ÚS ze dne 22.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkVýkon rozhodnutí
Věcná břemena
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1900.14.1
Datum podání03.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 261a, § 351


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1900/14 ze dne 22. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 22. ledna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Beníčkové, zastoupené Mgr. Silvií Sofkovou, advokátkou, AK se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 17, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 3. 2014 č. j. 26 Cdo 82/2014-78, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 9. 2013 č. j. 40 Co 603/2013-41 a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2013 č. j. 50 E 25/2013-26, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 2. 6. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2014, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o výkon rozhodnutí.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 24. 11. 2011 rozsudkem č. j. 13 C 150/2009-578 Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") rozhodl o povinnosti stěžovatelky strpět výkon práv oprávněných Aleny Neufusové a Jiřího Neufuse odpovídající věcnému břemenu chůze a jízdy v kteroukoliv denní a noční dobu přes specifikovaný pozemek (zastavěná plocha a nádvoří) v k. ú. Hejčín a obci Olomouc, jehož je stěžovatelka výlučnou vlastnicí, tak, aby se oprávnění dostali ke svým nemovitostem, tj. rodinnému domku, zahradě a nádvoří (výrok I); žaloba v části týkající se věty "s možností návštěv osob příbuzných a známých, včetně možnosti průchodu jako lékař, poštovní doručovatel, případně pečovatel apod." byla zamítnuta (výrok II), neboť dle odůvodnění rozsudku nemusí být tyto osoby ve výroku výslovně uvedeny. Rozsudek nabyl právní moci dne 28. 2. 2012 a vykonatelným se stal dne 28. 2. 2012 a 3. 3. 2012.

Dne 17. 6. 2013 usnesením č. j. 50 E 25/2013-26 okresní soud nařídil, podle svého výše již zmíněného a vykonatelného rozsudku ze dne 24. 11. 2011 č. j. 13 C 150/2009-578, pro porušení povinnosti stěžovatelky tímto rozsudkem uložené (konkrétně neumožněním dceři oprávněných dne 20. 4. 2013 a dne 27. 4. 2013 průchod či průjezd přes pozemek p. č. X), výkon rozhodnutí, kterým uložil stěžovatelce povinnost zaplatit pokutu ve výši 5 000 Kč (výrok I), povinnost zaplatit oprávněným k rukám advokáta na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí částku 5 484,80 Kč (výrok II) a k vymožení nákladů výkonu rozhodnutí nařídil výkon rozhodnutí přikázáním specifikované pohledávky u peněžního ústavu Komerční banka, a. s. (výrok III), a peněžnímu ústavu uložil povinnosti spojené s výkonem rozhodnutí (výroky IV a V).

Dne 26. 9. 2013 usnesením č. j. 40 Co 603/2013-41 Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky usnesení okresního soudu ze dne 17. 6. 2013 č. j. 50 E 25/2013-26 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Dne 19. 3. 2014 usnesením č. j. 26 Cdo 82/2014-78 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 9. 2013 č. j. 40 Co 603/2013-41 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

III.

V částech I až V ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení v její věci. V části VI nadepsané "Důvody ústavní stížnosti" uvedla, že i nadále je přesvědčena o tom, že nebyla splněna podmínka pro nařízení výkonu rozhodnutí, neboť soud dostatečně neposoudil, "zda oprávněným tvrzené porušení povinností je skutečně porušením povinnosti, která byla povinnému uložena vykonatelným rozhodnutím", a polemizovala s právními závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích.

Stěžovatelka byla toho názoru, že nalézací soud nařídil výkon rozhodnutí, aniž by byly splněny všechny podmínky pro jeho nařízení. Odvolacímu soudu vytkla, že v rozporu se zněním výroku I rozsudku okresního soudu ze dne 24. 11. 2011 č. j. 13 C 150/2009-578 dovodil povinnosti, které tímto výrokem stěžovatelce nebyly uloženy. Ve vztahu k dovolacímu soudu stěžovatelka uvedla, že se jejími dovolacími námitkami nezabýval.

Závěrem stěžovatelka tvrdila, že v předmětném vykonávacím řízení bylo porušeno nejen její právo na spravedlivý proces, ale i čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky; vadné rozhodnutí o výkonu rozhodnutí je též způsobilé zasáhnout do její majetkové sféry a tedy do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatelkou podaná ústavní stížnost je specifická tím, že nesměřuje proti vlastnímu pravomocnému rozhodnutí ve věci, nýbrž je podávána ve stadiu výkonu rozhodnutí, kde - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ale o jeho výkon. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury principy spravedlivého procesu vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy plně dopadají i na vykonávací řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 417/06 (N 61/45 SbNU 43)], dle něhož oprávněný a povinný mají i v tomto řízení přiměřeně obdobná práva jako účastníci). Právo na přístup k soudu dle čl. 36 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy by bylo iluzorní, pokud by konečné rozhodnutí zůstalo neúčinné k újmě oprávněné strany; na výkon rozhodnutí tedy musí být pohlíženo jako na nedílnou součást "procesu" pro účely hlavy páté Listiny resp. článku 6 Úmluvy. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda nemeritorní rozhodnutí v projednávaném případě o nařízení výkonu rozhodnutí, mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)].

V projednávaném případě je zřejmé, že ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí výše zmíněný omezený test ústavnosti nepochybně splňovala.

Žádné porušení základních práv stěžovatelky Ústavní soud nezjistil.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru