Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1887/09 #1Usnesení ÚS ze dne 31.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NSS
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkinterpretace
Cena
akcionář
Akcie
akcionářská práva a povinnosti
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1887.09.1
Datum podání17.07.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 183h odst.1 písm.d, § 186a odst.4, § 183h odst.2, § 183c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1887/09 ze dne 31. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kozelkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 28, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2009, č. j. 5 Ca 166/2005-123, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, č. j. 5 Afs 47/2007-89, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009, č. j. 5 Afs 81/2009-152, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 11 a 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudu vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 166/2005 se podává následující.

Rozhodnutím Komise pro cenné papíry (dále jen Komise) ze dne 1. 12. 2004, č. j. 45/N/1093/2004/1, byla zamítnuta žádost stěžovatele (dále též žadatele, resp. žalobce) z 11. 8. 2004 o vydání rozhodnutí o uložení povinnosti akcionáři ECKES & STOCK GmbH učinit nabídku podle § 183h odst. 1 obch. zák. na odkoupení účastnických cenných papírů společnosti STOCK Plzeň a. s., neboť bylo shledáno toliko naplnění zákonných podmínek dle § 183h odst. 1 písm. a), b) c) obch. zák., nikoliv však splnění podmínky dle písm. d) tohoto ustanovení, tj. existence závažných okolností, které uložení navrhované povinnosti odůvodňují. Komise (z podrobně rozvedených důvodů) dospěla k závěru, že "úplná nelikvidita akcií na veřejném trhu" a s tím související "hrozba jejich vyřazení z obchodování na regulovaném trhu", stejně jako tvrzení, že "burzovní pásmo, v němž lze eventuálně akcie prodat, neodpovídá jejich hodnotě", jak se domníval žadatel, takovými "závažnými okolnostmi" nejsou, sama nezjistila závažné skutečnosti jiné, a žadatel ani neprokázal, že situace na regulovaném trhu neumožňuje akcie cílové společnosti kdykoliv prodat (§ 183h odst. 2 obch. zák.).

Rozhodnutím ze dne 9. 3. 2005, č. j. 10/Neo/1/2005/1, zamítlo Prezídium Komise pro cenné papíry (dále jen žalovaný) žadatelův rozklad a napadené rozhodnutí Komise potvrdilo. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvedl, že ustanovení § 183h odst. 1 písm. d) obch. zák. a ustanovení § 183h odst. 2 obch. zák. je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti; pokud tudíž mají minoritní akcionáři cílové společnosti možnost prodat účastnické cenné papíry na regulovaném trhu, nejsou zde závažné skutečnosti, které by odůvodňovaly uložení povinnosti učinit nabídku na odkoupení. Z údajů Burzy cenných papírů Praha (dále jen "BCPP"), na které jsou účastnické cenné papíry kótovány, sice vyplývá, že v roce 2004 byly na tomto trhu realizovány pouze dva obchody s dotčenými cennými papíry, to však neznamená, že by cenné papíry nebylo možno na tomto trhu prodat vůbec, resp. že by po nich neexistovala poptávka. Námitku žadatele, že cena, kterou by prodejem takto získal, je nižší‚ než by byla cena, pokud by byla vypočtena postupem podle § 183c obch. zák. (v tomto případě s přihlédnutím k tzv. prémiové ceně), na který prostřednictvím § 186a odst. 4 odkazuje § 183h odst. 4 obch. zák., označil správní orgán za irelevantní, neboť z obsahu § 183h odst. 2 obch. zák. plyne, že záměrem zákonodárce nebylo institut nabídky na odkoupení koncipovat jako nástroj, jímž by měly být řešeny případy, kdy cena cenného papíru na regulovaném trhu bude nižší než cena, za kterou nabude cenný papír majoritní akcionář mimo tento trh (prémiová cena), či hodnota, ke které dospěl znalec, nýbrž přichází v úvahu pouze tehdy, kdy minoritní akcionáři nemají možnost cenné papíry na regulovaném trhu prodat, pročež by (tedy) uložení povinnosti (majoritnímu akcionáři) učinit nabídku na odkoupení bylo v přímém rozporu s § 183h odst. 2, poslední větou, obch. zák. (nabídku na odkoupení upravenou v § 183h obch. zák. pak nelze směšovat s institutem nazývaným termínem sell-out, který právní řád nezná). K ochraně minoritních akcionářů před zhoršením jejich investice v případě, kdy majoritní vlastník získá kvalifikovanou většinu ve společnosti, slouží institut povinné nabídky převzetí (§ 183b obch. zák.), a tu (za cenu 12 300 Kč za akcii) učinila akcionářům cílové společnosti společnost ECKES & STOCK GmbH "v polovině roku 2003".

K žalobě proti rozhodnutí správního orgánu Městský soud v Praze rozsudkem z 26. 1. 2007, č. j. 5 Ca 166/2005-53, toto rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť podle jeho názoru žalovaný dospěl nesprávně k závěru, že situace na regulovaném trhu umožňuje prodej akcií, resp. tento svůj závěr nedostatečně odůvodnil, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, za jakou cenu musí být dána možnost akcie na regulovaném trhu kdykoliv prodat.

O kasační stížnosti žalovaného rozhodl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 31. 3. 2009, č. j. 5 Afs 47/2007-89, tak, že rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; oproti němu uzavřel, že "správní orgán jako celek, tedy Komise i prezidium Komise", všechny důvody tvrzené žalobcem posoudil a své právní závěry podrobně a přiléhavě odůvodnil.

S poukazem na znění § 183h obch. zák. (jež nabylo účinnosti 1. 1. 2001 zákonem č. 370/2000 Sb. a od 1. 4. 2008 bylo zrušeno zákonem č. 104/2008 Sb., o nabídkách převzetí a o změně některých dalších zákonů) Nejvyšší správní soud připomenul, že pro postup podle § 183h obch. zák. bylo třeba vedle podání žádosti menšinového akcionáře i současného splnění všech čtyř podmínek uvedených v odst. 1 tohoto ustanovení, přičemž samo ustanovení § 183h odst. 1 písm. d) nedefinovalo pojem "závažných skutečností", čímž byl výklad tohoto ustanovení ponechán na rozhodovací praxi. Jestliže § 183h odst. 2 obch. zák. o výši ceny (za niž je možno účastnické cenné papíry cílové společnosti na regulovaném trhu prodat) nehovoří, a platí-li podle § 183h odst. 1 obch. zák. přiměřeně ustanovení o nabídce převzetí (§ 183a, § 183b obch. zák.) s tím, že pro stanovení ceny se použije obdobně ustanovení § 186a odst. 4 obch. zák., je zjevné, že "odstavec čtvrtý citovaného ustanovení upravuje výši ceny pouze pro případy, pokud byly shledány podmínky pro učinění nabídky na odkoupení" a naopak "jeho výkladem nelze dospět k závěru, že by postup při stanovení ceny, na něž odkazuje, bylo možné použít už při posuzování naplnění podmínek pro uložení povinnosti učinit nabídku na odkoupení". Na rozdíl od městského soudu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že "Komise pro rozhodnutí podle § 183h odst. 1 obch. zák. neměla zákonem stanovený mechanizmus pro určení ceny akcie přiměřené hodnotě účastnického cenného papíru" a současně, že "mezi závažné skutečnosti ve smyslu § 183h odst. 1 písm. d) obch. zák. odůvodňující uložení akcionáři nebo akcionářům jednajícím ve shodě na návrh menšinového akcionáře povinnost učinit nabídku na odkoupení účastnických cenných papírů cílové společnosti od menšinových akcionářů, nelze podřadit tvrzení menšinových akcionářů, že nemají možnost realizovat prodej svých akcií na veřejném trhu za cenu odpovídající jejich hodnotě, protože burzovní kurz těchto akcií neodráží jejich skutečnou respektive přiměřenou hodnotu; to vše za předpokladu, že akcie jsou na veřejném trhu obchodovány, je stanoveno pásmo pro obchodování a na veřejném trhu proběhly obchody".

Ve sledovaných souvislostech nelze přehlédnout, pokračoval Nejvyšší správní soud, že (již) v březnu 2003 učinil majoritní akcionář povinnou nabídku převzetí (§ 183b obch. zák.), přičemž dne 2. 5. 2003 nabylo právní moci rozhodnutí, jímž Komise vyslovila souhlas s nabídkou převzetí určenou vlastníkům akcií cílové společnosti podle § 183e odst. 7 obch. zák. za cenu 12 300 Kč, a tato cena byla dle názoru Komise přiměřená hodnotě akcií cílové společnosti k datu 1. 1. 2003. Ve shodě s žalovaným proto uvedl, že "pokud žalobce zastával názor, že cena uvedená v nabídce převzetí přiměřená hodnotě akcií nebyla, měl možnost využít postupu podle § 183c odst. 5 věty druhé a násl. obch. zák., tedy nabídku přijmout a domáhat se doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou soudní cestou"; na žalobci tudíž bylo, aby "využil své možnosti prodat mu své akcie již v době učinění povinné nabídky převzetí, aniž musel prokazovat závažné skutečnosti", neboť "musel totiž již v té době předpokládat, že jejich prodejnost bude menší či malá", přičemž "měl přitom nárok na cenu přiměřenou hodnotě účastnických cenných papírů"; takto však žalobce nepostupoval a na nabídku majoritního akcionáře na odkoupení jeho akcií za tržní cenu dle znaleckých posudků nereagoval. S podrobným odůvodněním a poukazem na právní závěry podávající se z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. ÚS Pl 56/05, pak kasační soud odmítl jako neodůvodněnou námitku neobjektivity znaleckých posudků na hodnotu akcií, jestliže byly (při nabídce převzetí) vyhotoveny znalcem vybraným majoritním akcionářem.

Nejvyšší správní soud proto přisvědčil žalovanému, že zde byly dány podmínky pro zamítnutí žádosti žalobce ve smyslu ustanovení § 183h odst. 2 obch. zák., neboť žalobce v řízení neprokázal, že akcie není možno na regulovaném trhu prodat, resp. nezpochybnil možnost akcie prodat (i za jinou, než jím požadovanou "nepřiměřeně vysokou" cenu); tomu, že žalobce neměl zájem své akcie na veřejném trhu prodat za cenu, za kterou se s těmito akciemi na veřejném trhu obchodovalo, svědčí podle soudu jak jeho tvrzení učiněná v správním i soudním řízení, tak i postup, kdy až na výzvu Komise (v roce 2004), aby předložil doklad o tom, že neúspěšně vyvinul aktivitu, učinil jen jeden pokyn k obstarání prodeje (s dobou platnost od 16. 9. do 15. 10. 2004) s cenovým limitem 19 975 Kč za jednu akcii, a to za situace, kdy tržní cena předmětných akcií na tomto trhu činila cca 11 800 Kč za akcii; žalobce přitom sám v žalobě připouštěl, že cena akcií cílové společnosti se nikdy nepohybovala v pásmu, které by umožňovalo akcie prodat za cenu, již sám měl za přiměřenou (zde 19 975 Kč za jednu akcii).

Městský soud v Praze v novém řízení žalobu stěžovatele (též) ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Vázán právním názorem vysloveném ve zrušujícím rozsudku kasačního soudu plně odkázal na právní závěry v něm vyslovené s tím, že ani právní názory žalobce v jeho vyjádření z 26. 6. 2009, nemohou na důsledcích tohoto závazného právního názoru ničeho změnit.

Kasační stížnost stěžovatele (podanou současně s ústavní stížností) Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 19. 11. 2009, č. j. 5 Afs 81/2009-152, odmítl jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výklad a aplikace dotčených ustanovení obchodního zákoníku, provedený Nejvyšším správním soudem a následně i Městským soudem v Praze, je přepjatě formalistický, neboť nepřihlíží ke smyslu a podstatě těchto ustanovení, jimiž je ochrana minoritních akcionářů. Závěry soudů pomíjí, že zde "jde o zvláštní situaci, kdy se s akciemi na veřejném trhu takřka vůbec neobchodovalo, tržní kurz neexistuje, a proto nelze akcie za tržní kurz kdykoliv prodat"; s posouzením možnosti (kdykoliv) prodat akcie na veřejném trhu musí být proto nepochybně spjata i otázka ceny, a bez jejího "zahrnutí" by ochranné ustanovení § 183h obch. zák. nebylo možné využít. Pokud by se na burze uskutečňovaly pravidelné obchody, byla by prodejní cena akcií generována trhem; jestliže však zde neexistoval "regulérní tržní kurz", "není přípustné říci, že je jedno, za jakou jinou cenu lze akcie na veřejném trhu prodat". Bylo-li za kriterium pro posouzení ceny (za kterou je možné kdykoliv prodat akcie na veřejném trhu) shledáno burzovní pásmo v rozhodném čase, je zřejmé, že si soudy neujasnily způsob jeho vzniku, a pakliže "pojaly přiměřenou cenu" jako cenu, jež je uvnitř cenového pásma na veřejném trhu, a to bez ohledu na konkrétní podmínky, nemůže jít podle stěžovatele než o právní úsudek nesprávný. Zákonodárce v případě povinných nabídek převzetí "zavedl povinnost zhotovení znaleckých posudků" za účelem stanovení "přiměřené ceny" a zejména "zavedl pojem prémiová cena", jež představuje tzv. dno "přiměřené ceny" (§ 183h odst. 4, § 183c odst. 3 obch. zák.), na niž mají minoritní akcionáři mít právo i v nabídce na odkoupení (§ 183h odst. 4); je proto vyloučeno, aby se z takto stanovené "přiměřené ceny" nevycházelo i při posouzení naplnění podmínek pro uložení povinnosti učinit nabídku odkoupení. Názor, že bylo toliko na něm, aby již dříve využil své právo na odkup akcií při povinné nabídce majoritního vlastníka (§ 183b obch. zák.), při níž měl nárok na "přiměřenou cenu", považuje za ústavně nekonformní, neboť ze zákona nelze dovodit, aby v případě, kdy akcionář nevyužije právo dle § 183b obch. zák., "ztratil" právo dle § 183h téhož zákona. Jakmile přestane veřejný trh plnit pro tyto osoby klíčové funkce a dojde k deformaci cenového pásma na veřejném trhu a k riziku úplného vyloučení cenného papíru z obchodování na trhu, jde podle něj nepochybně o právě ty závažné skutečnosti, jež odůvodňují uložení povinnosti majoritnímu akcionáři učinit nabídku na odkoupení ve smyslu § 183h obch. zák.; v této souvislosti též tvrdí, že neexistuje-li (tak jako v jeho případě) tržní cena, za níž lze akcie na veřejném trhu kdykoliv prodat, je nutné bez dalšího přijmout závěr, že "akcie nelze na veřejném trhu kdykoliv prodat". A konečně, v rovině procesní, shledává stěžovatel porušení svých práv i v tom, že v řízení o jeho další kasační stížnosti (ze dne 28. 7. 2009) nebylo "využito možnosti", aby se touto věcí, v níž šlo o řešení právní otázky zásadního významu, zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v příslušném řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna; jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.

V dané věci je významné - z pohledu myslitelné ústavněprávní argumentace - že stěžovatelem dovolávaný zásah do práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny) mohl nastat jen prostřednictvím porušení zásad tzv. spravedlivého procesu (v němž toto právo mělo být "ve hře"), odvozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny, k němuž stěžovatelovy námitky směřují ostatně rovnou měrou. K relevantním omezením efektivní námitky prostřednictvím čl. 11 Listiny lze v daných souvislostech rovněž odkázat na právní názory, jež Ústavní soud vyslovil v nálezech ze dne 25. 5. 2005 sp. zn. III. ÚS 527/04 a ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 56/05.

Článkem 36 odst. 1 Listiny je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí správního soudu mu byl k dispozici opravný prostředek (kasační stížnost), který využil, a kasační soud s jím předestřenou oponenturou věcně (a podrobně) vyjádřil.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimku - v obecné rovině - představují situace, kdy interpretace podústavního práva, již soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (což vzhledem k výše uvedenému zde nepřichází v úvahu), anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.

Ani takto formulované podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Oponentura předestřená stěžovatelem otevírá spor o výklad ustanovení § 183h odst. 1, 2 obch. zák., který spočívá zcela v rovině podústavní, a ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice se správním orgánem a správními soudy na (této) úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním totožných námitek, jež jim adresoval již dříve.

Oba soudy (jakož i správní orgán) se přitom zcela relevantním způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele uplatněnými v rozkladu, žalobě a kasační stížnosti, a uplatněné právní názory - v rozhodném směru - adekvátně, vyčerpávajícím způsobem, jakož i na racionální a logické základně, odůvodnily. Na obšírné odůvodnění Nejvyššího správního soudu lze uspokojivě odkázat; nejméně platí - a to je v kontextu ústavněprávního přezkumu významné - že rozhodné právní názory jsou obhajitelné, a naopak významné není, že jim lze oponovat.

V ústavněprávním kontextu, při vnímání jeho limitů, nelze ani pominout, že rozhodná ustanovení § 183h odst. 1, 2 obch. zák. vybízí k uplatnění tzv. správního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (zde zejména tzv. "závažných skutečností"), v němž je k dispozici široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06). Není tudíž samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně správní orgán a potažmo správní soudy pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně, jak ostatně činí i stěžovatel svými námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti.

Obdobné platí i ve vztahu k posouzení, zda situace na veřejném trhu umožňuje okamžité zcizení účastnických cenných papírů, neboť to, zda taková situace nastala a trvá, závisí opět na uvážení Komise (srov. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol., Obchodní zákoník, komentář, 8. vydání 2003, C. H. Beck, str. 629 - 630).

Jak plyne z předchozího, to, že by napadená rozhodnutí mohla být hodnocena jako výraz zjevného omylu či excesu, resp. nepřípustné svévole, v této věci zjevně dovodit nelze, přičemž jen doložení těchto podmínek by mohlo mít pro stěžovatele smysl; bylo-li současně řečeno, že kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, nelze i zde než se uchýlit k závěru, že jeho roviny z tvrzené námitky nedostatku spravedlivého procesu dosaženo nebylo.

Relevanci, natožpak ústavněprávní, pak nelze přisoudit ani námitce vztahující se k porušení práv stěžovatele tím, že jeho (další) kasační stížnost byla jako nepřípustná odmítnuta; procesní postup kasačního soudu byl totiž zcela v souladu s ustanovením § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., pakliže zde nebyl kasační důvod spočívající v tom, že v řízení, následujícím po předchozím kasačním rozhodnutí, se městský soud neřídil předtím vysloveným závazným právním názorem.

Nelze proto než uzavřít, že stěžovateli se doložit porušení svých ústavně zaručených práv nezdařilo, a proto Ústavní soud jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru