Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1873/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
Věcný rejstříkExekuce
Náklady řízení
advokát/odměna
dovolání/otázka zásadního právního významu
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1873.15.1
Datum podání24.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

484/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 237, § 155 odst.1, § 150


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1873/15 ze dne 12. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky FOCUS - METAL, s. r. o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Jiráskova 399/11, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2015 č. j. 26 Cdo 2475/2013-346, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 24. 5. 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny.

2. Napadeným usnesením bylo rozhodováno o dovolání společnosti Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), v exekučním řízení, v němž je stěžovatelka v postavení oprávněné. Dovoláním vedlejší účastnice, jakožto povinné, brojila proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 4. 2013 č. j. 19 Co 689/2012-302, v němž bylo mimo jiné výrokem III stanoveno, že vedlejší účastnici nepřísluší náhrada nákladů řízení o nařízení exekuce. Tento výrok Nejvyšší soud v napadeném usnesení změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení o nařízení exekuce částku ve výši 272 891 Kč. Hlavním důvodem pro tuto změnu je dle Nejvyššího soudu protiprávní postup krajského soudu, který již usnesením ze dne 20. 2. 2013 č. j. 19 Co 689/2012-268 přiznal vedlejší účastnici nárok na náhradu uvedených nákladů s tím, že tyto budou upřesněny v samostatném usnesení. Následně však usnesením, proti němuž směřovalo dovolání, nárok vedlejší účastnice zamítl. Tím postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou vykládající ustanovení § 155 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout bez doplňování dokazování, vypočítal sám Nejvyšší soud výše uvedenou částku, kterou je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejší účastnici jako náhradu nákladů řízení o nařízení exekuce a dále částku 127 437 Kč, kterou má stěžovatelka uhradit vedlejší účastnici jako náhradu nákladů dovolacího řízení.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti primárně namítá, že nevěděla o probíhajícím dovolacím řízení. Dovolání vedlejší účastnice nebylo stěžovatelce doručeno k vyjádření. O dovolacím řízení se tak stěžovatelka dozvěděla až z napadeného rozhodnutí. Tím byla zkrácena na svých procesních právech, protože se nemohla k předmětu řízení nijak vyjádřit.

4. Napadené rozhodnutí je však dle stěžovatelky chybné i po věcné stránce. Usnesením krajského soudu ze dne 20. 2. 2011 bylo rozhodnuto o zastavení exekuce a dále o tom, že povinnost náhrady nákladů vedlejší účastnici bude stanovena v samostatném usnesení. Tím bylo usnesení napadené dovoláním vedlejší účastnice. V něm je uvedeno, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 16 429 Kč a soudnímu exekutorovi ve výši 7 865 Kč. Výrok III, dle nějž se povinnému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o nařízení exekuce, je obsolentní, protože o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto výrokem IV, který dovoláním napaden nebyl. Dle stěžovatelky není žádný důvod k tomu, aby se v enunciátu dvěma výroky odlišovaly náklady za nařízení exekuce a náklady za zastavení exekuce. Nákladový výrok má dle stěžovatelky obsahovat pouze to, jakou částku je jedna strana povinna zaplatit druhé na nákladech exekučního řízení a v odůvodnění má být objasněno, které náklady byly přiznány a které nikoliv. Pokud odvolací soud nepřiznal povinné náklady řízení při nařízení exekuce, pak aplikoval ustanovení § 150 občanského soudního řádu a svůj postup řádně odůvodnil tím, že v době podání návrhu na nařízení exekuce byla jiná judikatura. Správnost či nesprávnost aplikace § 150 občanského soudního řádu není otázkou zásadního právního významu a nemohla založit přípustnost dovolání. Odvolacímu soudu nelze dle stěžovatelky vytýkat žádnou svévoli, protože svůj postup řádně odůvodnil. Stěžovatelce nemůže jít k tíži, že postupovala při podání exekučního návrhu v souladu s tehdejší judikaturou a doktrínou. Svým rozhodnutím pak Nejvyšší soud upřel stěžovatelce možnost přezkumu nově stanoveného nákladového výroku. Přitom aplikoval vyhlášku č. 484/2000 Sb., která však byla zrušena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12. Nejvyšší soud tedy aplikoval ke dni svého rozhodování právní předpis zrušený pro neústavnost, což je dle stěžovatelky zcela nepřípustné.

5. Konečně dle stěžovatelky Nejvyšší soud pochybil rovněž při výpočtu nákladů dovolacího řízení. Ty stanovil ve výši 127 437 Kč, a zjevně tedy vycházel z punkta ve věci samé, byť předmětem dovolání nebyla věc sama, ale jen nákladový výrok III usnesení krajského soudu, a proto měla být dle stěžovatelky odměna vypočtena jen z punkta tohoto napadeného nákladového výroku. Nejvyšší soud se při výpočtu náhrady dovolacího řízení v tomto ohledu dopustil svévole k újmě stěžovatelky. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Z hlediska dodržení práva na spravedlivý proces považuje Ústavní soud za nejdůležitější námitku nemožnosti stěžovatelky vyjádřit se k dovolání podanému vedlejší účastnicí, na jehož základě bylo rozhodnuto o stěžovatelčině peněžní povinnosti. V první řadě je třeba konstatovat, že v řízení, jehož předmětem je něčí povinnost, musí soud zásadně dát takovému účastníkovi možnost vyjádřit se k právním a skutkovým okolnostem relevantním pro předmět řízení. Taková zásada bezpochyby vyplývá z principů spravedlivého soudního rozhodování v právním státě. Uvedená zásada pak platí i v případě, kdy soud vyššího stupně chce sám nově rozhodnout o předmětu řízení či jeho nikoliv nepatrné části. Stěžovatelka tak měla právo být o probíhajícím dovolacím řízení informována a vyjádřit se tak k jeho předmětu. Jak však vyplývá ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 0 Nc 15871/2008, zejména z doručenky připojené k č. l. 317 a předložení věci k rozhodnutí o dovolání na č. l. 319, bylo dovolání vedlejší účastnice zasláno právnímu zástupci stěžovatelky. Přestože ze spisu nevyplývá, že by stěžovatelka byla explicitně poučena o právu vyjádřit se k podanému dovolání, je Ústavní soud přesvědčen, že si vzhledem ke svému postavení a právnímu zastoupení byla nepochybně tohoto práva vědoma, mimo jiné proto, že se vedlejší účastnice naopak v téže době vyjadřovala k dovolání podanému stěžovatelkou. K ústavně nepřípustnému zásahu do stěžovatelčiných ústavních práv v této procesní situaci dle Ústavního soudu nedošlo, neboť stěžovatelka měla o dovolacím řízení a jeho předmětu dostatečné povědomí a nic jí nebránilo zaslat rozhodujícímu soudu své stanovisko k věci.

9. Co se námitek stran věcného obsahu napadeného usnesení týče, zpochybňuje stěžovatelka postup a závěry Nejvyššího soudu v rovině podústavního práva. Zde je třeba připomenout, že otázky, kolika výroky se má stanovovat povinnost náhrady nákladů řízení, nebo zda je aplikace ustanovení § 150 občanského soudního řádu otázkou zásadního právního významu, není příslušný hodnotit Ústavní soud. Nejvyšší soud zvolil určitou variantu řešení, její volbu podepřel ústavně přijatelnými právními i skutkovými argumenty a Ústavní soud tak jeho postup nemůže hodnotit jako svévolný. Totéž platí i o postupu při výpočtu nákladů dovolacího řízení. Za ústavně relevantní je třeba považovat otázku aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, jež byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12. Ani v tomto směru však nelze stěžovatelce přisvědčit, neboť sám Ústavní soud se vyjádřil ve sdělení ze dne 30. 4. 2013 č. Org. 23/13 (publikovaným pod č. 117/2013 Sb.) k intertemporálním účinkům zmíněného nálezu tak, že právní jistota horizontálních vztahů a legitimní očekávání účastníků řízení nejsou uvedeným nálezem narušeny, s výjimkou případů, do nichž Ústavní soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem zasáhne kasačním nálezem. Derogační důvody uvedené ve zmíněném plenárním nálezu se netýkaly těch druhů řízení, do něhož spadá věc stěžovatelky. Stran argumentace v otázce změny judikatury v samotné podstatě napadeného exekučního řízení lze stěžovatelku odkázat na závěry usnesení ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1678/14, kterým byla její předchozí ústavní stížnost odmítnuta.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru