Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1872/14 #1Usnesení ÚS ze dne 15.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Litoměřice
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1872.14.1
Datum podání30.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1872/14 ze dne 15. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Bludského, bez právního zastoupení, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2014, č. j. 17 Co 706/2013-274, a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 8. 2013, č. j. 8 C 191/2008-263, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud před věcným projednáním ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonné předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. Ústavní stížnost představuje toliko specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.

Základním rysem ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. To znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Bylo tedy jen na uvážení stěžovatele, zda takový prostředek využije či nikoli. Zákonem č. 404/2012 Sb. byl však § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněn v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu, popř. rozhodnutí soudu prvního stupně (viz § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

S ohledem na výše uvedené je tak dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., ve spojení s ustanovením § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), posledním procesním prostředkem, který stěžovateli zákon k ochraně jeho soukromého práva poskytuje, v posuzované věci dovolání. Podle § 237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ústavní soud má za to, že v případě napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2014, č. j. 17 Co 706/2013-274, se neuplatní žádná z výjimek dle § 238 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., která by obecně vylučovala přípustnost dovolání proti němu. Z těchto důvodů tak jeho přípustnost závisí právě a jen na tom, zda bude dovolacím soudem shledáno naplnění podmínek vymezených ustanovením § 237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., o čemž byl stěžovatel v rozsudku odvolacího soudu poučen.

Dotazem u Nejvyššího soudu učiněným dne 15. 10. 2014 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal v uvedené věci dovolání a řízení o dovolání dosud nebylo skončeno. Vzhledem k této skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatel dosud nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je proto předčasná. Není totiž vyloučeno, že dovolací soud posoudí dovolání stěžovatele jako přípustné a po jeho věcném projednání návrhu stěžovatele vyhoví.

Ve vztahu k právě uvedenému si Ústavní soud dovoluje připomenout, že souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona, ani v judikatuře Ústavního soudu. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti nepředstavuje ani řešení, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty (viz např. usnesení ze dne 29. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 2162/11, ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 16/11, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v jehož rámci se stěžovatel může domoci ochrany svých práv, není pro zásah Ústavního soudu zásadně důvod. Takový zásah by byl naopak v rozporu se shora uvedenou zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, jakož i se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by tím Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k čemuž však není důvod.

S ohledem na výše uvedené a rovněž na procesní opatrnost stěžovatele si Ústavní soud na tomto místě znovu dovoluje zdůraznit, že tímto jeho rozhodnutím nebude stěžovatel na svých právech nijak poškozen. Pokud totiž v řízení o dovolání nebude úspěšný, nebude zde žádná překážka, která by mu bránila v podání nové ústavní stížnosti, v níž bude moci zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení a zároveň jí brojit i proti rozhodnutí soudů nižších stupňů, jak již bylo ostatně uvedeno výše.

Ústavní soud nadto upozorňuje na znění ustanovení § 30 odst. 1, resp. 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterých musí být každá fyzická nebo právnická osoba, která je účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem, zastoupena advokátem. V plné moci k zastupování podle § 29 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem. Podání stěžovatele však i přes opakovanou výzvu k odstranění vad neobsahovalo zákonnou náležitost vymezenou v § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tj. v plné moci nebylo výslovně uvedeno, že se uděluje pro zastupování před Ústavním soudem. Za této situace by tak bylo na místě ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tj. z důvodu, že stěžovatel neodstranil vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.

Jelikož však v nalézacím řízení stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je proto předčasná (viz shora), rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.

Ústavní soud se pro úplnost zabýval i naplněním podmínek ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

Vzhledem k výše uvedenému tak Ústavnímu soudu nezbylo než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2014

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru