Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 189/96Nález ÚS ze dne 15.05.1997K právu na soudní ochranu proti rozhodnutí pozemkového úřadu v restituční věci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 58/8 SbNU 93
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.189.96
Datum podání10.07.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1, § 9, § 9 odst.4, § 8 odst.1, § 6 odst.1 písm.k, § 11 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 189/96 ze dne 15. 5. 1997

N 58/8 SbNU 93

K právu na soudní ochranu proti rozhodnutí pozemkového úřadu v restituční věci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. J. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 229/95-12, ze dne 14. 3. 1996, za vedlejší účasti Magistrátu města Ostravy, pozemkového úřadu v Ostravě, Prokešovo nám. 8, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 229/95-12, ze dne 14. 3. 1996, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatel J. L. podal dne 9. 7. 1996 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu o den později. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 229/95-12, ze dne 14. 3. 1996, kterým Krajský soud v Ostravě odmítl opravný prostředek proti rozhodnutí Magistrátu města Ostravy, pozemkového úřadu (dále jen pozemkový úřad), čj. PÚ/RZ-201-37/95-ing.Če, ze dne 21. 2. 1995. V napadeném usnesení Krajského soudu v Ostravě, které nabylo právní moci dne 16. 5. 1996 vidí navrhovatel porušení ústavního práva podle čl. 90 Ústavy ČR a podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).

Ústavní soud si k posouzení předmětné věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 229/95 a spisový materiál Pozemkového úřadu v Ostravě, čj. PÚ/RZ-201-37/95-ing.Če. Z těchto spisových materiálů Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal opravný prostředek proti rozhodnutí Pozemkového úřadu v Ostravě, čj. PÚ/RZ-201-37/95-ing.Če, ze dne 21. 2. 1995, kterým bylo vysloveno, že vlastnické právo na oprávněnou osobu nepřechází.

Stejně pak z uvedených spisových materiálů plyne, že navrhovatel uplatnil dne 24. 9. 1991 u Pozemkového úřadu v Ostravě nárok podle zák. č. 229/1991 Sb. na restituci zemědělských pozemků v materiálech specifikovaných. Části předmětných nemovitostí jsou ve vlastnictví fyzických osob, kterým bylo původně zřízeno právo osobního užívání. Při posuzování předmětného případu dospěl pozemkový úřad k závěru, že pozemky přešly na stát podle ust. § 6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., tedy kupní smlouvou uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. V řízení bylo rovněž doloženo, že dotčené nemovitosti nejsou zastavěné. Podle názoru pozemkového úřadu však pozemky nelze vydat, protože k nim bylo zřízeno právo osobního užívání [§ 11 odst. 1 písm. a) cit. zákona]. Vzhledem k této skutečnosti rozhodl pozemkový úřad (již uvedeným rozhodnutím) tak, že vlastnické právo na oprávněnou osobu nepřechází a doporučil oprávněné osobě postup podle § 8 odst. 1 cit. zákona. Současně v rozhodnutí poučil oprávněnou osobu o možnosti podat opravný prostředek proti jeho rozhodnutí ke Krajskému soudu v Ostravě.

Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podal navrhovatel opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ostravě, kterým žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil pozemkovému úřadu k dalšímu řízení. Navrhovatel napadl opravným prostředkem rozhodnutí pozemkového úřadu jako celek a své podání odůvodnil tím, že pozemkový úřad neměl na daný případ aplikovat § 8 odst. 1 cit. zákona, protože v tomto případě právo osobního užívání nevzniklo vůbec.

Krajský soud v Ostravě jednal v nepřítomnosti účastníků a svým usnesením, čj. 22 Ca 229/95-12, ze dne 14. 3. 1996, opravný prostředek odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatel mylně vykládá ust. § 11 odst. 1 písm. a) cit. zákona, když se domnívá, že výjimka ohledně § 8 uvedená v ust. § 11 odst. 1 písm. a) cit. zákona znamená, že pozemkový úřad nemůže ohledně těchto nemovitostí vyslovit, že je také nelze vydat. Podle názoru krajského soudu je nutno tuto výjimku vyložit vždy v souvislosti se zněním § 8 odst. 1 cit. zákona, který pravomoc k rozhodnutí o přechodu vlastnického práva zpět na oprávněnou osobu svěřuje soudům. Příslušným soudem však není krajský soud v přezkumném řízení, ale okresní soud v řízení nalézacím. Skutečnosti týkající se aplikace § 8 cit. zákona není oprávněn zjišťovat ani pozemkový úřad ani krajský soud v přezkumném řízení, tím méně pak rozhodnout o přechodu vlastnického práva z fyzické osoby na oprávněnou osobu. Musel být proto opravný prostředek odmítnut, když napadá rozhodnutí, které přezkoumání nepodléhá. Toto rozhodnutí by podléhalo přezkumu v případě, že by odpůrce neuznal restituční titul, což se však nestalo.

Proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podal navrhovatel ústavní stížnost, v níž uvádí, že tímto rozhodnutím krajského soudu byl porušen čl. 90 Ústavy ČR a současně také bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Porušení uvedených ustanovení spatřuje navrhovatel v tom, že právo přezkoumat rozhodnutí pozemkového úřadu soudem je výslovně zakotveno v zák. č. 229/1991 Sb. a jeho přezkum není výslovně vyloučen. O možnosti soudního přezkumu poučilo navrhovatele i samo rozhodnutí pozemkového úřadu. Pokud zákon připouští opravný prostředek proti orgánu veřejné moci, je soud povinen rozhodnout vždy bez ohledu na důvody uvedené v opravném prostředku. Soud proto nemůže odmítnout opravný prostředek s odůvodněním, že opravný prostředek je podáván z důvodů nesouhlasu s odůvodněním správního rozhodnutí. Opravný prostředek potom právě napadal výrok rozhodnutí pozemkového úřadu. Ve výše uvedených skutečnostech spatřuje navrhovatel porušení uvedených článků Ústavy ČR a Listiny a žádá, aby Ústavní soud nálezem napadené rozhodnutí zrušil.

K návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podal vyjádření Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení. Z jeho vyjádření vyplývá, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, protože ohledně nároku vyplývajícího z ustanovení § 8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. nepřichází v úvahu řízení podle ust. § 9 cit. zákona a tento nárok je třeba uplatnit u nalézacího soudu, což také navrhovatel učinil. Vzhledem k uvedenému se krajský soud domnívá, že navrhovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, a navrhuje proto, aby Ústavní soud nálezem návrh zamítl.

Ústavní soud se, jak již několikrát zdůraznil, necítí oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutí nejsou porušeny ústavní procesní zásady a zásady spravedlivého procesu, zejména pak ty, které vyplývají z hlavy páté Listiny. Jinak řečeno, vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, nepřísluší mu vykonávat dozor nad činností obecných soudů a do jejich činnosti zasahuje pouze tehdy, jsou-li porušeny výše uvedené zásady. Protože předmětem projednávané ústavní stížnosti bylo porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud se postupem obecného soudu zabýval, v řízení přezkoumal spisové materiály Krajského soudu v Ostravě i Pozemkového úřadu v Ostravě a dospěl k názoru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z úpravy zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že je právem oprávněné osoby zvolit si postup (režim) uplatnění svého restitučního nároku. Platná právní úprava dokonce nevylučuje ani to, aby oprávněná osoba svůj nárok uplatnila jak v režimu podle § 9 cit. zákona, tak i v režimu podle § 8 cit. zákona. V řízení podle § 9 cit. zákona před pozemkovým úřadem nemůže jako povinná osoba vystupovat fyzická osoba, povinnou osobou je v tomto řízení pouze právnická osoba (stát nebo jiná právnická osoba). V případě, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví fyzické osoby, je povinnou osobou v řízení před pozemkovým úřadem ta právnická osoba, která nemovitost držela jako poslední před tím, než vznikla překážka, pro kterou nemovitost nelze vydat. V řízení podle § 8 odst. 1 cit. zákona naopak oprávněná osoba uplatňuje svůj nárok proti fyzické osobě, jejíž právo osobního užívání předmětných nemovitostí vzniklo za podmínek v cit. ustanovení uvedených. Názor krajského soudu, že v případě, kdy nemovitost byla v době účinnosti zákona ve vlastnictví nebo osobním užívání fyzické osoby, nemůže oprávněná osoba svůj nárok uplatnit před pozemkovým úřadem, je neudržitelný a platnou právní úpravou nepodložený. Konečně z poslední věty § 8 odst. 1 cit. zákona vyplývá, že zákon dokonce počítá s tím, že občan se nejprve obrátí na pozemkový úřad a teprve potom, kdy mu nemovitost nebude pozemkovým úřadem vydána, se obrátí na soud. V tomto směru tak může oprávněná osoba učinit ještě šest měsíců poté, co nabylo právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitostí.

Jestliže navrhovatel uplatnil svůj restituční nárok k předmětným nemovitostem proti právnické osobě, která tyto nemovitosti naposled držela, před tím, než k nim bylo fyzické osobě zřízeno právo osobního užívání, postupoval podle zákona a řízení před pozemkovým úřadem je třeba považovat za řádné restituční řízení v této věci. I když bylo od počátku zřejmé, že nemovitosti nebudou vydány, domníval se navrhovatel, že pozemkový úřad vzhledem k jasnosti podkladů by mohl rozhodnout ve věci samé. Pozemkový úřad však za dané situace rozhodl s ohledem na to, že existuje překážka v podobě práva osobního užívání (změněného na vlastnické právo fyzické osoby) tak, že se předmětné nemovitosti oprávněné osobě nevydávají.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o řádné restituční řízení podle § 9 cit. zákona, nelze navrhovateli jako oprávněné osobě upřít právo podat proti rozhodnutí pozemkového úřadu opravný prostředek. Toto právo je zakotveno v ust. § 9 odst. 4 cit. zákona. Proto krajský soud, jestliže odmítl návrh navrhovatele, aniž se jím věcně zabýval, tj. aniž by přezkum napadeného rozhodnutí provedl, pochybil. Jeho postup nelze kvalifikovat jinak, než jako odepření právní ochrany navrhovateli. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že věcně je názor krajského soudu správný v tom, že pozemkový úřad není oprávněn zkoumat podmínky § 8 odst. 1 cit. zákona a rozhodovat o vydání pozemků proti fyzické osobě, a to ani v případě, že navrhovatel jako oprávněná osoba je schopen prokázat, že při zřizování práva osobního užívání byly porušeny platné právní předpisy způsobem uvedeným v § 8 odst. 1. Vzhledem k tomu, že navrhovateli opravný prostředek příslušel, měl krajský soud přezkoumat napadené rozhodnutí pozemkového úřadu a věcně rozhodnout.

V předmětné ústavní stížnosti se jednalo o právní posouzení postupusoudu v řízení a od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci. Proto Ústavní soud podle § 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. požádal účastníky i vedlejšího účastníka o souhlas s tím, aby bylo upuštěno od ústního jednání ve věci. S upuštěním od ústního jednání vyjádřili souhlas právní zástupce navrhovatele dopisem ze dne 3. 3. 1997, dále Krajský soud v Ostravě dopisem ze dne 17. 2. 1997 i Magistrát města Ostravy, pozemkový úřad, jako vedlejší účastník dopisem ze dne 18. 2. 1997. Vzhledem k souhlasu účastníků i vedlejšího účastníka rozhodl Ústavní soud v předmětné věci bez ústního jednání.

Výše uvedeným postupem Krajskéhosoudu v Ostravě bylo porušeno základní právo navrhovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a současně bylo porušeno i ustanovení čl. 90 Ústavy ČR. Vzhledem k těmto skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnout tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 15. května 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru