Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 19/99Usnesení ÚS ze dne 12.05.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkodškodnění
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.19.99
Datum podání14.01.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 19/99 ze dne 12. 5. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 19/99

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. L., zastoupené JUDr. J. Č., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 1998, sp. zn. 53 Co 388/98, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. října 1997, sp. zn.

30 C 298/95, mimo ústní jednání dne 12. 5. 1999 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný a doručený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. října 1998 (53 Co 388/98) a spolu s ním také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. října 1997 (30 C 298/95) a tvrdila, že označené soudy jako orgány veřejné moci porušily její ústavně zaručené základní právo vyplývající z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že oba obecné soudy zamítly její žalobu na zaplacení částky 131.400 Kč s příslušenstvím, když byly dospěly k závěru, že důvody, o které stěžovatelka svůj nárok vůči České republice, Ministerstvu financí České republiky, s ohledem na úpravu restitučních nároků plynoucích z ustanovení zák. č. 87/1991 Sb., neobstojí.

Co do skutkové stránky věci, jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelka je vlastnicí nemovitostí

(v řízení před obecnými soudy označených a popsaných), zapsaných na LV č. 408

u Katastrálního úřadu Brno - město pro katastrální území K., které do vlastnictví získala způsobem v ústavní stížnosti popsaným, zejména pak též, pokud jde o id. 1/2 k nim, na základě kupní smlouvy ze dne 20. 12. 1989 uzavřené se státním podnikem bytového hospodářství Brno IV. Do dispozice posléze označené právnické osoby dostala se

1/2 nemovitosti tak, že právní předchůdce stěžovatelky - její otec - byl svého času rozsudkem někdejšího Státního soudu v Praze ze dne 17. 10. 1951, sp. zn. 2 TS I 53/51 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze ze dne 17. 9. 1952 (sp. zn. TO III 168/52) za odsouzené trestné činy potrestán mimo jiné též propadnutím majetku; stěžovatelka tedy od označeného podniku bytového hospodářství ze svých prostředků odkupovala věc prohlášenou označenými rozsudky za propadlou ve prospěch státu. S odkazem na to, že otec stěžovatelky byl posléze (rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 1992 - 1 RT 410/91) rehabilitován a že od dříve vznesené obžaloby byl zproštěn, v důsledku čehož došlo ke zrušení všech výroků s jeho odsouzením spojených, stěžovatelka dovozovala, že se za zjištěných okolností "dostala do jisté dvojjediné role, kterou spatřuje v podstatě v tom, že kdyby nebyla polovinu nemovitosti vykoupila, byla by nepochybně v postavení oprávněné osoby s nárokem na vydání propadlé věci. Domáhala se tedy toho, aby Česká republika byla zavázána poskytnout jí finanční náhradu ve výši proplacení kupní ceny, tj. 131.400 Kč. S odkazem na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aniž by však aspekty tvrzené protiústavnosti blíže rozvedla, posléze navrhla, aby obě ústavní stížností napadená rozhodnutí byla nálezem Ústavního soudu zrušena.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ze spisu Obvodníhosoudu pro Prahu 4 vyplynulo, že stěžovatelka u jednání před odvolacím soudem dne 5. října 1998 (č. l. 31 spisu obecného soudu) domáhala se toho, aby, pokud by nebylo jejímu odvolání vyhověno, odvolací soud připustil dovolání "do otázky toho, zda znění ustanovení § 11 zák. č. 87/1991 Sb. dopadá na právní postavení žalobkyně..."; i když Městský soud v Praze jako soud odvolací návrhu na přípustnost dovolání nevyhověl, byl namístě postup dle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř.

Za zjištěného procesního stavu nelze proto usoudit jinak, než že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně tvrzených práv poskytl, a proto v intencích ustálené judikatury Ústavního soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky posoudit jako nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zákona); o nepřípustné ústavní stížnosti bylo posléze rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 12. května 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru