Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 189/95Nález ÚS ze dne 12.12.1996K interpretaci právní normy ústavně konformním způsobem v kauze údajné diskriminace soudců vojenských soudů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
Věcný rejstříksoudce
Diskriminace
Výsluhový příspěvek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 138/6 SbNU 511
EcliECLI:CZ:US:1996:3.US.189.95
Datum podání18.07.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 3 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

236/1995 Sb.

304/1993 Sb., čl. II

76/1959 Sb., § 26 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 189/95 ze dne 12. 12. 1996

N 138/6 SbNU 511

K interpretaci právní normy ústavně konformním způsobem v kauze údajné diskriminace soudců vojenských soudů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

JUDr. K. F. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne

26.5.1995, čj. 6 A 81/94-14, za vedlejší účasti Ministerstva

obrany ČR,

takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

Dne 18.7.1995 podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž se

domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26.5.1995,

č.j. 6 A 81/94-14, ve spojení s rozhodnutím Vojenského úřadu

sociálního zabezpečení ze dne 23.3.1994, čj. 53308309029903,

s tvrzením, že jimi došlo k jeho diskriminaci, porušení principu

rovnosti občanů před zákonem a tím k porušení práv zaručených

Listinou základních práv a svobod. Rozhodnutím Vojenského úřadu

sociálního zabezpečení v Praze ze dne 23.3.1994, čj.

53308309029903, byl stěžovateli v souvislosti s jeho propuštěním

ze služebního poměru vojáka z povolání podle § 26 odst. 1 písmeno

c) zákona č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanoven

podle § 33 téhož zákona výsluhový příspěvek ve výši 4.500,- Kč

měsíčně. Současně bylo vysloveno, že se podle čl. II zákona č.

304/1993 Sb. výplata výsluhového příspěvku pozastavuje po dobu

výkonu funkce obecného soudce.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě

odvolání. Ministerstvo obrany, odbor sociálního zabezpečení, jako

odvolací orgán, dne 28.4.1994 pod čj. 34/21-827-45/2 rozhodlo, že

se podanému odvolání nevyhovuje a napadené rozhodnutí v plném

rozsahu potvrdilo. V odůvodnění se Ministerstvo obrany odvolávalo

na čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., podle kterého pokud soudce

vojenského soudu udělí souhlas s přidělením k určitému soudu,

nepřísluší mu po dobu výkonu funkce soudce nárok na výplatu

výsluhového příspěvku podle zákona č. 76/1959 Sb.

Následně stěžovatel podal žalobu Vrchnímu soudu v Praze, ve

které žádal zrušení rozhodnutí Ministerstva obrany, odboru

sociálního zabezpečení, čj. 34/21-827-45/2. V žalobě uvedl, že

správní orgány při svém rozhodování nesprávně aplikovaly zákon č.

304/1993 Sb. Zákon nabyl účinnosti až dnem 1.1.1994 a nemůže

působit retroaktivně. Protože stěžovatel byl propuštěn ze

služebního poměru vojáka z povolání dnem 31.12.1993, tedy před

účinností zákona č. 304/1993 Sb., nelze ustanovení tohoto zákona

na jeho případ použít, a proto mu má být výsluhový příspěvek

vyplácen. Ustanovení čl. II je porušením principu rovnosti občanů

před zákonem.

O této žalobě Vrchní soud v Praze rozsudkem dne 26.5.1995,

sp.zn. 6 A 81/94-14, rozhodl tak, že se žaloba zamítá a že žádný

z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud svůj

rozsudek odůvodnil tím, že k zániku vojenských soudů došlo

vzhledem k článku 110 Ústavy ČR dnem 31.12.1993 (tedy ve 24.00

hod.). Zákon č. 304/1993 Sb. nabyl účinnosti dne 1.1.1994

(v 00.00 hod.), tedy ve stejný okamžik. Jeho ustanovení proto

dopadají na stěžovatele v plné míře. Kdyby tomu bylo tak, jak

uvádí stěžovatel v žalobě, bylo by nutné dojít k závěru, že

ustanovení čl. II zákona č. 304/1993 Sb. postrádá vůbec smysl a je

zcela obsoletní (od počátku dne 1.1.1994 již nemohlo jít o souhlas

soudce vojenského soudu, protože nic takového neexistovalo). Při

výkladu každého ustanovení není však možné vycházet jen úzce

z výkladu gramatického, který, jak vidno, by vedl

k neaplikovatelnému důsledku. Smyslem právní úpravy bylo

nepopiratelně regulovat vztahy související s ukončením činnosti

vojenských soudů. Také s ohledem na vzájemnou souvislost všech

ustanovení, majících vztah k této problematice, je nutno toto

ustanovení vykládat tak, že se vztahuje na případy, kdy soudce

vojenského soudu dal souhlas k přidělení k jinému soudu do

31.12.1993, a to včetně případů, kdy k tomuto přidělení došlo

i před tímto datem. Soud se zabýval i otázkou, zda ustanovení čl.

II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb. není v rozporu s principem

rovnosti před zákonem. Argumentoval nálezem Ústavního soudu ČSFR

publikovaným pod č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního

soudu ČSFR a dospěl k závěru, že úprava čl. II zákona č. 304/1993

Sb. má bezesporu své opodstatnění, vychází z veřejného zájmu, ze

specifik služby v armádě apod. Státu je nutno přiznat i oprávnění,

aby z poskytování některých výhod vyloučil určitou kategorii osob.

Čl. II odst. 2 zákona č. 304/1993 Sb. je právě takovým vynětím

z výhod a podle názoru vrchního soudu nelze toto ustanovení chápat

jako neodůvodněnou nerovnost mezi bývalými vojenskými soudci

a ostatními bývalými vojáky z povolání.

Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní

stížnost, v níž především poukazuje na to, že na jeho nároky není

možné aplikovat zákon č. 304/1993 Sb., podle kterého zmíněné

orgány rozhodovaly. Rozsudek, ke kterému Vrchní soud v Praze

dospěl výkladem (logickým, systematickým a historickým), má proto

expropriační charakter, diskriminační charakter, je porušením

principu rovnosti občanů před zákonem a je v rozporu čl. 11 odst.

4 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel namítá, že vojenské soudy zanikly ke dni

31.12.1993, zatím co zákon č. 304/1993 Sb. nabyl účinnosti dnem

1.1.1994, a protože jde o data odlišná, nelze je směšovat. Platí,

že v době, kdy nabyl účinnosti zákon č. 304/1993 Sb., již žádný

vojenský soudce, který by se mohl chovat způsobem, který zákon č.

304/1993 Sb. předpokládá, neexistoval.

Nárok na výsluhový příspěvek podle názoru stěžovatele odvisí

od skončení jeho služebního poměru vojáka z povolání, k čemuž

došlo dnem 31.12.1993. Den 1.1.1994 je z tohoto hlediska pouze

termínem počátku splatnosti výsluhového příspěvku.

Podle stěžovatele je obecně známo, že výplata výsluhového

příspěvku je upírána jen bývalým soudcům někdejších vojenských

obvodových a vyšších vojenských soudů, kteří setrvali ve služebním

poměru vojáka z povolání až do dne 31.12.1993, tj. do samého

zániku vojenských soudů podle Ústavy ČR, a to zejména z toho

důvodu, že na ně bylo naléháno, aby do tohoto data setrvali ve

funkci a nezpůsobili kolaps vojenské justice. Výsluhový příspěvek

je naproti tomu vyplácen bývalým soudcům vojenského kolegia

Vrchního soudu v Praze, bývalým vojenským prokurátorům, kteří byli

jmenováni soudci obecných soudů, pobírají jej bývalí soudci

vojenských soudů, kteří vojenskou justici opustili před

31.12.1993 a poté byli jmenováni soudci obecných soudů.

Nerovnost občanů před zákonem je dána podle stěžovatele i tím,

že výsluhový příspěvek je podle výše uvedených předpisů vyplácen

bývalým vojákům z povolání, kteří opustili vojenskou činnou

službu, a to bez rozdílu, tedy nejen těm, jejichž vojenská

specializace se podle úvah Vrchního soudu v Praze jeví natolik

úzkou, že jim neumožňuje v podmínkách přechodu do občanského

života adekvátní uplatnění, ale i bývalým vojenským lékařům,

zvěrolékařům, technikům a pod., u nichž vrchním soudem uvažovaný

sociální aspekt evidentně chybí.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, proti jehož

rozhodnutí stížnost směřuje, ve vyjádření především odkázal na

odůvodnění napadeného rozsudku. Dále uvedl, že pro posouzení, zda

napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda

stěžovatele, je nepodstatné, že správní orgán údajně snad v jiných

případech vycházel z odlišných právních závěrů a právo na výplatu

výsluhového příspěvku jiným osobám přiznal. S poukazem na princip

rovnosti před zákonem by bylo absurdní domáhat se vydání

nezákonného rozhodnutí shodného s případným jiným, rovněž

nezákonným rozhodnutím.

Dále Vrchní soud v Praze uvedl, že při posuzování, zda ust.

čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb. není v rozporu s principem

rovnosti před zákonem, vycházel z pojetí, že se nejedná o princip

absolutní rovnosti a že státu je nutno přiznat i oprávnění

z poskytování výhod (případně některých výhod) vyplývajících ze

služebního poměru vojáků z povolání vyloučit určitou kategorii

osob, u které objektivní kritéria opodstatňují výhody (odchylnou

úpravu od úpravy obecné), nejsou buď zcela nebo v podstatné části

dány. Pokud se týká kategorie bývalých soudců vojenských soudů,

poté vykonávajících funkci soudců obecných soudů, objektivní

důvody k vyloučení z poskytování výsluhového příspěvku jsou dány

a nejde tedy o nepřípustnou nerovnost před zákonem. Na tomto

závěru nemůže nic změnit to, že důvody k odchylné úpravě jsou

event. dány i u dalších kategorií vojáků z povolání (zmiňovaných

v ústavní stížnosti), kde se jedná z určitých hledisek o podobnou,

nikoliv však zcela shodnou situaci a stát této možnosti další

odchylné úpravy nevyužil. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na

soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod,

neboť vrchní soud jeho žalobu přezkoumal v rozsahu námitek

v žalobě uvedených. Pokud tedy stěžovatel dovozuje, že jeho

ústavně zaručené právo bylo porušeno nepřiznáním práva na výplatu

výsluhového příspěvku, mohlo se tak stát pouze rozhodnutím o tomto

právu, tedy rozhodnutím správního orgánu a ne rozhodnutím soudu ve

správním soudnictví, ve kterém soud pouze přezkoumává zákonnost

žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu, a nikoliv

rozhodování o hmotněprávním nároku.

Vojenský úřad sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastník,

ve svém vyjádření ze dne 13.11.1995 uvedl, že není oprávněn

k výkladu nebo opravám nesprávně vydaných rozhodnutí jiných

orgánů. Přesto však dále provedl poměrně podrobný právní rozbor

problematiky. Poukazuje na některé nepřesnosti, vyplývající ze

znění platných zákonů i zákona č. 304/1993 Sb. Zároveň dal

stěžovateli za pravdu v tom, že rozhodnutí zákonodárce

- nevyplácet výsluhový příspěvek po dobu výkonu funkce soudce - je

jistou diskriminací "bývalých vojenských soudců". Dále se

odvolával na zdůvodnění svého rozhodnutí.

Ze zprávy Ministerstva obrany ČR o vyplácených výsluhových

příspěvcích vyplývá, že soudcům bývalých vojenských soudů, kteří

udělili souhlas s přidělením k určitému soudu náleží výsluhový

příspěvek až po skončení výkonu funkce soudce. V současné době je

takto vyplácen výsluhový příspěvek ve 4 případech. Soudcům

vojenského kolegia Vrchního osudu v Praze, příp. NS ČR, kteří po

propuštění ze služebního poměru udělili souhlas s přidělením

k určitému soudu, výsluhový příspěvek náleží. Je vyplácen v 6

případech. Vojákům z povolání - justičním čekatelům vojenských

soudů - je nárok na výsluhový příspěvek rovněž zachován. Vyplácí

se ve 2 případech. Bývalým vojenským prokurátorům a vyšetřovatelům

vojenských prokuratur je nárok na výsluhový příspěvek vyplácen po

skončení výkonu funkce státního zástupce. Vyplácí se ve 2

případech.

Jak plyne z obsahu spisu Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 6

A 81/94, vrchní soud se zabýval problematikou v intencích

příslušných ustanovení zákona o přezkoumávání správních

rozhodnutí. O věci bez přítomnosti stran jednal a dne 26.5.1995

vyhlásil rozsudek, kterým žalobu zamítl. Rozsudek nabyl právní

moci dne 12.6.1995.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom

skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.

90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy

ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny

základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo

porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem

nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Stěžovatel ve

stížnosti namítá, že soud porušil při svém jednání princip zákazu

diskriminace (čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)

princip rovnosti občanů před zákonem (čl. 1 Listiny základních

práv a svobod) a že rozsudek má expropriační charakter (čl. 11

odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud ČR se

proto podanou stížností zabýval z tohoto hlediska.

V této souvislosti je třeba se zmínit o zákonu č. 236/1995

Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce

představitelů státní moci a některých státních orgánů. Tento zákon

ve své části páté, přechodných a závěrečných ustanoveních, v § 44

bod 2) zrušil zákon ČNR č. 391/1991 Sb., o platových poměrech

soudců, státních notářů, justičních a notářských čekatelů, ve

znění zákona ČNR č. 7/1993 Sb. a zákona č. 304/1993 Sb. Zákon č.

304/1993 Sb. obsahuje tři články:

- článek I. novelizoval již zmíněný zákon č. 391/19914 Sb.

- článek II. se vztahuje k předmětu ústavní stížnosti a zakotvil

ustanovení, jež tvoří samostatný normativní obsah zákona č.

304/93 Sb.

- čl. III stanovil účinnost zákona č. 304/1993 Sb. Zákonem č.

236/1995 Sb. tedy byla zrušena pouze ta část zákona č.

304/1993 Sb., která novelizovala zákon č. 391/1991 Sb. Ostatní

části zákona č. 304/1993 Sb. zůstávají nadále v platnosti.

Na svém jednání dne 7. 3. 1996 III. senát Ústavního soudu

rozhodl o přerušení řízení a podal ve smyslu § 78 odst. 1 zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh plénu Ústavního soudu,

aby zrušilo článek II zákona č. 304/1993 Sb., kterým se mění

a doplňuje zákon č. 391/1991 Sb., o platových poměrech soudců,

státních notářů, justičních a notářských čekatelů, ve znění zákona

č. 7/1993 Sb.

Plénum Ústavního soudu ČR dne 8. října 1996 pod čj. Pl ÚS

5/96-21 návrh zamítlo. V odůvodnění nálezu uvedlo, že ustanovení

čl. II zákona č. 304/1993 Sb. lze interpretovat dvojím způsobem

buď jako ustanovení, vztahující se pouze na soudce vojenských

obvodových a vyšších vojenských soudů, nebo jako ustanovení,

vztahující se i na soudce vojenských kolegií vrchních a Nejvyššího

soudu, tj. na soudce všech soudů, vykonávající pravomoc vojenských

soudů. V situaci, kdy určité ustanovení zákona umožňuje dvě různé

interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony

a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky

a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto

ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních orgánů

interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Plénum

Ústavního soudu nehledalo právní úpravu provedenou zákonem č.

304/1993 Sb. jako diskriminační. Zde v podrobnostech nutno odkázat

na již zmíněný nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 1996,

uveřejněný ve Sbírce zákonů ČR, částka 87, rozeslaná dne 29. 11.

1996.

Ve smyslu ust. čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná

rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.

III. senát Ústavního soudu je proto vázán výše uvedeným nálezem

pléna Ústavního soudu. Zabýval se proto pouze námitkou

stěžovatele, že postup soudu, který byl v jeho případě zvolen, má

diskriminační charakter ve vztahu k jiným kategoriím vojáků

z povolání, kteří byli ve stejné či velmi podobné sociální

situaci, jako soudci vojenských soudů. Diskriminace znamená

znevýhodnění určitého jedince nebo skupiny z důvodu náboženských,

rasových, pohlaví, náboženského vyznání, příslušnosti k jiné

sociální skupině apod. V případě stěžovatele vrchní soud

postupoval stejně jako ve všech případech obdobných. Nelze tedy

říci, že by stěžovatele oproti jiným bývalým soudcům vojenských

soudů znevýhodňoval, že by postup soudu tak měl diskriminační

charakter.

V souvislosti s ukončením služebního poměru se podle ust. §

33 až 33b zákona č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

vojákům z povolání vyplácejí některé dávky: výsluhový příspěvek

a odchodné, skončí-li služební poměr smrtí vojáka, vyplácí se

pozůstalým úmrtné. Tyto peněžité dávky mají sociální a motivační

charakter, garantují se jimi sociální jistoty vojáků z povolání

vzhledem k psychické a fyzické náročnosti vojenské služby,

potenciálnímu ohrožení života při přípravě na bojovou činnost,

vykonávání služby v místě podle potřeby ozbrojených sil.

V neposlední řadě tyto dávky také kompenzují omezení některých

hospodářských a v současné době i politických práv. Přechod vojáků

z povolání do občanského života je velmi problematický, zejména

z hlediska jejich začlenění do občanského a zejména pracovního

života. Výsluhový příspěvek a odchodné mají tento přechod

usnadnit. Nárok na ně mají všichni vojáci z povolání, kteří

splňují zákonem stanovené podmínky, bez ohledu na jejich konkrétní

sociální situaci. Soudci vojenských soudů byli v případě ukončení

vojenské služby v podstatě zvýhodněni oproti jiným profesím,

jejichž uplatnění v civilním sektoru mohlo být (ale také nemuselo)

v podstatě bezproblémové. Právní úprava jim totiž garantovala

jejich další působení ve funkci soudců obecných soudů, přičemž

v případě jejich odchodu je jim poskytován výsluhový příspěvek,

a to bez ohledu na skutečnost, zda působí dále v právnické

profesi.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ČR proto dospěl k závěru, že

rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 1995, č.j. 6

A 81/94-14, ve spojení s rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního

zabezpečení ze dne 23.3.1994, čj. 53308309029903, nebylo porušeno

žádné (a tedy ani stěžovatelem namítané) základní právo, dané

ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy,

a proto ústavní stížnost zamítl (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavnímsoudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze

odvolat.

V Brně dne 12. prosince 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru