Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1899/14 #1Usnesení ÚS ze dne 26.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Správní soudnictví
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1899.14.1
Datum podání02.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 60 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1899/14 ze dne 26. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Mgr. Bc. Vladimíra Volného, zastoupeného JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem v Horšovském Týně, Nám. Republiky 108, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014 č. j. 46 A 82/2013-29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Praze řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu zastavil (výrok I), neboť stěžovatel vzal žalobu zpět, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že se stěžovateli vrací zaplacený soudní poplatek.

O nákladech řízení rozhodl soud dle § 60 odst. 3 věty první s. ř. s., neboť podmínky pro postup dle věty druhé tohoto ustanovení nebyly podle jeho názoru splněny; stěžovatel nevzal žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného (Okresního soudu v Mělníku), spočívající v poskytnutí požadované informace, ale poté, co žalovaný jeho žádost odložil pro nezaplacení ve vztahu k ní předepsané úhrady.

V ústavní stížnosti, směřující proti výroku o nákladech řízení, stěžovatel namítá porušení svých čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť má za to, že soud rozhodoval zcela formalisticky a mechanicky a své rozhodnutí řádně neodůvodnil, jestliže zcela opomněl zhodnotit zejména důvodnost podané žaloby. Stěžovatel má za to, že žalobu na nečinnost žalovaného podal důvodně, a proto mu náhrada nákladů řízení náleží; opačné řešení, zvolené krajským soudem, je podle jeho názoru "hrubě protiústavní".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

K otázce náhrady nákladů řízení, o niž v dané věci jde, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně (viz kupříkladu sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému, a silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 435/06). Ústavní soud není nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí soudů, ať již obecných nebo správních, jen proto, že jiné opravné instance není.

V dané věci je rozhodné, že požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde nejsou, jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti napadá závěry obecného soudu toliko na úrovni jím užitého podústavního práva a - zcela nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavnímu soudu se pak přísluší omezit na sdělení, že existenci výše naznačené "intenzity" zásahu do stěžovatelových procesních práv v dané věci dovodit nelze; své rozhodnutí krajský soud srozumitelně odůvodnil a není ani nepředvídatelné ani výrazem libovůle.

Co do "důvodnosti" podané žaloby je namístě stěžovateli již jen pro úplnost připomenout, že v rozhodném procesním kontextu ustanovení § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. tuto podmínku bez naplnění požadavku "pozdějšího chování odpůrce" ve smyslu (alespoň blízkém) "uspokojení navrhovatele" vnímat nelze. Byť lze připustit, že intencí stěžovatele při podání žaloby bylo dosáhnout též (či předběžně) odstranění nečinnosti příslušného správního orgánu v navazujícím stížnostním řízení o výši žalovaným předepsané úhrady, není přehlédnutelné (i při respektu k dovolávaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2012 č.j. 2 Ans 13/2012-14), že ke zpětvzetí žaloby přistoupil stěžovatel poté, co jeho žádost o informace žalovaný odložil proto, že tato úhrada nebyla zaplacena. Závěru krajského soudu, že se tak tedy nestalo proto, že žalovaný požadované informace naopak poskytl, resp. že plnil co do samotného předmětu žaloby, stěžovatel nikterak neoponuje, a na tomto základě je jeho rozhodnutí obhajitelné.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle citovaného § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru