Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 190/12 #1Usnesení ÚS ze dne 15.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.190.12.1
Datum podání18.01.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 693 odst.2, § 695


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 190/12 ze dne 15. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti společnosti TERRA MEDICA, spol. s. r. o., se sídlem Praha I, Václavské náměstí 802/56, zastoupené Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem Praha-Karlín, Pobřežní 4/370, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Cmo 247/2005 ze dne 2. prosince 2009 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2429/2010 ze dne 26. října 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 11, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 Cm 111/96 je patrno, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele o zaplacení částky 3 000 000,- USD, po částečném zpětvzetí žaloby pak částky ve výši 38 691 994,82 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka byla uplatněna stěžovatelem jako náhrada škody způsobená mu ztrátou směnky, podle jeho tvrzení porušením povinností žalovanou bankou při obstarávání inkasa.

Soud I. stupně po provedeném dokazování poprvé dne 5. 11. 1999 svým rozsudkem stěžovateli vyhověl, odvolací soud jeho rozhodnutí zrušil usnesením ze dne 12. 11. 2002, přičemž dokazování uložil soudu I. stupně doplnit i v otázce vzniku škody, resp. její výše. Soud I. stupně opakovaně dne 5. 11. 2004 žalobě stěžovatele vyhověl a odvolací soud následně jeho rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 7. 6. 2006 změnil tak, že žalobu zamítl, když učinil závěr, že k porušení povinností ze strany žalované banky nedošlo a že stěžovatel neprokázal, že mu ztrátou směnky vznikla škoda v její požadované nominální hodnotě. Dovolací soud svým prvým rozhodnutím v této věci vydaným dne 20. 11. 2008 rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, neboť jeho právní posouzení věci považoval za neúplné proto, že jmenovaný soud se možností porušení právní povinnosti žalované banky zabýval pouze z hlediska ustanovení § 695 obchodního zákoníku, nikoliv však již dle ustanovení § 693 odst. 2 citovaného zákona. Odvolací soud pak ústavní stížností napadeným rozsudkem shora označeným opětovně rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu stěžovatele zamítl, když neshledal porušení povinností bankou ani podle ustanovení § 693 odst. 2 obchodního zákoníku, přitom ve zdůvodnění svého rozhodnutí opětovně obšírně popsal, z jakých důvodů učinil další závěr o tom, že stěžovatel neprokázal, že ztrátou směnky došlo ke vzniku škody a vůbec neprokázal výši této škody. Stěžovatelem do tohoto rozhodnutí podané dovolání pak bylo ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolacího soudu ve výroku o věci samé zamítnuto s odkazem na publikovanou judikaturu (rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 1374/96), podle níž založí-li odvolací soud, jak se stalo v tomto případě, svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, což platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. Správnost právního posouzení věci odvolacím soudem se tak stěžovateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit nepodařilo, a proto Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Proti těmto posledním dvěma rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po rekapitulaci procesního vývoje dané věci, včetně obsahu postupně vydávaných rozhodnutí, spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v podstatě jednak v nesprávném rovnost účastníků porušujícím právním závěru, že žalovaný neodpovídá za vzniklou škodu podle § 695 a § 692 odst. 3 obchodního zákoníku a dále v nesprávném závěru o druhé zásadní otázce sporu, týkající se vzniku škody, k němuž obecné soudy dle stěžovatele dospěly způsobem ústavně nekonformním jak z hlediska hmotného práva, tak z hlediska procesního. Z těchto v ústavní stížnosti dále podrobně rozvedených důvodů proto navrhl zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud se nejprve zabýval důvodností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí dovolacího soudu, neboť pouze v případě zjištění protiústavnosti tohoto meritorního rozhodnutí by se mohl zabývat posouzením rozhodnutí odvolacího soudu. V poměru k rozsudku dovolacího soudu však zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil. Odvolací soud dovoláním napadené rozhodnutí, jak shora uvedeno, založil na dvou závěrech, a to jednak na závěru, že žalovaná banka neporušila svou povinnost jednat s odbornou péčí a na dalším závěru, že stěžovatel neprokázal, že mu ztrátou směnky vznikla škoda, případně v jaké výši, přitom jak je patrno z obsahu stěžovatelem podaného dovolání, stěžovatel v něm, jak dovolací soud také konstatoval, uvedený druhý závěr odvolacího soudu o neprokázání vzniku škody, případně její výše, dovoláním nezpochybnil. Za tohoto stavu lze stěží dovolacímu soudu, který vycházel ze své publikované judikatury, vytýkat nesprávnost jeho závěru vedoucího jej k zamítnutí dovolání a považovat jeho rozhodnutí za protiústavní. Z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 15. května 2012

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru