Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1864/20 #1Usnesení ÚS ze dne 08.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Plzeň
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Plzeň
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPoškozený
Trestní řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1864.20.1
Datum podání03.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 51a

45/2013 Sb., § 2 odst.4 písm.d


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1864/20 ze dne 8. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou, sídlem Jaltská 989/7, Karlovy Vary, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2020 sp. zn. 7 To 41/2020 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. dubna 2020 sp. zn. 2 T 9/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 4. 2020 sp. zn. 2 T 9/2019 bylo rozhodnuto tak, že dle § 51a odst. 4 za použití § 51a odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), se zamítá žádost poškozeného stěžovatele o ustanovení zmocněnce.

3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2020 sp. zn. 7 To 41/2020 bylo usnesení krajského soudu zrušeno a znovu bylo rozhodnuto tak, že podle § 51a odst. 1 trestního řádu za použití § 51a odst. 2 trestního řádu poškozený stěžovatel nemá nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel uvádí, že mu při přepadení bylo způsobeno vážné zranění a proto požádal o ustanovení zmocněnce jako zvlášť zranitelná oběť trestné činnosti podle § 2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto ustanovení lze dovodit dvě podmínky, jež musí být splněny, a to být obětí vymezených trestných činů a dále musí být dáno zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy. Krajský soud shledal, že uvedená druhá podmínka nebyla naplněna. Dle stěžovatele však možnost druhotné újmy neposoudil dostatečně pečlivě. Tento stav pak nenapravil ani stížnostní soud, který ani nereagoval na celý obsah stěžovatelovy stížnosti.

5. Nedostatek v posuzování věci obecnými soudy stěžovatel spatřuje především v tom, že se zabývaly sekundární viktimizací zejména z hlediska psychologického, ač ta může mít i fyzický charakter. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 1875/16 lze za okolnost zvyšující riziko vzniku sekundární viktimizace považovat i samotné dlouhodobé a komplikované léčení. Dle vrchního soudu není odkaz na tento nález přiléhavý pro nesrovnatelnost způsobených zranění. S tím však stěžovatel nesouhlasí, neboť i jeho zranění byla závažná a v pochybnostech je třeba oběť považovat za zvláště zranitelnou.

6. Stěžovatel nadto není ani přesvědčen, že by nebyl sekundárně viktimizován po psychické stránce, když je během řízení, ve kterém dochází k průtahům, nucen vzpomínat si na předmětné chvíle.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.

8. Co se týče usnesení krajského soudu, to bylo již dříve zrušeno usnesením vrchního soudu, a vzhledem k tomu musel Ústavní soud považovat ústavní stížnost v této části za návrh, k jehož projednání není příslušný, neboť již zrušené usnesení nemůže zrušit podruhé.

9. Ke zbývající části návrhu Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

11. Nutno konstatovat, že stěžovatelovo tvrzení, že soudy dostatečně neposoudily možné nebezpečí způsobení druhotné újmy, neodpovídá obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí. Z těch vyplývá, že soudy se naopak posuzováním této otázky zevrubně zabývaly. V tomto směru si vyžádaly podklady, včetně zprávy psychologa. Vyjádřily se také ke stěžovatelem zmiňovanému nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1875/16, přičemž vysvětlily značnou rozdílnost stěžovatelova případu, jehož zranění sice samozřejmě nelze bagatelizovat, nicméně to nebrání závěru o jejich nesrovnatelnosti s případem řešeným zmiňovaným nálezem. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry soudů, zejména pak když byly řádně odůvodněny, jak se v posuzované věci stalo, nijak neindikuje, že by došlo k nepřípustnému zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tedy zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2020

Jiří Zemánek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru