Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 190/02Usnesení ÚS ze dne 16.05.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříknáhrada
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.190.02
Datum podání28.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 30, čl. 36 odst.1

65/1965 Sb., § 190, § 195


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 190/02 ze dne 16. 5. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 190/02

Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 16 Co 268/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojil stěžovatel ve své pracovněprávní věci proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2001

(16 Co 268/2001-98) a tvrdil, že označený obecný soud jeho vydáním porušil čl. 90 Ústavy ČR a čl. 30 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proto navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jak je vpředu označen.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2001 (16 Co 268/2001-98) byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2001 (40 C 78/2000-82), kterým bylo částečně zastaveno řízení co do zaplacení částky 418.676,- Kč a zamítnuta žaloba do částky 516.299,- Kč s přísl.

Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně plyne, že stěžovatel se svou žalobou po žalovaném (OKD, a. s.) domáhal zaplacení částky 934.975,- Kč s přísl. z titulu doplatku náhrady za ztrátu na výdělku. Stěžovatel v odvolání tvrdil, že žalovaný mu sice na základě rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 1986 (25 C 88/96) od 1. února 1986, kdy s ním byl rozvázán pracovní poměr u žalovaného, z důvodu zjištěné nemoci z povolání (uhlokopské pneumokoniózy), dosud vyplácí náhradu za ztrátu na výdělku, když vycházel z průměrného čistého výdělku ve výši 1.743,- Kč, tj. výdělku po převedení z dolu na povrchové pracoviště, který postupně valorizoval. Stěžovatel ovšem tvrdil, že předmětnou nemocí z povolání trpěl už před 1. 8. 1983, kdy došlo k jeho převedení z dolu na povrchové pracoviště z důvodu chronické obstrukční plicní choroby (vleklý zánět průdušek); stěžovatel na základě toho dovozoval, že měl být správně přeřazen z důvodu nemoci z povolání, nikoliv z důvodu obecného onemocnění. Z tohoto důvodu žádal po žalovaném náhrady za ztrátu na výdělku zpětně od 1. 8. 1983, když vycházel z průměrného čistého výdělku za rok 1982 ve výši 7.424,- Kč, tj. z výdělku před jeho převedením na jinou práci.

Soud I. stupně zčásti řízení zastavil, když dospěl k závěru, že co do stěžovatelem požadované částky ve výši 418.676,- Kč jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (§ 159 odst. 3 o. s. ř.). Stěžovatel totiž již v předchozím řízení v roce 1986 domáhal se po žalovaném zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období

od 10. 2. 1984 do budoucna, Okresní soud v Ostravě však rozsudkem ze dne

17. prosince 1986 (25 C 88/86-42) ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. května 1987 (16 Co 218/87-56) částečně jeho žalobě vyhověl, a protože stěžovatel i v následném jeho novém řízení opíral svůj tvrzený nárok od rozhodného výdělku v roce 1982, obecný soud v této části (ve vyčíslené částce 418.676,- Kč) řízení zastavil, proti čemuž stěžovatel námitky v ústavní stížnosti nevznesl.

Ve zbytku (co do zaplacení částky 516.299,- Kč s přísl.) soud I. stupně žalobu zamítl, když konstatoval, že mezi nemocí z povolání a ztrátou na výdělku, z důvodu převedení na jinou méně placenou práci, není dána příčinná souvislost. Stěžovateli vznikla ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti až v souvislosti s ukončením pracovního poměru u žalovaného od 1. 2. 1986, z důvodu zjištěné nemoci z povolání. Soud I. stupně se proto nezabýval ani námitkou žalovaného stran promlčení nároku stěžovatele.

Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jak k nim dospěl soud I. stupně, a také s právním posouzením věci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakoval tvrzení, jež vznesl v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, a jak o nich byla vpředu zmínka, a to přesto, že s nimi se obecný soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku řádným a ústavně konformním způsobem vypořádal (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). V tomto odůvodnění obecný soud zdůraznil, že rozhodnutí soudu I. stupně vycházelo z náležitě zjištěného skutkového stavu věci a ze dvou shodných znaleckých posudků, o jejichž správnosti nelze pochybovat. Na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu pak dospěly obecné soudy (Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, i Okresní soud v Ostravě, jako soud I. stupně), v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, 82 Ústavy ČR), k právnímu závěru, který má oporu ve skutkovém základu posuzované věci. Ostatně stěžovatel se ani provedení dalších důkazů v ústavní stížnosti ani v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně nedomáhal, z čehož lze dovodit, že ke skutkovým zjištěním, jak k nim dospěl soud I. stupně, neměl výhrady.

Stěžovatelova tvrzení obsažená v ústavní stížnosti jsou tak co do svého charakteru polemikou s rozhodovacími důvody obecnýchsoudů, nadto v rovině obecného práva, v níž stěžovatel přehlíží, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není příslušný přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995). Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další), které však ve stěžovatelově věci shledány nebyly a ostatně nebyly ani stěžovatelem tvrzeny.

Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele nedošlo, a proto návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajskéhosoudu v Ostravě, jak je vpředu označeno, byl posouzen jako zjevně neopodstatněný. Zjevná neopodstatněnost je dána zejména judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. května 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru