Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1865/14 #1Usnesení ÚS ze dne 15.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
soud/odročení jednání
Smír
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1865.14.1
Datum podání29.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1865/14 ze dne 15. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Petrovičové, zastoupené JUDr. Borisem Vršinským, advokátem, AK se sídlem v Praze 4, Mezi Vodami 1955/19, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011 č. j. 18 Co 358/2011-75 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 4. 2011 č. j. 15 C 355/2008-53, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 18. 5. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 29. 5. 2014 a doplněné podáním ze dne 22. 7. 2014 doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2014, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zrušení usnesení o schválení smíru.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 14. 11. 2007 usnesením č. j. 57 C 10/2006-91 Obvodní soud pro Prahu 4 v řízení o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu schválil mezi účastníky řízení, tj. stěžovatelkou jako žalobkyní a Vladem Petrovičem jako žalovaným, smír, kterým se zrušuje právo společného nájmu bytu účastníků ke specifikovanému družstevnímu bytu v Praze 4, zrušuje se právo společného členství ve Správním bytovém družstvu Nový domov v Praze 4, určuje se, že byt bude dále užívat jako nájemce a člen družstva stěžovatelka, a žalovaný se zavazuje předmětný byt ve stanovené lhůtě vyklidit a vyklizený odevzdat stěžovatelce (výrok I), a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

Návrhem ze dne 6. 8. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 11. 2007 č. j. 57 C 10/2006-91, o schválení smíru. O tomto návrhu rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "nalézací soud") v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 355/2008.

Dne 28. 4. 2011 rozsudkem č. j. 15 C 355/2008-53 nalézací soud zamítl žalobu stěžovatelky s návrhem, aby bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 11. 2007 č. j. 57 C 10/2006-91 (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Soud měl za prokázané, že stěžovatelka si byla již v průběhu řízení o zrušení společného nájmu družstevního bytu před uzavřením smíru vědoma toho, že v případě zrušení společného nájmu družstevního bytu a určení výlučnou nájemkyní a členkou bytového družstva, vznikne žalovanému nárok na vypořádání členského podílu, přičemž hodnota členského podílu se stanoví cenou obvyklou. Soud dospěl k závěru, že účastníky uzavřený smír nebyl v rozporu s právními předpisy, neboť žalobkyně netvrdila a tedy ani neprokázala, že by nedokázala posoudit následky uzavření smíru. Nalézací soud se zabýval též otázkou aplikace ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák., o neplatnosti právního úkonu osoby jednající v duševní poruše, a dospěl k závěru, že citované ustanovení nelze na věc stěžovatelky aplikovat, pokud tato nedostatek rozeznávací schopnosti vztahovala k záměru žalovaného získat uzavřením předmětného smíru finanční částku za vypořádání členského podílu, nikoliv k zániku společného nájmu družstevního bytu a určení nájemcem družstevního bytu a členem družstva. Nárok na vypořádání hodnoty členského podílu žalovaného pak vyplývá z právních předpisů.

Dne 12. 10. 2011 rozsudkem č. j. 18 Co 358/2011-75 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky a žalovaného (jen proti nákladovému výroku) rozsudek nalézacího soudu ze dne 28. 4. 2011 č. j. 15 C 355/2008-53 ve výroku I o věci samé potvrdil a ve výroku II o nákladech řízení změnil tak, stěžovatelce uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 11 880 Kč ve stanovené lhůtě k rukám advokáta (výrok I), a stěžovatelce uložil zaplatit na nákladech odvolacího řízení částku 11 520 Kč ve stanovené lhůtě k rukám advokáta (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že odvolací námitky byly jen opakováním argumentace stěžovatelkou již uvedené před soudem nalézacím, s níž se tento soud vypořádal. Odvolací soud dovodil, že vedení sporu stěžovatelkou nemělo věcný význam a svým charakterem představovalo druh šikanózního jednání stěžovatelky vůči žalovanému. Neodpovídalo tedy spravedlivému uspořádání vztahu mezi účastníky, aby žalovaný sám hradil náklady řízení.

Dne 23. 4. 2014 usnesením č. j. 29 Cdo 584/2014-224 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 10. 2011 č. j. 18 Co 358/2011-75 jako nepřípustné odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti zrušení tohoto rozhodnutí nenavrhla.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a tvrdila, že napadenými rozhodnutími nalézacího soudu a odvolacího soudu bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 96 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Podle tvrzení stěžovatelky k porušení práva na spravedlivý proces došlo zejména v řízení před nalézacím soudem, který při svém rozhodování nezohlednil jí namítané skutečnosti vztahující se k okolnostem, za nichž došlo ke schválení smíru, zejména k tomu, že byla ke smíru zmanipulována dlouho trvajícím jednáním v době, kdy užívala silné léky proti bolesti.

Právo na rovnost účastníků v soudním řízení bylo podle stěžovatelky porušeno zejména tím, že její právní zástupce se z jednání, na kterém byl schválen smír, omluvil a jejímu požadavku na odročení jednání nebylo soudem vyhověno. Stěžovatelka bez dalšího upřesnění uvedla, že "soud několikrát upozornila, že v důsledku absence jejího právního zástupce nemůže porozumět všem důsledkům uzavření smíru a požadovala odročení jednání, avšak soud na tyto její námitky nebral ohled."

Stěžovatelka dále uvedla, že nesouhlasí s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, ani s jí uloženou povinností uhradit náklady řízení, neboť její majetková situace je v důsledku pobírání invalidního důchodu natolik špatná, že byla již několikrát osvobozena od soudního poplatku a pro řízení o ústavní stížnosti jí byl bezplatně ustanoven advokát.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v nesouhlasu stěžovatelky s právními závěry napadených rozhodnutí nalézacího soudu a soudu odvolacího, a jejich nákladovými výroky.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. V projednávaném případě jsou napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.

K tvrzení stěžovatelky o porušení práva na rovnost účastníků v soudním řízení tím, že její právní zástupce se z jednání, na kterém byl schválen smír, omluvil a jejímu požadavku na odročení jednání pro nepřítomnost jejího právního zástupce nebylo soudem vyhověno, Ústavní soud připomíná, že nedostatky v tomto směru měla stěžovatelka - v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti vyjádřeným v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - uplatnit především v řízení o zrušení usnesení o schválení smíru, resp. v následném odvolacím řízení. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků nalézacího soudu a odvolacího soudu, ani z ústavní stížnosti, však neplyne, že tuto námitku stěžovatelka v řízení o zrušení usnesení o schválení smíru uplatnila; Ústavní soud ji tudíž nemohl akceptovat. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 28. 4. 2011 č. j. 15 C 355/2008-53 naopak plyne, že stěžovatelka sama požádala o ukončení právního zastupování ustanovenou advokátkou Věrou Ptáčkovou a přípisem nalézacího soudu ze dne 18. 9. 2007 jí bylo oznámeno, že s ohledem na její žádost o ukončení zastupování Mgr. Ptáčkovou na ni bude v řízení pohlíženo jako na osobu nezastoupenou.

Pokud jde o nesouhlas stěžovatelky s nákladovým výrokem ústavní stížností napadeného rozsudku odvolacího soudu, Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení (včetně řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů), resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194).

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

V případě stěžovatelky odvolací soud své závěry o neexistenci důvodů hodných zvláštního zřetele na její straně a nezbytnosti toho, aby stěžovatelka hradila náklady řízení úspěšného žalovaného před nalézacím soudem i soudem odvolacím, v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně a ústavně relevantním způsobem odůvodnil.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru