Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1893/17 #1Usnesení ÚS ze dne 10.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Karviná
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPromlčení
Dobré mravy
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.1893.17.1
Datum podání19.06.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 101

99/1963 Sb., § 241a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1893/17 ze dne 10. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Palána, zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017 č. j. 33 Cdo 4186/2016-344, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. února 2016 č. j. 8 Co 389/2015-313 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 27. května 2015 č. j. 26 C 272/2013-289, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Ingrid Sengerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že usnesením Nejvyššího soudu bylo zasaženo do jeho základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení částky 40 047 983,83 Kč. Uvedený soud dospěl mimo jiné k závěru, že stěžovatelovy pohledávky byly promlčeny (§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), přičemž námitka promlčení, kterou vznesla vedlejší účastnice, není úkonem v rozporu s dobrými mravy.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. Konstatoval, že k promlčení pohledávek došlo v roce 2003 a 2004 a žaloba byla podána až v roce 2013; jde-li o námitku promlčení, ta by dle krajského soudu mohla být v rozporu s dobrými mravy za předpokladu, že by stěžovatel uplynutí promlčecí doby nezavinil, tedy že by mu v uplatnění práva bránily objektivní okolnosti. To dle odvolacího soudu nebyl tento případ, neboť na jeho dotaz, proč žalobu nepodal, stěžovatel výslovně uvedl, že by byla k ničemu a stála by hodně úsilí a peněz a vysouzenou částku by po vedlejší účastnici stejně nevymohl. V podrobnostech pak odvolací soud odkázal na (dle jeho názoru) přehledné a srozumitelné odůvodnění rozsudku okresního soudu.

4. Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojil stěžovatel dovoláním, Nejvyšší soud je však ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vyšel z toho, že i když stěžovatel výslovně neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), resp. jaké ze čtyř kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, z obsahu dovolání je patrno, že požadoval, aby (dovolací soud) posoudil právní otázku platnosti úkonu správce dědictví - uznání dluhu věřitelů zůstavitele podle § 558 občanského zákoníku jinak než ve svých předchozích rozhodnutích. Následně se Nejvyšší soud touto otázkou zabýval a dospěl k závěru, že jde o úkon neplatný, a proto je závěr krajského soudu, že žalobou uplatněné právo bylo promlčeno, správný. Dále uvedl, že zastával-li stěžovatel oproti krajskému soudu názor, že uplatnění námitky promlčení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, pak z obsahu dovolání nelze vyvodit, v čem v tomto směru spatřuje přípustnost svého dovolání. Tím své podání zatížil (v této části) vadou, kterou nelze odstranit. A zpochybnil-li stěžovatel ve svém dovolání skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, a vzhledem k tomu i jeho právní posouzení, dle Nejvyššího soudu nešlo o způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Nadto Nejvyšší soud poukázal na celkovou nesrozumitelnost dovolání, v důsledku čehož šlo jen stěží rozlišit dovolací námitky od narativní části objasňující skutkové okolnosti, a také na "nicotnost" veškerých výhrad proti závěrům okresního soudu a proti závěrům soudu, který se jako opatrovnický soud tehdy nezletilé žalované zabýval schvalováním smlouvy uzavřené v průběhu dědického řízení s věřiteli zůstavitele, a to z toho důvodu, že jeho přezkumu mohou být podrobena výhradně pravomocná rozhodnutí krajského soudu.

II.

Stěžovatelova argumentace

5. Stěžovatel k závěru Nejvyššího soudu, podle kterého neuvedl ve svém dovolání "důvod, v němž měl spatřovat přípustnost svého dovolání" podle § 237 o. s. ř., namítá, že tento jeho závěr má být "formalistický", neboť z obsahu jím podaného dovolání bylo patrno, v čem spatřuje dovolací důvod, včetně novosti právní otázky, o které nebylo dovolacím soudem rozhodnuto. Upozornil, že jako věřitel zůstavitele neuplatňoval své pohledávky vůči nezletilé dědičce a že je řádně přihlásil v dědickém řízení, neboť vycházel - v dobré víře - z toho, že správce dědictví (notář) je oprávněn jeho pohledávku uznat a tím ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku promlčecí dobu prodloužit o dobu 10 let, a to tím spíše, že s dědičkou, zastoupenou její zákonnou zástupkyní, uzavřel smlouvu o postoupení pohledávek původně náležejících zůstaviteli, čímž by došlo k jejich vyrovnání.

6. V této souvislosti stěžovatel uvedl, že byl nejprve postižen tím, že první správce dědictví toto dědictví zčásti rozkradl, za což byl i odsouzen, druhý správce uznal jeho pohledávku, a když s dědičkou uzavřel dohodu o postoupení pohledávek, tuto dohodu neschválil opatrovnický soud a odvolání proti danému rozhodnutí vzala zákonná zástupkyně zpět. K námitce promlčení by tak dle stěžovatele nemělo být přihlédnuto pro její uplatnění v rozporu s dobrými mravy, protože dlužnice činila zdánlivě vše pro to, aby se s věřiteli vyrovnala, ale pak přijaté dohody negovala.

7. Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítl, že v dovolání se nedomáhal rozhodnutí o otázce, zda správce dědictví mohl či nemohl uznat do dědictví přihlášenou pohledávku věřitele, nýbrž zda takové uznání má vliv na běh promlčecí doby, resp. zda nejde o zvláštní případ, kdy by bylo v rozporu s dobrými mravy námitce promlčení vyhovět, jak o tom hovoří nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. IV. ÚS 262/10 (N 198/58 SbNU 749).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že k námitce promlčení, kterou vznesla vedlejší účastnice, neměly soudy nižších stupňů přihlédnout, neboť šlo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku), přičemž Nejvyššímu soudu vytkl, že se nezabýval otázkou, zda za daných okolností uznání pohledávky má vliv na běh promlčecí doby, resp. zda "nejde o zvláštní případ, kdy by bylo v rozporu s dobrými mravy [...] námitce promlčení vyhovět", a namísto toho se zabýval otázkou, jejíhož posouzení se nedomáhal, a to, jestli správce dědictví mohl uznat do dědictví přihlášenou pohledávku.

11. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal příslušný soudní spis, přičemž shledal, že text stěžovatelova dovolání je na samé hranici srozumitelnosti, kterou ještě znesnadňují obsáhlá tvrzení a námitky, jež z hlediska přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím jsou očividně irelevantní, naopak chybí jasné a stručné vymezení relevantní právní otázky a uvedení toho, který z předpokladů přípustnosti dovolání stěžovatel považoval za splněný.

12. Za této situace nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že v takto pojatém dovolání projevil snahu nalézt právní otázku, jež by splňovala kritéria § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř., a mohla tak být předmětem jeho posouzení, a že proto nakonec řešil nějakou jinou právní otázku, tj. zda správce dědictví mohl uznat do dědictví přihlášenou pohledávku, než jak bylo stěžovatelem (údajně) zamýšleno. Kromě toho dané tvrzení neodpovídá skutečnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dovolací soud se nezabýval otázkou, zda příslušné uznání dluhu mělo vliv na běh promlčecí doby, ačkoliv z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu zřetelně plyne závěr, že byl-li daný úkon neplatný, pak nemohl mít žádný vliv na běh tříleté promlčecí lhůty zakotvené v § 101 občanského zákoníku.

13. Jde-li o námitku promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud si je vědom, že vymezení dovolacího důvodu (vyžadující obecné formulování relevantní právní otázky se zdůvodněním, proč by měla být posouzena jinak, než jak to učinil odvolací soud) mohlo činit určité těžkosti, což plyne z toho, že jde o interpretaci a aplikaci právní normy s hypotézou, jež se zpravidla váže k jedinečným okolnostem toho kterého případu. Z dovolání však nelze vyvodit, že by se stěžovatel o takové vymezení alespoň pokusil.

14. K otázce (ne)vymezení předpokladů přípustnosti dovolání možno předně podotknout, že i přes vysvětlení Nejvyššího soudu, kterého se stěžovateli dostalo v odůvodnění napadeného usnesení, v ústavní stížnosti není rozlišováno mezi dovolacím důvodem na straně jedné, kterým může být jen nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a který je třeba v dovolání vymezit způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř., a předpoklady přípustnosti dovolání na straně druhé, které je dovolatel povinen vymezit mimo jiné s ohledem na kritéria uvedená v § 237 o. s. ř. Jde-li o samotné dovolání, stěžovatel v něm poukázal jednak na blíže neurčený nález "z letošního roku", v němž měl Ústavní soudu uzavřít, že "dobrá víra má přednost před neplatnou smlouvou", a jednak na v žalobě uvedené judikáty "o tvrdosti postihu námitky promlčení".

15. V prvé řadě nutno připomenout, že v dovolání nelze odkazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před okresním soudem nebo v odvolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.) a že nález Ústavního soudu nebyl dostatečně specifikován (ani obsahově) a ještě se dle všeho týkal jiné právní otázky. Především pak ani na základě porovnání obsahu dovolání a ústavní stížnosti nelze vyvodit, jaký z předpokladů přípustnosti dovolání (tehdy) stěžovatel pokládal za splněný, neboť v případě dovolání se zřejmě měl odvolací soud odchýlit od blíže neurčené judikatury dovolacího soudu, zatímco dle ústavní stížnosti měl patrně tento předpoklad spočívat v tom, že šlo o dosud (dovolacím soudem) neřešenou právní otázku (srov. "z obsahu podaného dovolání bylo patrno, v čem spatřuje dovolací důvod, včetně novosti právní otázky, o které dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodováno"). Dále pak nelze přehlédnout, že k otázce výkonu práva v rozporu s dobrými mravy existovala četná prejudikatura dovolacího soudu i Ústavního soudu, s níž bylo nepochybně možno v dovolání "pracovat", jde-li (rovněž) o vymezení předpokladů jeho přípustnosti.

16. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel ke zpracování dovolání nepřistoupil s takovou mírou pečlivosti, jakou bylo možné po něm vzhledem k okolnostem "spravedlivě" požadovat. Sotva tak lze považovat za "formalistický" postup Nejvyššího soudu, jenž dovolání - i přes značné nedostatky (viz výše) - kvazimeritorně projednal. Vzhledem k tomu musel Ústavní soud danou námitku považovat za zjevně nedůvodnou.

17. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudku okresního soudu a krajského soudu, Ústavní soud ji nemohl považovat za nepřípustný návrh, protože dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto (i) z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Současně však bylo třeba vzít v úvahu, že ústavní stížnost je postavena jen na námitce, že uvedené soudy vadně posoudily otázku, zda vznesení námitky promlčení představovalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a že tato námitka je nepřípustná, neboť ohledně ní stěžovatel (řádně) nevyčerpal dovolání jakožto procesní prostředek, který měl k ochraně svého práva k dispozici (k důvodům viz výše). A protože žádné jiné námitky v ústavní stížnosti nevznesl, bylo nutno považovat i v této části ústavní stížnost za zjevně neopodstatněný návrh.

18. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru