Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 187/98Nález ÚS ze dne 01.10.1998K ústavnímu principu rovnosti v právech, k právu na soudní ochranu a k hodnocení důkazů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
konfiskace majetku
důkaz/formální posouzení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 112/12 SbNU 121
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.187.98
Datum podání22.04.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb., § 1, § 3

243/1992 Sb., § 2 odst.3

33/1945 Sb., § 1 odst.4, § 2 odst.1

403/1990 Sb.

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 187/98 ze dne 1. 10. 1998

N 112/12 SbNU 121

K ústavnímu principu rovnosti v právech, k právu na soudní ochranu a k hodnocení důkazů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 1. října 1998 ve

věci ústavní stížnosti M. M., za účasti vedlejšího účastníka

Okresního úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu, proti rozsudku

Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 1998, č. j. 30 Ca

160/96-31, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu ve Z.,

okresního pozemkového úřadu, ze dne 27. března 1996, č. j. PÚ

4394/92-Pa, o určení vlastnictví k nemovitostem dle zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 1998, č. j.

30 Ca 160/96-31, a rozhodnutí Okresního úřadu ve Z., okresního

pozemkového úřadu, ze dne 27. března 1996, č. j. PÚ 4394/92-Pa, se

zrušují.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 21.

dubna 1998, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského

soudu v Brně ze dne 6. března 1998, č. j. 30 Ca 160/96-31,

a rozhodnutí Okresního úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu,

ze dne 27. března 1996, č. j. PÚ 4394/92-Pa. Uvedenými

rozhodnutími se cítí být dotčena ve svých základních právech

a svobodách vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 40 odst. 2

Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh, ze spisu sp. zn. 30

Ca 160/96, který si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu

v Brně, a dále ze spisu sp. zn. 4394/92, vyžádaného od Okresního

úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu, bylo zjištěno

následující:

Okresní úřad ve Z., okresní pozemkový úřad, rozhodnutím

ze dne 27. března 1996, č. j. PÚ 4394/92-Pa, vyslovil, že

stěžovatelka není vlastnicí přesně vymezených nemovitostí. Uvedené

rozhodnutí odůvodnil skutečností, že stěžovatelka, jako oprávněná

osoba dle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších přepisů,

neprokázala, že se její právní předchůdce neprovinil proti

československému státu, a to předložením osvědčení o národní

spolehlivosti.

Krajský soud v Brně se v rozsudku ze dne 6. března

1998, č. j. 30 Ca 160/96-31, ztotožnil s argumentací správního

orgánu, když dospěl k závěru, že ve věci nebylo prokázáno, že by

právnímu předchůdci navrhovatelky byl konfiskován majetek podle

ustanovení § 1 odst. 1 č. 3 dekretu prezidenta republiky č.

108/1945 Sb., aniž by se provinil proti československému státu.

V této souvislosti soud poukázal zejména na skutečnost, že

stěžovatelkou předložené osvědčení o státní a národní

spolehlivosti J. Š., takto otce stěžovatelky a jejího právního

předchůdce, vydané dne 1. července 1947 Místním národním výborem

v K., neprovinění neprokazuje vzhledem k tomu, že bylo vydáno před

konfiskací, přičemž jiné důkazy k této otázce navrhovatelka

nepředložila. Soud závěrem konstatuje, že dospět k závěru, že

majetek byl právnímu předchůdci navrhovatelky konfiskován jako

nepřátelský, aniž by se provinil proti československému státu, by

bylo možno jedině na základě prokázání nedůvodnosti konfiskace

v důsledku nenaplnění skutkových podstat, uvedených v ustanovení

§ 1 odst. 1 č. 3 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ve všech

dosavadních řízeních předložila doklady, věrohodně potvrzující

tzv. národní spolehlivost jejího otce, tedy skutečnost, že se

nikdy neprovinil proti československému státu. Za takové považuje

"Osvědčení o státní a národní spolehlivosti", vydané Místním

národním výborem v K. dne 1. července 1947, dále prohlášení

"Vyšetřující komise ONV v M. K." ze dne 27. července 1945, č. j.

77/45, o propuštění otce stěžovatelky z vazby, pro kterou není

shledáno důvodů, a současně o zastavení řízení proti němu

a potvrzení Mimořádného lidového soudu ve Z. ze dne

18. srpna 1947 o skutečnosti, že proti otci stěžovatelky není

vedeno žádné trestní řízení. Stěžovatelka dále připouští, že

osvědčení o státní a národní spolehlivosti bylo vydáno věcně

nepříslušným orgánem, což však, dle jejího přesvědčení, samo

o sobě nemůže zpochybňovat jeho obsahovou věrohodnost. Poukazuje

přitom na skutečnost, že takové zpochybnění nevyjádřil žádný

z odpůrců. Konečně v této souvislosti vyjadřuje přesvědčení, že

právní úprava neurčuje závazný způsob dokazování neprovinění se

proti československému státu, přičemž, dle jejího názoru, jak

správní orgán, tak obecný soud, obsah předložených důkazů

nezhodnotily. Postupem obou těchto orgánů se proto cítí být

dotčena na svých základních právech a svobodách, vyplývajících

z čl. 11 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2

zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od

Krajského soudu v Brně a od Okresního úřadu ve Z., okresního

pozemkového úřadu, vyjádření k předmětné ústavní stížnosti.

Ve vyjádření Krajského soudu v Brně, doručeném Ústavnímu

soudu dne 2. července 1998, se uvádí, že ústavní stížností

napadeným rozhodnutím obecného soudu nedošlo k porušení čl. 11

odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jelikož uvedené

ustanovení se týká pouze ochrany existujícího vlastnictví

a nikoliv vlastnických vztahů, které mohou případně vzniknout na

základě rozhodnutí podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů. Obdobně se konstatuje i v souvislosti

s namítaným porušením čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť rozhodnutí

o uplatněném restitučním nároku nevychází z rozhodnutí o vině

právního předchůdce stěžovatelky trestným činem, nýbrž

z konfiskačního výměru, vydaného podle dekretu prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb. Závěrem soud odkazuje na odůvodnění

napadeného rozsudku, jež se zabývá neprokázáním toho, že by právní

předchůdce stěžovatelky byl osobou, která se ve smyslu ustanovení

§ 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

neprovinila proti československému státu.

Okresní úřad ve Z., okresní pozemkový úřad, ve vyjádření

doručeném Ústavnímu soudu odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí

ze dne 27. března 1996, č. j. PÚ 4394/92-Pa, a na své vyjádření

k opravnému prostředku, podanému do uvedeného rozhodnutí. Ve

zmíněném vyjádření se upozorňuje na to, že přes vydání osvědčení

o státní a politické spolehlivosti právnímu předchůdci

stěžovatelky Místním národním výborem v K. byl jeho majetek dle

ustanovení § 1 odst. 1 č. 3 dekretu prezidenta republiky č.

108/1945 Sb. konfiskován. Z uvedené skutečnosti vedlejší účastník

dovozuje, že kdyby právní předchůdce stěžovatelky v předmětném

období "řádně doložil, že se neprojevil proti československému

státu, jistě by nedošlo ke konfiskaci majetku". Ve vyjádření

k ústavní stížnosti kromě toho vedlejší účastník poukazuje na

skutečnosti, že jeho rozhodnutím nemohlo dojít k porušení

základního práva vyplývajícího z čl. 11 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, jelikož ve smyslu judikatury Ústavního soudu tímto

ustanovením je chráněno pouze vlastnické právo již konstituované.

Ke shodnému závěru dospívá vedlejší účastník i v souvislosti

s namítaným porušením čl. 40 odst. 2 Listiny, když svým

rozhodnutím nikterak nezpochybnil, že trestní řízení proti otci

stěžovatelky nebylo vedeno. Vzhledem k uvedenému navrhuje vedlejší

účastník ve svém vyjádření zamítnutí předmětné ústavní stížnosti.

II.

II/a

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 84/94, III.

ÚS 114/94, III. ÚS 118/97, III. 142/98, III. ÚS 206/98). Prvním je

posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu

(což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení

ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní

interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod

k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Při posouzení dodržení ústavních procesních práv se

Ústavní soud z podnětu ústavní stížnosti zabýval zejména

ústavností hodnocení důkazů ze strany obecného soudu i správního

orgánu.

Ústavní soud v řadě rozhodnutí zaujal stanovisko

k rozsahu, v jakém se cítí být oprávněn přezkoumávat hodnocení

důkazů obecnými soudy (zejména ÚS, sv. 1, s. 41 a násl., ÚS, sv.

3, s. 51 a násl., ÚS, sv. 5, s. 437 a násl., ÚS, sv. 5, s. 445

a násl.).

V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 95/97 (ÚS, sv. 8, s. 231

a násl.) Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: "jestliže

totiž zákon obecným soudům přikazuje, aby ve svém rozhodnutí

stručně a jasně vyložily mimo jiné i proč neprovedly i další (tj.

též účastníky řízení navržené) důkazy (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), je

tím spíš nezbytné - z hlediska zásad spravedlivého procesu (čl.

36 odst. 1 Listiny) - trvat na tom, aby obecné soudy důsledně

plnily též svou povinnost hodnotit (podle své úvahy) každý

(provedený) důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné

souvislosti, přihlížejíce přitom pečlivě ke všemu, co v řízení

vyšlo najevo (§ 132 o. s. ř.). Nelze proto obecným soudem

v řízení provedený důkaz v rozhodnutí (v jeho odůvodnění)

opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co tento

soud - s ohledem na své závěry stran skutkových zjištění

plynoucích z jiných důkazů - pokládá za skutečnosti prokázané;

takovéto opomenutí je zcela zřetelným a současně i protiústavním

porušením zásad stran hodnocení důkazů a zejména i kogentně

uložené povinnosti (v rozhodnutí) vyložit, jakými úvahami se soud

při hodnocení důkazů řídil, když ty které skutečnosti vzal za

prokázány. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by

soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které

z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které

z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře, a které

opomene."

Kromě uvedeného Ústavní soud ve své judikatuře poukázal

i na opodstatněnost kasace rozhodnutí obecného soudu v případě,

jestliže jeho právní závěry se nacházejí v extrémním nesouladu

s vykonanými skutkovými zjištěními, v čemž rovněž spatřoval

porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (ÚS, sv.

4, s. 255 a násl.).

II/b

Jedním ze zákonem definovaných znaků pojmu oprávněné

osoby dle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

a tudíž aktivní legitimace k uplatnění nároku na vydání

nemovitostí dle § 2 odst. 3 uvedeného zákona, je neprovinění se

proti československému státu v období nesvobody.

V ústavní stížností napadených rozhodnutích obecného

soudu a správního orgánu Osvědčení o státní a národní

spolehlivosti, vydané právnímu předchůdci stěžovatelky Místním

národním výborem v K. dne 1. července 1947, jakož i další

navrhovatelkou předložené důkazy, nebyly přijaty jako důkazy,

potvrzující uvedenou podmínku neprovinění se proti

československému státu. Dle soudu z toho důvodu, že osvědčení bylo

vydáno před konfiskací, dle správního orgánu z toho důvodu, že

vydávání osvědčení o národní spolehlivosti nebylo v pravomoci

místního národního výboru, přičemž právní předchůdce stěžovatelky

nezískal doklad o neprovinění se dle dekretu prezidenta republiky

č. 33/1945 Sb., jehož vydávání bylo v pravomoci okresních

národních výborů.

Ohledně podmínky státního občanství, na základě

provedených důkazů, konstatuje Krajský soud v Brně v odůvodnění

svého rozhodnutí, že právní předchůdce stěžovatelky nikdy

československé státní občanství nepozbyl.

Dle § 1 odst. 4 a § 2 odst. 1 dekretu prezidenta

republiky č. 33/1945 Sb. důvodem vydání osvědčení o národní

spolehlivosti okresním národním výborem (jež podléhalo schválení

ministerstvem vnitra) bylo zachování československého státního

občanství u těch Čechů, Slováků a příslušníků slovanských národů,

kteří se, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního

zřetele hodnými, přihlásili za Němce nebo Maďary. Jelikož právní

předchůdce stěžovatelky se i v období nesvobody přihlásil

k národnosti české (viz potvrzení o jeho národnosti, Státní archiv

v P., přípis ze dne 4. března 1992, č. j. 1161/30-92, spis

Okresního úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu, sp. zn.

4394/92-Pa, č. l. 12), nebyl u něj dán žádný důvod a ani právní

předpoklady postupu dle uvedených ustanovení dekretu prezidenta

republiky č. 33/1945 Sb., a tudíž získání osvědčení o národní

spolehlivosti, vydávaných v uvedených souvislostech okresnímu

národními výbory.

Dle oběžníku Zemského národního výboru v B. ze dne 2.

října 1945, č. 11.945-II/5-1945, o osvědčeních o státní a národní

spolehlivosti, doplněného výnosem Zemského národního výboru v B.

ze dne 11. února 1945, č. 5073-II/11-1947, bylo svěřeno vydávání

osvědčení o státní a národní spolehlivosti místním národním

výborům.

Nelze tudíž přisvědčit názoru správního orgánu, že

místní národní výbor nedisponoval pravomocí vydávat osvědčení

o státní a národní spolehlivosti, jakož i požadavku předložení

osvědčení dle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Nutno

tudíž konstatovat, že právní závěry správního orgánu jsou

v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, čímž

došlo k porušení základních práv stěžovatelky vyplývajících z čl.

36 odst. 1 Listiny.

V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 39/95 (ÚS, sv. 4, s. 101

a násl.) v souvislosti vydáním osvědčení o státní a národní

spolehlivosti před konfiskací (v čemž krajský soud spatřuje důvod

nepřijetí uvedeného osvědčení jako důkazu neprovinění se proti

československému státu) Ústavní soud dospěl k závěru, dle něhož

v případě, když konfiskační správní rozhodnutí (která mohla jen

deklarovat přechod majetku, ke kterému došlo ex lege) byla vydána

několik let po vydání osvědčení o národní spolehlivosti, byla

vydána zjevně v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.

V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 225/96 (ÚS, sv. 7, s.

129-130) posuzoval Ústavní soud případ, kdy právnímu předchůdci

stěžovatelky, který byl národnosti české a měl československé

státní občanství, které nikdy nepozbyl, byly konfiskovány

nemovitosti, i když ze spisového materiálu bylo nepochybné, že

trestní stíhání, které bylo proti němu vedeno, bylo zastaveno,

protože trestní nalézací komise neshledala naplnění skutkové

podstaty trestného činu podle dekretu prezidenta republiky č.

138/1945 Sb. Uvedeným důkazem Ústavní soud uznal za prokázané

neprovinění se právního předchůdce stěžovatelky proti

československému státu v období nesvobody. Obdobně i ve věci sp.

zn. II. ÚS 22/94 (ÚS, sv. 4, s. 70-71) Ústavní soud odmítl bez

dalšího akceptovat formální poukaz konfiskačních výměrů na

konfiskační dekret prezidenta republiky ve smyslu prokázání

provinění se proti československému státu v době nesvobody.

V předmětné věci bylo "Osvědčení o státní a národní

spolehlivosti" vydáno Místním národním výborem v K. dne 1.

července 1947, dále prohlášení "Vyšetřující komise ONV v M. K." č.

j. 77/45, o propuštění otce stěžovatelky z vazby, pro kterou není

shledáno důvodů, a současně o zastavení řízení proti němu, dne

27. července 1945 a potvrzení Mimořádného lidového soudu ve Z.

o skutečnosti, že proti otci stěžovatelky není vedeno žádné

trestní řízení dne 18. srpna 1947. Konfiskační výměr Okresního

národního výboru v M. K. č. j. 562-30/8-2849-VIII, dne 5. září

1949 (spis Okresního úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu, sp.

zn. 4394/92-Pa, č. l. 14, 13, 13/1,18).

Z pohledu své judikatury, od níž nemá Ústavní soud

důvod se odchýlit, osvědčení o státní a národní spolehlivosti,

dále potvrzení o propuštění z vazby a zastavení trestního stíhání,

jakož i potvrzení o neexistenci trestního řízení proti právnímu

předchůdci stěžovatelky, jež byly vydány k tomu kompetentními

orgány před přijetím konfiskačního výměru, opodstatňují závěr, dle

něhož byl takovýto výměr vydán zjevně v rozporu s tehdy platnými

právními předpisy. Nadto se, jak správní orgán, tak ani obecný

soud nijak nevypořádal s důkazy, předloženými ve správním

a soudním řízení stěžovatelkou, jež osvědčují neprovinění se

jejího právního předchůdce proti československému státu v období

nesvobody. Takovýto postup obecného soudu i správního orgánu

zakládá dotčení na základním právu, vyplývajícím z čl. 36 odst.

1 Listiny.

Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje

v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci (III.

ÚS 84/94, III. ÚS 355/96, III. ÚS 205/97). Součástí ústavního

rámce nezávislosti soudů je jejich povinnost dbát rovnosti

v právech, plynoucí z čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Tomu

korespondují základní práva, vyplývající z principu rovnosti.

Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům, kromě jiného,

zakládá tudíž právo na stejné rozhodování ve stejných případech

a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení

principu rovnosti v právech nutno zejména považovat ty případy,

kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních

právech a svobodách, ač již tato ve skutkově obdobných případech

byla Ústavním soudem přiznána. Důsledkem takovéhoto postupu

z hlediska ústavního je nerovnost v základních právech.

Pro ústavněprávní posuzování respektování principu rovnosti

v soudní aplikaci základních práv a svobod platí obdobně ta

hlediska, jež Ústavní soud vyslovil v oboru kontroly norem, tj.

vyloučení libovůle a dotčení některého ze základních práv a svobod

(viz zejména nálezy ÚS, sv. 1, s. 179; ÚS, sv. 1, s. 194-195,

205-206; ÚS, sv. 3, s. 209; ÚS, sv. 4, s. 217-218; ÚS, sv. 5,

s. 137; ÚS, sv. 8, s. 170-171). S ohledem na uvedený právní názor

Ústavního soudu, obsažený v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS

206/98, porušení konkrétního základního práva a svobody (v daném

případě čl. 36 odst. 1 Listiny) ve spojení s nerespektováním

právního názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v jeho nálezu ve

skutkově obdobném případě, zakládá i porušení ústavního principu

rovnosti.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud rozsudek

Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 1998, č. j. 30 Ca

160/96-31, zrušil. Jelikož důvody zrušení rozsudku Krajského soudu

v Brně byly založeny již postupem správního orgánu, jakož

i z důvodu procesní ekonomie, Ústavní soud rozhodl i o zrušení

rozhodnutí Okresního úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu ze

dne 27. března 1996, č. j. PÚ 4394/92-Pa. [§ 82 odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Nad rámec rationis decidendi, jako obiter dictum,

v souvislosti s rozhodováním předmětné věci Ústavní soud opakovaně

poukazuje na tu skutečnost, že za neexistence Ústavou

předpokládaného Nejvyššího správního soudu je nucen ve věcech,

které jsou projednávány v tzv. správním soudnictví, provádět

v nezbytných případech korekci právních názorů, která by však

jinak příslušela tomuto soudu. Současný "systém" správního

soudnictví nezná jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí,

nežli je ústavní stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí

a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti v právním státě

(viz zejména nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 136/97, III. ÚS

142/98, III. ÚS 206/98).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru