Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1888/13 #1Nález ÚS ze dne 13.02.2014K zásadě rovnosti účastníků řízení v řízení o předběžném opatření

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/právo na odvolání (dvojinstančnost řízení)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedliv... více
Věcný rejstříkOdvolání
opravný prostředek - řádný
Doručování
procesní postup
Předběžné opatření
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 17/72 SbNU 211
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1888.13.1
Datum vyhlášení25.02.2014
Datum podání17.06.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 220 odst.1, § 76g, § 18 odst.1, § 75c odst.3, § 210 odst.1, § 77 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Při odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření anebo zastavení řízení soudem prvního stupně není usnesení ani odvolání doručováno žalovanému. Pokud za této procesní situace soud druhého stupně alespoň částečně vyhoví odvolání navrhovatele návrhu na nařízení předběžného opatření a žalovaný se o řízení dozví až z usnesení soudu druhého stupně, je nutno takový procesní postup obecných soudů považovat za rozporný se zásadou rovnosti účastníků řízení garantovaným čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud rovněž přihlíží k tomu, jaké následky by v konkrétním případě lpění na pravidlech procedurální spravedlnosti mohlo mít pro následné možné uplatnění práv dalších účastníků řízení před obecnými soudy, kdy by zrušení předběžného opatření Ústavním soudem představovalo hrozbu přímého, bezprostředního a nadále již nenapravitelného zásahu do sféry možností faktického uspokojení v řízení uplatněného nároku.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky JIMAST, s. r. o., zrušil III. senát Ústavního soudu svým nálezem ze dne 13. února 2014 usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 151/2013-84 ze dne 10. dubna 2013 pro jeho rozpor se zásadou rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).

Narativní část

Napadeným rozhodnutím krajský soud vyhověl odvolání vedlejších účastníků a změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že proti stěžovatelce nařídil předběžné opatření, kterým jí zakázal disponovat s nemovitostí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že tímto předběžným opatřením bylo nepřípustně omezeno její vlastnické právo. Protiústavnost tohoto postupu spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že ani usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření a ani následné odvolání vedlejších účastníků proti tomuto rozhodnutí jí nebylo doručeno, čímž byla zbavena možnosti se v řízení jakkoliv vyjádřit či proti výsledku tohoto řízení brojit jakýmkoliv opravným prostředkem.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud nejprve předeslal, že totožnou právní otázkou, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti otevřela, posuzoval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 a v řadě na něj navazujících rozhodnutí. Ústavní soud proto omezil svůj přezkum na ověření toho, zda je možné skutkové okolnosti případu podřadit pod obecné právní závěry obsažené v prejudikatuře.

Rovněž v posuzované právní věci dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka neměla žádnou možnost procesní obrany proti soudem uložené právní povinnosti; neměla k dispozici odvolání, ani jiný procesní prostředek ochrany práva (nepočítaje v to ústavní stížnost), a neměla příležitost se k podanému návrhu před vydáním rozhodnutí vyjádřit. Stěžovatelka se tak ocitla v horším postavení, než jakého se dostává povinnému, pakliže by předběžné opatření nařídil soud prvního stupně. Ústavní soud proto, poté co dospěl k závěru, že právní závěry vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 jsou aplikovatelné také na stěžovatelčin případ, zrušil rozhodnutí krajského soudu pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny.

Ústavní soud dále připustil, že ve výjimečných a zcela odůvodněných případech je prolomení závěrů plynoucích z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 možné, ne-li přímo nezbytné. Takováto výjimka bude však důvodná pouze v případě, kdy by zrušení předběžného opatření Ústavním soudem představovalo hrozbu přímého, bezprostředního a nadále již nenapravitelného zásahu do sféry možností faktického uspokojení v řízení uplatněného nároku.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1888/13 ze dne 13. 2. 2014

N 17/72 SbNU 211

K zásadě rovnosti účastníků řízení v řízení o předběžném opatření

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 13. února 2014 sp. zn. III. ÚS 1888/13 ve věci ústavní stížnosti JIMAST, s. r. o., se sídlem ve Voticích, Husova 442, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013 č. j. 25 Co 151/2013-84, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že bylo nařízeno předběžné opatření a tím zakázáno stěžovatelce disponovat s bytovou jednotkou a od ní odvozeným spoluvlastnickým podílem, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013 č. j. 25 Co 151/2013-84 bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené právo na rovnost účastníků a spravedlivý proces ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013 č. j. 25 Co 151/2013-84 se ruší.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 17. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

2. Z obsahu napadeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a příslušného spisového materiálu vyplývá, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo za analogického použití § 220 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, změněno usnesení Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud"), kterým byl zamítnut návrh vedlejších účastníků na nařízení předběžného opatření. Krajský soud toto rozhodnutí změnil tak, že nařídil navrhované předběžné opatření a stěžovatelce tím zakázal disponovat s v rozhodnutí blíže specifikovanou bytovou jednotkou a od ní odvozeným spoluvlastnickým podílem. Z příslušného spisu dále vyplývá, že stěžovatelka se o řízení o návrhu na vydání předběžného opatření poprvé dozvěděla až doručením napadeného rozhodnutí krajského soudu dne 17. dubna 2013.

II. Formální předpoklady projednání návrhu

3. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s ustanoveními § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

4. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti, směřující proti předběžnému opatření, Ústavní soud již např. ve svém nálezu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) dospěl k závěru, že předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozicích s majetkem. Proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření zásadně přípustná, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků řízení [obdobně viz např. nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223)]. Ústavní soud proto při zhodnocení všech relevantních skutečností konstatoval, že předmětná ústavní stížnost je přípustná a včasná, podaná ve shodě s lhůtou uvedenou v ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

III. Argumentace stěžovatele a vyjádření ostatních účastníků řízení

5. Stěžovatelka namítá, že protiústavním postupem obecných soudů spočívajícím v nepřípustné analogické aplikaci ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu bylo prostřednictvím předběžného opatření nepřípustně omezeno její právo nakládat s majetkem, a to na základě zkreslených a neúplných informací ze strany vedlejších účastníků. Protiústavnost tohoto postupu spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že ani usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, ani následné odvolání vedlejších účastníků proti tomuto rozhodnutí nebylo stěžovatelce doručeno, a ta tudíž pozbyla možnost se k průběhu řízení a meritu návrhu jakkoliv vyjádřit či proti výsledku tohoto řízení brojit jakýmkoliv opravným prostředkem. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že takový postup je v přímém rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.). Zákonodárcova pasivita v oblasti ochrany základních procesních práv účastníků zasažených nařízením předběžného opatření nemůže dle stěžovatelky v praxi obecných soudů vést k obcházení závazných závěrů zmíněného nálezu. Stěžovatelka rovněž namítá, že újma, kterou výše popsaným postupem utrpěla, není v rozumném poměru s ochranou, kterou má předběžné opatření poskytnout. Z výše uvedených důvodů tedy stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Doplněním ústavní stížnosti pak stěžovatelka požádala o přednostní projednání podané stížnosti.

6. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení k vyjádření ve věci. Účastník řízení a vedlejší účastníci tohoto práva nevyužili.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dospěl po zvážení stěžovatelkou vznesených námitek, obsahu napadeného rozhodnutí a příslušného spisového materiálu k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

8. Ústavní soud předesílá, že totožnou právní otázku, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti otevřela, posuzoval již v nálezu ze dne 9. února 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2100/08 (N 21/56 SbNU 249), resp. v souvisejícím řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (viz výše), v němž hodnotil ústavní konformitu ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu, v tehdy účinném znění. Na tento nález i navazující judikaturu Ústavního soudu [např. nález ze dne 9. prosince 2010 sp. zn. III. ÚS 2481/10 (N 248/59 SbNU 535) a nález ze dne 7. června 2011 sp. zn. III. ÚS 205/11 (N 109/61 SbNU 617); všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz] lze proto v plném rozsahu odkázat.

9. S ohledem na všeobecnou závaznost nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.), resp. jeho nosných důvodů, a vzhledem ke skutečnosti, že nebyly shledány důvody pro postup dle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu, se Ústavní soud omezil jen na ověření, zda stěžovatelka byla ve svých základních právech postižena za stejných okolností, z jakých vycházela uvedená rozhodovací činnost Ústavního soudu, přičemž dospěl k závěru, že se tak stalo. Současně lze konstatovat, že skutkové okolnosti případu dokládají názorně opodstatněnost obecných závěrů, k nimž Ústavní soud dospěl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09.

10. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že stěžovatelka neměla žádnou možnost procesní obrany proti soudem uložené právní povinnosti; neměla k dispozici odvolání ani jiný procesní prostředek ochrany práva (nepočítaje v to ústavní stížnost) a neměla příležitost se k podanému návrhu před vydáním rozhodnutí vyjádřit. Stěžovatelka se tak ocitla v horším postavení, než jakého se dostává povinnému, pakliže by předběžné opatření nařídil soud prvního stupně. Tím byly naplněny právě ty předpoklady, na jejichž základě vydal Ústavní soud nález sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.).

11. Toliko pro úplnost lze uvést, že stěžovatelčino podání návrhu na zrušení předběžného opatření ve smyslu ustanovení § 77 odst. 2 občanskéhosoudního řádu nemá pro přípustnost ústavní stížnosti žádný význam, přestože již o něm bylo obecnými soudy rozhodnuto (srov. usnesení okresního soudu ze dne 6. září 2013 č. j. 11 C 10/2013-193). Přitom se obecné soudy dopustily Ústavním soudem vytýkaného postupu zamítnutí tohoto návrhu zejména "pro nedostatečnou změnu poměrů" [srov. bod 32 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. Jakkoliv mohou mít úvahy obecných soudů a obavy vedlejších účastníků určitý racionální základ, neodůvodnily soudy v dostatečné míře nutnost jimi zvoleného postupu, který je v rozporu se závěry citovaného plenárního nálezu Ústavního soudu. Přitom Ústavní soud sám v minulosti prolomení těchto závěrů ve výjimečných a zcela odůvodněných případech připustil v usnesení sp. zn. III. ÚS 470/12 ze dne 14. 11. 2013, v němž zrušení předběžného opatření Ústavním soudem představovalo hrozbu přímého, bezprostředního a nadále již nenapravitelného zásahu do sféry možností faktického uspokojení v řízení uplatněného nároku. V ostatních případech, kdy nutnost takového postupu z okolností případu jednoznačně a nade vši pochybnost jako v právě uvedeném případě nevyplývá, nezbývá Ústavnímu soudu než následovat obecně závazné závěry uvedeného plenárního nálezu a z hlediska doktríny minimalizace zásahu dát přednost průchodu uplatnění ústavních kautel práva na spravedlivý proces. Tento respekt k procesním ústavním pravidlům ovšem nemá bránit ani propříště v tom, že Ústavní soud bude rovněž přihlížet k tomu, jaké následky by v konkrétním případě lpění na pravidlech procedurální spravedlnosti mohlo mít pro následné možné uplatnění práv dalších účastníků řízení před obecnými soudy. Není proto nadále vyloučeno, že tato obecná zásada, vytyčená Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 jako vodítko především pro zákonodárce (viz argumentaci ve prospěch ponechání § 76g o. s. ř. v citovaném nálezu), bude muset v konkrétním případě soudního rozhodování ustoupit spravedlivému nároku na ochranu základních práv dalších účastníků řízení (zejména žalobce) a jejich soudně uplatňovaných nároků. Je třeba vycházet z toho, že uplatňování procesních práv účastníků řízení před soudem není samoúčelem, nýbrž jen akcesorickým prostředkem ke zjednání spravedlnosti mezi účastníky právního styku.

12. Jako obiter dictum se podává, že pasivita zákonodárce při úpravě institutu předběžného opatření nemůže být důvodem pro jeho pominutí ze stranysoudů obecných. Úkolem obecných soudů je při respektování čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, v reakci na výše uvedený nález, najít v této nežádoucí situaci ústavně konformní způsob ochrany základních práv a svobod účastníků řízení, a vyplnit tak prostor legislativní mezery vzniklé derogačním nálezem Ústavního soudu. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu je patrno, že právní řád České republiky poskytuje obecným soudům v tomto směru dostatek možností [srov. např. bod 18 odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 205/11 ze dne 7. 6. 2011 (N 109/61 SbNU 617) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 418/13 ze dne 13. 3. 2013 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

13. Z výše uvedeného vyplývá, že postupem krajskéhosoudu bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené právo na rovnost účastníků soudního řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud tedy mimo ústní jednání z tohoto důvodu vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené usnesení krajského soudu.

14. O žádosti o přednostní projednání pak již Ústavnísoud nerozhodoval, neboť jí fakticky vyhověl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru