Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1893/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
POZEMKOVÝ FOND
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdarovací smlouva
pozemek
Držba
Vydržení
Restituce
Stát
Dobrá víra
Dědictví
vlastnické právo/nabytí
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1893.11.1
Datum podání28.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

117/1964 Sb.

141/1950 Sb., § 214 odst.1

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.p

40/1964 Sb., § 134 odst.1, § 134 odst.3, § 486, § 130 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1893/11 ze dne 15. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., právně zastoupené Mgr. Janem Vodičkou, advokátem AK se sídlem Váňova 3180, 272 01 Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. března 2011 č. j. 28 Cdo 2264/2009-439, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2008 č. j. 24 Co 40/2008-411, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. července 2007 č. j. 15 C 463/2003-354 a proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 9. září 2003 č. j. PÚ-3578/02, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Městského soudu v Praze, 3) Obvodního soudu pro Prahu 5 a 4) Pozemkového fondu ČR, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. června 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 15. března 2011 č. j. 28 Cdo 2264/2009-439, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2008 č. j. 24 Co 40/2008-411, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. července 2007 č. j. 15 C 463/2003-354, jakož i rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 9. září 2003 č. j. PÚ-3578/02, a to pro porušení článku 1 a článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 11 odst. 1 a odst. 4 a dále článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. července 2007 č. j. 15 C 463/2003-354 byla zamítnuta žaloba, kterou se původní žalobci [žalobkyně ad b) v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka"] domáhali nahrazení napadeného rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 9. září 2003 č. j. PÚ 3578/02 tak, že účastník V. K. není vlastníkem předmětných nemovitostí (podle evidence Katastrálního úřadu Praha - město jde o parc. č. 391/3, parc. č. 391/11, podle PK parc. č. 81 a 86) zapsaných na LV č. 346 a 371 pro obec hl. m. Praha - katastrální území Třebonice. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2008 č. j. 24 Co 40/2008-411 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. července 2007 č. j. 15 C 463/2003-354 potvrzen. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011 č. j. 28 Cdo 2264/2009-439 bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalobkyně ad b) směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2008 č. j. 24 Co 40/2008-411.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že V. K. je oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), neboť nárok na vydání předmětných pozemků uplatnil řádně a včas. Předmětné pozemky nebyly ke dni úmrtí S. S. (tj. 3. února 1986) - právní předchůdkyně V. K. - v jejím vlastnictví. Jejich vlastníkem se stal stát na základě přijetí nabídky bezplatného odevzdání majetku ze dne 18. února 1961. Vzhledem k tomu, že ke dni úmrtí nebyly předmětné pozemky ve vlastnictví S. S., nemohly se stát předmětem dědického řízení, resp. předmětem dodatečného projednání dědictví. Soud prvního stupně se dále zabýval i otázkou, zda došlo k bezplatnému odevzdání předmětných pozemků státu a v tomto směru dovodil, že předmětné pozemky byly na stát převedeny. Poté, co stát přijal nabídku S. S., se darovaných nemovitostí ujal jako svého majetku a tak s nimi i nakládal. Námitku ohledně (ne)včasnosti přijetí nabídky státem shledal jako nedůvodnou, protože žádný právní předpis, v rozhodné době platný, podrobně neupravoval způsob bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu. Jediná zákonná podmínka, tj. písemná forma nabídky a její akceptace, splněna byla.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný, neboť dospěl ke stejným skutkovým i právním závěrům jako soud prvního stupně. V rozsudku se zabýval mimo jiné posouzením otázek přechodu nemovitostí na stát, určení lhůty k přijetí nabídky, nabytí nemovitostí od nepravého dědice a ochrany nabyvatele.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že výklad ust. § 214 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění, provedený soudem, je v rozporu s ústavním požadavkem na zachování právní jistoty. Citované zákonné ustanovení určovalo i časové limity pro přijetí nabídky. Akceptaci nabídky bylo nutné přijmout do doby, do které nabízející může očekávat odpověď, počítaje s tím, že nabídka došla včas a také odpověď byla vypravena včas a řádně. Pokud tedy nebyla nabídka přijata v přiměřené lhůtě, nemohlo prý dojít k uzavření darovací smlouvy, přechodu předmětných nemovitostí na stát a jejich vydání V. K. Navíc stěžovatelka a její právní předchůdkyně držely předmětné nemovitosti v dobré víře, že jim patří, v době přesahující 10 let a došlo tedy k vydržení jejich vlastnického práva. Stěžovatelka poukazuje na to, že přestože dědická rozhodnutí, která deklarovala její vlastnické právo k předmětným pozemkům, nikdy nebyla žádnými rozhodnutími zrušena, obecné soudy je v daném řízení nerespektovaly, a to i přes to, že jsou pravomocná a vykonatelná. Soudy tak prý porušily právo stěžovatelky vlastnit majetek, právo na soudní ochranu jejích práv, právo na limitaci státní moci i právo na právní jistotu.

Stěžovatelka je toho názoru, že právní předchůdkyně stěžovatelky S. S. předmětné pozemky státu nedarovala. Tyto pozemky byly stále ve vlastnictví rodiny stěžovatelky, na kterou vlastnické právo k nim přešlo smrtí předchozího vlastníka. Stěžovatelka již dříve namítala vydržení předmětných pozemků, přičemž do vydržecí doby je nutné započítat i dobu, po kterou předmětné pozemky v dobré víře drželi právní předchůdci stěžovatelky. Námitka vydržení přitom zcela jasně vyplývala z tvrzení stěžovatelky o dlouhodobém užívání předmětných pozemků a způsobu nakládání s těmito pozemky stěžovatelkou i jejími předchůdci. Ostatně právě dědická usnesení dobrou víru stěžovatelky pouze potvrdila, neboť jí bylo pravomocným rozhodnutím státního orgánu potvrzeno, že je jejich vlastníkem. Dědické usnesení má přitom deklaratorní povahu, neboť osvědčuje právní stav, který nastal ke dni úmrtí zůstavitele. Dovolací soud tedy pochybil, když konstatoval, že dobrá víra nebyla prokázána. Ustanovení § 486 občanského zákoníku poskytuje ochranu třetí osobě, která nabyla majetek od nepravého dědice. Smyslem právní úpravy bylo zajistit osobě, která nabyla v dobré víře majetek od nepravého dědice, kterému bylo dědictví potvrzeno, jistotu, že o takto nabytý majetek z důvodů chyb v dědickém řízení nepřijde.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

V předmětné věci se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stát se ujal darovaných nemovitostí jako svého majetku a jako s takovým s ním i nakládal. Z rozhodnutí o přijetí nabídky, vydaného ONV Praha - východ, odborem financí, č. j. Fin/4-1923/65-ev.č. 116/Dar-Zel. ze dne 13. července 1965, odvolací soud dovodil, že nabídka bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu byla přijata podle vyhl. č. 117/1964 Sb. Tento právní předpis nestanovil lhůtu, ve které je třeba předtím učiněnou nabídku přijmout. S. S. až do své smrti neprojevila vůli s tímto majetkem nakládat jako s vlastním a ani z žádných jiných skutečností nevyplynulo, že by se v důsledku opožděného přijetí nabídky i nadále pokládala za vlastníka předmětných nemovitostí. Skutečnost, že S. S. nebyla pokládána za vlastníka předmětných nemovitostí, lze podle odvolacího soudu dovodit i z toho, že v dědickém řízení po této zůstavitelce nebyly tyto nemovitosti projednány jako její majetek. I kdyby však soud přistoupil na stanovisko žalobců, že darovací smlouva nebyla platně uzavřena, pak ze skutečností, které vyplynuly z daného řízení, je nepochybné, že stát si počínal jako vlastník předmětných nemovitostí a na základě této skutečnosti by byl na místě závěr, že stát se nemovitostí zmocnil bez právního důvodu. I za takové situace, uvedl odvolací soud, byl naplněn restituční titul ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. K námitce, že osoby, které předmětné nemovitosti nabyly kupními smlouvami od nepravého dědice, kterému bylo nabytí dědictví potvrzeno v dědickém řízení, jsou chráněny ustanovením § 486 občanského zákoníku, odvolací soud správně dodal, že podstatou zmíněného ustanovení je ochrana nabyvatelů takových věcí, které byly v dědickém řízení projednány jako vlastnictví zůstavitele a nikoliv nabyvatelů věcí, které byly do dědického řízení zařazeny nesprávně, neboť ve skutečnosti nebyly vlastnictvím zůstavitele. Právě o takovou situaci jde v daném případě.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.

Obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, se všemi námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti) se vypořádaly, svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Závěry obecných soudů, že vlastníkem předmětných pozemků se stal stát na základě přijetí nabídky bezplatného odevzdání majetku ze dne 18. února 1961, a že vzhledem k tomu, že ke dni úmrtí nebyly předmětné pozemky ve vlastnictví S. S., nemohly se stát předmětem dědického řízení, resp. předmětem dodatečného projednání dědictví a V. K. je tudíž oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě, nelze s ohledem na shora uvedené hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Napadená rozhodnutí nelze považovat za protiústavní.

Ústavní soud uzavírá, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru