Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 188/11 #1Usnesení ÚS ze dne 10.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
insolvence/řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.188.11.1
Datum podání18.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 111

99/1963 Sb., § 138 odst.1, § 138 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 188/11 ze dne 10. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TROPPAU INVEST LEASING, spol. s r. o., se sídlem Opava, Těšínská 2759/30, zastoupené JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem v Ostravě, Milíčova 12, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2010 č. j. 8 Cm 19/2007-184 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2010 č. j. 6 Cmo 43/2010-210, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2011, stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 21. 9. 2007, domáhala proti správci konkursní podstaty zaplacení peněžité pohledávky ve výši 32.615.800,- Kč. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 10. 2009 potvrdil usnesení soudu prvního stupně č. j. 8 Cm 19/2007-91, kterým stěžovatelce v plném rozsahu se zpětnou účinností odejmul osvobození od soudních poplatků, neboť u ní nebyly shledány důvody pro osvobození ve smyslu ustanovení § 138 OSŘ. Návrhem, doručeným soudu prvního stupně dne 15. 1. 2010, stěžovatelka podala novou žádost o osvobození od soudních poplatků, o které rozhodl Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením tak, že stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznal. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že zahájené insolvenční řízení stěžovatelku neomezuje v její povinnosti zaplatit vyměřený soudní poplatek, neboť dispoziční omezení dlužníka s majetkovou podstatou se netýká úkonů ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, mezi které nepochybně patří zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že ačkoli je proti ní vedeno insolvenční řízení, ve kterém dosud nebylo vydáno rozhodnutí o úpadku, soud prvního stupně jí nepřiznal osvobození od soudního poplatku za podání žaloby, čímž došlo k zásahu do jejích základních práv. Stěžovatelka dále polemizuje s výkladem ustanovení § 111 zákona č. 56/2008 Sb., insolvenční zákon, tak, jak jej učinily obecné soudy, a předkládá svůj vlastní výklad uvedeného ustanovení. Nesouhlasí také s výší vyměřeného soudního poplatku.

Na základě přezkoumání ústavní stížnosti a napadených usnesení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Soudy obou stupňů se věcí stěžovatelky podrobně zabývaly a aplikovaly příslušná zákonná ustanovení. Odvolací soud se vypořádal se všemi jejími námitkami, které zopakovala i v ústavní stížnosti. K polemice stěžovatelky s ustanovením § 111 insolvenčního zákona odvolací soud uvedl, že byť z tohoto ustanovení vyplývá, že dlužník je omezen v nakládání s majetkovou podstatou pod sankcí neúčinnosti takových úkonů vůči věřitelům od okamžiku, kdy nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, toto omezení se netýká úkonů ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy. Takovými úkony, které může dlužník provést, aniž by byly vůči věřitelům neúčinné, jsou např. placení daní nebo poplatků, a to včetně soudních poplatků dle zákona o soudních poplatcích. Důvodem pro osvobození od soudních poplatků nemůže být pouze ta skutečnost, že došlo k zahájení insolvenčního řízení. I z další části odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se otázkou osvobození od soudních poplatků dostatečně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Proto postačí v dalším na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Ústavní soud nadto dodává, že z provedeného lustra zjistil, že stěžovatelka již podala ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2009 sp. zn. 8 Cm 19/2007-91, kterým jí bylo odejmuto osvobození od soudních poplatků, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2009 č. j.

6 Cmo 63/2009-163, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Ústavní soud rozhodl o této ústavní stížnosti stěžovatelky dne 8. 4. 2010 usnesením sp. zn. IV. ÚS 615/10 tak, že ji odmítl.

Již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 615/10 byla stěžovatelka vyrozuměna o tom, že Ústavní soud ustáleně judikuje, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů, s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy). Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 14/10, II. ÚS 465/10 a další dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tato zásada je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele v rozhodnutích napadených ústavní stížností vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].

Nyní posuzovaná ústavní stížnost stěžovatelky je však opět pouhou polemikou stěžovatelky se způsobem aplikace zákonného ustanovení (v tomto případě s § 111 insolvenčního zákona). I v tomto případě tedy platí, že takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví.

Usnesení soudů obou stupňů jsou řádně, ústavně konformním způsobem odůvodněna, vyplývá z nich, jakými úvahami se soudy při svém rozhodování řídily. Napadená rozhodnutí nelze označit jako svévolná, protože jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud ve zkoumané věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru