Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1892/20 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkvlastnické právo/omezení
náhrada
Věcná břemena
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1892.20.1
Datum podání07.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

128/2000 Sb., § 34

89/2012 Sb., § 1257


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1892/20 ze dne 11. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Real Park spol. s.r.o., se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2020, č. j. 44 Co 316/2018-136, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše označeného rozsudku, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a z připojených listin vyplývá, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 1. 2018, č. j. 241 C 19/2016-109, uložil žalovanému statutárnímu městu Brnu zaplatit stěžovatelce částku ve výši 12 900 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Předmětem řízení byl nárok stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení v uvedené částce z titulu náhrady za užívání v tomto rozsudku specifikovaného pozemku, na němž je částečně umístěna veřejně přístupná komunikace sloužící pro přístup do přilehlé ulice. Předmětný pozemek je podle městského soudu veřejným prostranstvím ve smyslu ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) a využitím pozemku je silnice nacházející se v zastavěném území obce, která je využívána jak v oblasti žijícími osobami, tak i dalšími - třetími subjekty, tedy těmi subjekty, v jejichž prospěch nebylo stěžovatelkou zřízeno věcné břemeno průchodu a průjezdu. Stěžovatelce tak podle městského soudu není užívání tohoto pozemku zcela nahrazeno, přičemž s vlastníky nemovitých věcí v nejbližším okolí má stěžovatelka užívání předmětného pozemku upraveno zřízením věcných břemen. Uvedená situace tedy podle městského soudu naplňuje znaky veřejného užívání a v řízení byl prokázán veřejný zájem na užívání tohoto pozemku. S ohledem na uvedené městský soud stěžovatelce přiznal nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odvozené od výše nájmu určené podle zvláštního předpisu.

3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zcela se ztotožnil se skutkovým a částečně také s právním hodnocením provedeným městským soudem. V případě předmětného pozemku jde skutečně o veřejné prostranství a stěžovatelce by obecně náležela náhrada bezdůvodného obohacení za jeho užívání subjekty, s nimiž stěžovatelka nemá dohodnuty podmínky; v tomto ohledu se tedy krajský soud zcela ztotožnil s městským soudem. S přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu [srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 1491/17 ze dne 13. 11. 2018] však uzavřel, že zejména vzhledem k velkému počtu věcných břemen zřízených za úplatu (asi 80) stěžovatelka svůj nárok na kompenzaci za omezení svého vlastnického práva vůči žalovanému již vyčerpala. Krajský soud přihlédl také k tomu, že smlouvy o zřízení věcného břemene byly uzavírány do doby, než předmětný pozemek do svého vlastnictví získá právě žalovaný, který by sám s ohledem na svoji povahu veřejnoprávní korporace nepochybně zřízení věcných břemen k užívání silnice nevyžadoval. V řízení navíc bylo potvrzeno, že stěžovatelka v současné době jedná s žalovaným o odprodeji tohoto pozemku do jeho vlastnictví. Krajský soud respektoval právní názor Ústavního soudu [srov. k tomu naposledy citovaný nález shora], že by měl při posuzování důvodnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání soukromé věci jako veřejného prostranství vzít v potaz i další okolnosti případu tak, aby výklad právního předpisu nebyl v rozporu s dobrými mravy. Právě existence velkého množství věcných břemen chůze i jízdy dříve úplatně zřízených stěžovatelkou na předmětném pozemku ve prospěch vlastníků okolních nemovitostí je podle krajského soudu okolností na straně stěžovatelky, která vylučuje přiznání právní ochrany jejímu nároku na vydání bezdůvodného obohacení za obecné užívání předmětného pozemku, které by jinak žalovaného stíhalo.

4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Rovněž je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku 12 900 Kč, o kterou jde v tomto řízení, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní [srov. k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 53/10 ze dne 19. 4. 2011 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.)]. Na druhou stranu Ústavní soud vzhledem ke zmíněné možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatelka však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí.

8. K vlastní argumentaci stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující.

9. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že krajský soud porušil její legitimní očekávání plynoucí z rozhodovací praxe Ústavního soudu (zde má stěžovatelka patrně na mysli judikaturní východisko, že za užívání soukromého majetku ve veřejném zájmu náleží vlastníkovi náhrada), pak této námitce není možno v nyní posuzované věci přisvědčit. Krajský soud totiž uvedené judikaturní východisko zcela respektoval, nicméně usoudil - s odkazem na navazující judikaturu Ústavního soudu citovanou shora - že s přihlédnutím k okolnostem případu je náhrada, kterou stěžovatelka získala uzavřením závazkových vztahů (zejm. s ohledem na povahovou blízkost nároku žádaného stěžovatelkou z titulu bezdůvodného obohacení po žalovaném a nároku žádaného stěžovatelkou z titulu odměny za zřízení věcného břemene) dostatečná. Takové úvaze nelze podle Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout. Na tom nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatelky uplatněné nyní v ústavní stížnosti, že totiž částka, kterou obdržela od uživatelů přilehlých nemovitostí za zřízení věcných břemen, odpovídá toliko nákladům spojeným s jejich zřízením. Stěžovatelčino tvrzení o nevýhodnosti takto smluvené částky (jedná se o 1 700 Kč za jedno břemeno) je zcela obecné, když navíc stěžovatelka nevysvětluje, jaký by měla motiv zřizovat věcné břemeno jen za údajné náklady s tím spojené. Sama ostatně v ústavní stížnosti výslovně uvádí, že s majetkovými hodnotami musí být nakládáno tak, aby přinášely zisk. Krajský soud také správně upozornil, že stěžovatelka s žalovaným jedná o prodeji předmětného pozemku, takže hovořit o nevýhodnosti jeho držení stěžovatelkou ve vlastnictví je minimálně předčasné.

10. Nepřípadný je konečně odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 363/06 ze dne 17. 10. 2006 (N 188/43 SbNU 153), neboť krajský soud se ve skutečnosti vůbec neodchýlil od hodnocení skutkového stavu, jak jej provedl městský soud. Dokonce se výrazně neodchýlil ani od hodnocení právního, pouze je v souladu s nálezovou judikaturou doplnil o navazující úvahu o nutnosti posoudit celou věc ještě hlediskem dobrých mravů. Tuto otázku přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti pomíjí.

11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru