Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1863/15 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkškoda/odpovědnost za škodu
Stát
Dědictví
Dědické řízení
dědic
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1863.15.1
Datum podání23.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 8

99/1963 Sb., § 228 odst.1 písm.a, § 233 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1863/15 ze dne 11. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Lukáše Červenky, zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 859/22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015 č. j. 30 Cdo 3757/2014-171, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2014 č. j. 68 Co 112/2014-158 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. září 2013 č. j. 19 C 30/2011-139, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. června 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, za současného porušení čl. 1 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. listopadu 2001 č. j. D 365/2000-161 byla podle § 482 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a § 175q odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013, schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví po Ing. Jiřím Červenkovi, otci stěžovatele, s tím, že jeho nabyvatelem se stal vedle stěžovatele i jeho bratr. Každý z nich zdědil polovinu majetku, jehož čistá hodnota tehdy činila celkem 34 519 990,63 Kč. V roce 2009 se stěžovatel náhodně dozvěděl, že jeho bratr nebyl synem jeho otce, a tedy že po něm neměl ani dědit. Tuto skutečnost bylo přitom možné ověřit již v době dědického řízení jak z jeho rodného listu, tak z centrální evidence obyvatel. Vzhledem k tomu, že příslušná soudní komisařka si tento údaj neopatřila a s bratrem stěžovatele jednala jako s dědicem jeho otce, dopustila se porušení svých povinností, v důsledku čehož měl být stěžovatel zkrácen na svém dědickém právu. Pokud by totiž věděl, že je jediným dědicem, žádnou dohodu by neuzavíral. Z tohoto důvodu se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady škody 60 000 000 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Tato škoda mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu uvedené soudní komisařky v dědickém řízení.

3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2014 č. j. 68 Co 112/2014-158 byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. září 2013 č. j. 19 C 30/2011-139, kterým byla zamítnuta jeho žaloba. Oba soudy dospěly k závěru, že případné nesprávnosti či vady postupu soudní komisařky se projevily v obsahu rozhodnutí, kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví. V úvahu tak přicházela pouze odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Protože však uvedené rozhodnutí nebylo pro nezákonnost ani zrušeno, ani změněno (§ 8 zákona č. 82/1998 Sb.), nebyla splněna jedna z podmínek, aby nárok na náhradu škody mohl vzniknout, a žaloba stěžovatele musela být zamítnuta. Následně podané dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015 č. j. 30 Cdo 3757/2014-171 odmítnuto jako nepřípustné.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rozporuje uvedené závěry obecných soudů. Podotýká, že dohodu o vypořádání dědictví uzavřel pouze z toho důvodu, že byl hrubým nedbalostním jednáním soudní komisařky při zjišťování okruhu dědiců uveden v omyl. Její nesprávný úřední postup nicméně nevyústil do rozhodnutí dědického soudu, nýbrž pouze ve zmíněný hmotněprávní úkon účastníků dědického řízení - dědickou dohodu; teprve ta vyústila do rozhodnutí soudu. Uvedené znamená, že byly splněny podmínky pro přiznání náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. Tím, že obecné soudy tento nárok stěžovatele neuznaly, měly porušit jeho ústavně zaručená základní práva.

II.

Vlastní posouzení

5. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; Ústavní soud tedy mohl přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.

6. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde přitom i v dané věci.

7. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele náležitým způsobem vypořádaly již ve svých rozhodnutích. Jejich závěru, podle něhož v dané věci přicházela v úvahu pouze náhrada škody způsobená nezákonným rozhodnutím, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout (srov. též usnesení ze dne 13. března 2013 sp. zn. IV. ÚS 4419/12, přístupné na http://nalus.usoud.cz). Nelze v něm spatřovat ani svévoli ani žádné jiné pochybení, jež by opodstatňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu.

8. Žalobou uplatněný nárok stěžovatele na náhradu škody vůči státu by přicházel v úvahu v případě, pokud by usnesení, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Změny tohoto usnesení přitom mohlo být dosaženo toliko cestou žaloby na obnovu řízení [§ 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu], jež by však - s ohledem na zcela legitimní požadavek právní jistoty - musela být podána v objektivní lhůtě tří let od jeho právní moci [§ 233 odst. 2 občanského soudního řádu]. Marným uplynutím této lhůty se tak prostor pro jeho změnu (a tím i pro vyhovění předmětné žalobě) uzavřel. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí.

9. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru